sukulenty

Když nám na sklonku ladovské zimy roku 2005 umřel náš první společný pejsek Benďurka, bylo nám strašně. Řekli jsme si, že uděláme nějakou pauzu, než si pořídíme pejska nového. A taky jsme přemýšleli jaké bude rasy. Ten první byl francouzský buldoček, a ačkoliv byl většinu svého života dost nemocný, byl to dobrý společník a kamarád. Své desáté narozeniny přežil pouze o jediný den.
Prostudovali jsme veškeré dostupné psí knihy a snažili se postupně vyřazovat různá plemena z nejrůznějších důvodů. Skoro na všech jsme nacházeli nějaké chyby, a když jsme si nevěděli rady, nějaké jsme si prostě vymysleli. Vzpomínky na starého kamaráda nějak nemizely, a tak bylo nakonec vše jinak. Regulérní výběrové řízení vyhrál francouzský buldoček, a zároveň jsme zrušili plánovanou pauzu bez psa. Uprostřed léta jsme se vydali na Královský vršek pro černého buldočka, kterému jsme dali opět jméno Ben, aby se to nepletlo. Protože nám z něj vyrostl pejsek vzhledově takřka identický s tím starým, naše tesknění se přece jenom zmírnilo. Díky živelnosti nového člena naší domácnosti jsme na to ani neměli čas, protože plně zaměstnával nejenom nás, ale také Ivaniny rodiče a veškeré návštěvy, které od malička přímo miluje.
Ben se narodil 21.5.2005 v úplné rodině, sestávající se z hostujícího tatínka, pečlivé maminky a čtyř sester. Do života byl obdařen hyperaktivitou nejvyššího stupně, což nám potvrdil veterinář, když jsme se ho  ptali jak dlouho u něj mohou přetrvávat štěněcí manýry. Zároveň Bena označil jako mimořádně vitálního jedince, s kterým budeme mít v oblasti výchovy hodně práce.
Kromě oficiálního jména má Ben ještě mnoho dalších. Většinu z nich zdědil po svém předchůdci. Jména lze rozdělit do dvou skupin. Ta první zahrnuje oslovení naše, lišící se podle chování psa (Benďurka, Beník, Šišmák, Šišmulda, Šiška, Zločinec), druhá pak oslovení příbuznými. Beníčku ho oslovuje Ivanina maminka, Benouši mu říká otec. Moje máma  ho oslovuje buď Benoušku, nebo také ty můj Papoušku a ty můj Baboučku (nevidí ho zas tak často jako ostatní).
Zpočátku se zdál Benďurka být naprosto nezvladatelný. Ničil na potkání vše, co mu zrovna stálo v cestě, nebo co nalezl na svým objevitelských cestách po zahradě. Především se zajímal o rostliny všech možných druhů, které vytrhával z kořenů, rozcupoval a nechal ležet na místě bez dalšího zájmu. Skalničky vyhrabával po celých trsech a drobné lomikameny se dokonce pokoušel vyžděrchat packou z kamenného koryta, které na něj ale bylo ještě příliš vysoké. Neopovrhnul ani pracovními ochrannými pomůckami. Dokonce se mu jako maličkému podařilo pozřít celou pracovní rukavici. Vrchem přišla, spodem o dva dny později odešla. Veterinář říkal, že měl tehdy pěknou kliku.
Protože je francouzský buldoček, vzdali jsme se po zkušenostem s jeho předchůdcem veškerých pokusů o výcvik. Na povely beztak nereaguje a často dokonce předstírá špatný sluch. Ten má ale nadmíru vyvinutý, stejně jako čich. Slovo „piškůtka“ slyší i z vedlejší místnosti, kam se okamžitě přesouvá. Díky dobrému čichu pozná, když se o patro níž začíná vařit sobotní polévka a okamžitě odchází ke zdroji.
Když jsme si ho přivezli domů, jako první hračku dostal gumový kaktus (co taky mohl čekat v takové rodině). Má ho ještě dodnes, takže se ta hračka zdá být stejně odolná jako některé druhy sukulentů.
Pokud k nám někdy zavítáte, budete mít možnost tohoto tvora blíže poznat a předem se připravte na přívaly jeho přízně. Zvláště má rád početnější skupiny návštěvníků, mezi nimiž se vždy najde nějaký obětní beránek. Ale za nějakou chvíli se uklidní a spořádaně vás bude provázet od kytičky ke kytičce. Do skleníku se nedostane a z venkovního rabování už vyrostl.
Přidáváme tři fotografie. Na té první je Benďurka - botanik v době, kdy ještě plenil jako husita. Na druhé má v obličeji nasazen tupější výraz, který nazýváme „Baroš“, protože se podobá výrazu obličeje slavného fotbalisty na tiskové konferenci, konané u příležitosti jeho spanilé jízdy po francouzské dálnici. Třetí fotografie zachycuje Benďurku relaxujícího po náročném přesazování dvoumetrové Chorisia speciosa.