sukulenty.estranky.cz

V údolí Doubravky jsem se poprvé ocitl když mi bylo asi šestnáct. Tehdy jsme s kamarády měli představu, že se staneme opravdovými trampy a právě tam jsme takové spatřili uprostřed nespoutané divočiny. Jenomže ze mne se nakonec opravdový tramp nikdy nestal, a podobně tomu bylo ještě pár let předtím také u skautů, o pionýrech ani nemluvě. Pobytem na jejich prázdninových táborech mi matka dokonce ve slabých chvílích vyhrožovala. Mně to všechno připadalo až příliš plné disciplíny a svázané množstvím nejrůznějších pravidel. Šerifové, rádci nebo soudruzi vedoucí zkrátka nebyli nic pro mne. Na divoké údolí obklopené hustými lesy jsem ale nezapomněl nikdy. Ani na to, že se říčka ve skutečnosti jmenuje Doubrava, i když jí nikdo neřekne jinak než Doubravka.

Doubravka pramení hned na několika místech poblíž vesničky Radostín, ležící nedaleko Velkého Dářka. Protože je těch pramenů několik, říká se takovým místům pramenná oblast. Za hlavní pramen je ale považován potůček v rašeliništích jižně od vesnice, napájející rybníky Doubravník a Doubravníček. Později na své cestě malebnou krajinou Doubravka vtéká do rybníka, který se jmenuje Řeka. I nadále je potom její tok spíše klidný a divoký ráz nabere teprve za obcí Bílek, která také bývá nejčastějším výchozím bodem při putování tou neskutečně nádhernou divočinou. 

Pro nás dva byl letošní červnový výlet na Doubravku návratem snad po dvaceti letech. Byli jsme zvědavi, jak moc se ta čarokrásná divočina za ta léta proměnila a jestli se z ní nestala turistická dálnice jako z mnoha jiných, dříve poklidných míst. Nic takového se naštěstí nestalo. Údolí Doubravky bylo stejně podmanivé jako kdysi dávno a možná ještě maličko divočejší, protože v řece byla zrovna spousta vody, jejíž hukot dodával tomu místu dobrodružný nádech. Symbolickou branou do opravdové divočiny je oblouk železničního mostu, klenoucí se přes pozvolna zrychlující hladinu, bedlivě sledovanou vzácným skorcem vodním. Seděl na kameni uprostřed říčky, jakoby střežil její nedotknutelnost. 

 

Ocitáme se v přírodní rezervaci, vyhlášené roku 1986 a citlivě jejími správci udržované. Co vyloženě nebrání průchodnosti turistických cestiček je zde ponecháno svému osudu a příroda si s tím poradí po svém. Údolí to dodává na přirozenosti a drobní obyvatelé tohoto krásného kousku země nacházejí množství báječných úkrytů. Úchvatný pohled se nabízí nejenom na okolní skaliska, ale také přes vodu svalené kmeny porostlé mechem a neuvěřitelným množstvím chorošů. Skály v některých pasážích tok Doubravky svírají velmi těsně, zvláště v místě zvaném Koryto, na jehož konci je docela hezký vodopád.

Tady řeka ještě zrychluje. Někde se naopak skoro zastaví, třeba v Mikšově jámě. Je to hluboká tůň, kde se voda na chvíli hromadí a točí jako divá, když je jí tolik jako tentokrát. Prý to kdysi bývala jeskyně, která se propadla. Svůj nakradený majetek tady podle pověsti ukrýval loupeživý rytíř Mikeš, postrach širokého okolí, sídlící na skalním hradě nedaleko po proudu. Dnes se tomu místu říká Sokolohrady a z někdejšího zdánlivě nedobytného hradu nezůstalo téměř nic. Ze tří stran býval kdysi chráněn mohutným opevněním, z té čtvrté vysokou a takřka kolmou skálou. Dole pod ní se nachází rozcestí, kde se protínají různé stezky, vedoucí okolo Doubravky. Dá se říci, že to místo je jejím srdcem.

 

Přes řeku tady vede lávka. My ale pokračujeme dál po červené a po proudu až do místa zvaného Točivý vír. Je tu chatová osada a vlastně od Bílku první známka civilizace. Jinak ale pořád divočina jako z dobrodružných románů. Zatím jsme potkali jen jednu jedinou poutnici, a to hned pod železničním mostem na samém počátku naší cesty. Jakmile se objeví modrá, odbočíme a vydáváme se po ní do kopce proti proudu Kamenného potoka. V těchto místech je v podstatě rovnoběžný se sousední Doubravkou, jíž je dokonalou zmenšeninou, a to včetně vodopádů a peřejí (obr.č.6). Okolní lesy jsou čisťounké, kůrovcem zatím nezdevastované. Kolem cesty sbíráme růžovky, o nichž si doma v Pávově můžeme nechat leda zdát. Panuje tu božský klid všedního dne uprostřed června. 

Abychom vystřídali všechny barvy turistického značení, na rozcestí opouštíme modrou, vedoucí do nedaleké Chotěboře. Odbočujeme na zelenou, která nás zavede až na skalní vyhlídku zvanou Čertův stolek. Ta se nachází v nadmořské výšce 547 metrů, ale my baštíme svačinku na dřevěné lavici ještě o kousek nad ní a vyčkáváme až vyhlídku opustí školní třída výletníků. Jakmile pestrobarevné procesí zmizí v houští okolní zeleně, vydáváme se na vyhlídku, z níž toho ale už mnoho k vidění není (obr.č.7). Možná kdysi, než okolní lesy povyrostly do dnešní podoby.

 

Hučení Doubravky dole pod námi ale přeslechnout nelze. Zanedlouho jsme opět v její těsné blízkosti. Vrátili jsme se na červenou a proti proudu se vydáváme na zpáteční cestu do civilizace, která nám ani trochu nechyběla. 

Když jsme kdysi s čelovkami procházeli na Tenerife skalními tunely, vzpomněl jsem si okamžitě na foglarovky. Tady také. Hoši od Bobří řeky, Chata v Jezerní kotlině a hlavně Dobrodružství v Zemi nikoho se mou myslí valily jako divoký proud Doubravky, jehož hukot místy zcela přehlušoval i zpěv ptáků. Jako neztrácejí své kouzlo Foglarovy knihy, neztrácí svoji jedinečnost ani Doubravka. Jako by se tu zastavil čas před takřka pětačtyřiceti lety, kdy jsem tu byl poprvé. O kolika místech se dá něco podobného bez nadsázky říci?