sukulenty

Hukvaldské buky jsou vskutku pozoruhodnou podívanou. Sedm stromů jako sedm statečných, kteří ve zdejší oboře už více než 150 let odolávají povětrnostním vlivům a erozi. Ta z jejich kořenů vytvořila náramné divadlo pro pocestné, kteří se vydají vzhůru k zříceninám hradu. Hradní vrch Hukvaldy je nádherné území, a pozoruhodných stromů je na něm k vidění vícero. Zmíněné buky lesní (Fagus sylvatica) jsou ale něčím naprosto ojedinělým. Chapadla jejich kořenů zabírají značné plochy a připomínají obrovské pavučiny.

Hradní vrch ale nebýval zalesněn odedávna. Bylo tomu tak především ze strategických důvodů, protože zdejší hrad býval svého času jedinou pevností v širokém okolí, spolehlivě odolávající náporu nepřátel a dobyvatelů. Původní výhradně bukový porost byl teprve na sklonku 19. století obohacen množstvím vzácných dřevin z různých končin světa. Hrad i přilehlé pozemky byly po staletí biskupským majetkem a obora založená v letech 1565-1572 přinášela do biskupské a kapitulní kuchyně v Kroměříži a Olomouci dostatek kvalitního masa. Obora v Hukvaldech dosáhla největšího rozmachu mezi dvěma světovými válkami, kdy se zde prohánělo na 500 daňků, stádo mufloní zvěře i asijští jeleni sika. Stráně Hradního vrchu tou dobou obývali tchoři, hranostajové i jezevci a hnízdilo zde mnoho druhů dravců. A samozřejmě nemohly chybět lišky, které se společně s původním námětem Rudolfa Těsnohlídka staly skladateli Leoši Janáčkovi inspirací k vzniku jeho slavné opery. 

Janáček se v Hukvaldech narodil a rád se sem i později vracel. Koupil zde dům a v místní hospodě míval svoje místečko. Rád se podle pamětníků procházel právě stezkami, vedoucími oborou k hradu. Liška Bystrouška vévodí i památníku, vytvořenému zde na počest slavného rodáka a jeho opery. Jedné květnové noci roku 2015 liška z památníku zmizela, stejně jako pamětní deska.

Obojí se stalo kořistí zlodějů a nejspíše skončilo ve sběrně. Nová socha se na stejném místě objevila již o rok později, takže jsme ji měli možnost spatřit v plné kráse při své návštěvě v září roku 2016. Dnes se stává všeobecně zažitým klišé tvrzení, že tohle by se za komunistů nikdy stát nemohlo, ale liška v hukvaldské oboře je krystalicky čistým příkladem takové mystifikace. Původní socha zde totiž byla instalována v červnu roku 1959 a na svém místě tehdy vydržela pouhé dva měsíce, než ji někdo ukradl. Nová byla instalována teprve tři roky poté, ale její životnost už byla mnohem delší. 

Nedaleko památníku se nacházejí zmíněné buky. Jak již bylo řečeno, je jich sedm a od roku 1999 jsou státem chráněny. Obvody jejich kmenů jsou sice úctyhodné (290-465cm), stejně jako 25-30 metrů výšky, ale tím nejzajímavětším jsou právě jejich kořeny. Obnaženy erozí vytvářejí nádherné propletence, dosahující mnohametrových délek. Jeden z buků byl v roce 2003 nominován jako finalista soutěže „Strom roku“, kterou tehdy shodou okolností vyhrál jiný buk, stojící u nás v Jihlavě hned vedle kostela svatého Jakuba. V minulosti už jsme o něm v této rubrice také psali (11.1. 2015).

Hukvaldské buky jsou opravdu jedinečnou podívanou. Kochali jsme se jejich krásou hodnou dobu, než jsme pokračovali v cestě k hradu. Fascinující kořeny jsou vidět z velké dálky, ale terpve při pohledu zblízka v nich můžeme pozorovat tisíce nádherných zákoutí. Fotografové si tady rozhodně přijdou na své v každém ročním období. Pohled na bizarní kořenové propletence nás nutí k zamyšlení, jakou podobu asi měly, když kolem nich procházel slavný skladatel. Jakmile vyšplháme nahoru k hradu, je nám jasné, že tenhle kraj si člověk snadno zamiluje, aniž by se v něm narodil. A taky že je inspirativní nejenom pro umělce všech možných zaměření, ale také velmi okouzlující pro vnímavé poutníky, milující krásná místa.

Dolů se pak vracíme druhou stranou vrchu s podmanivými výhledy do krajiny, ale propletence kořenů těch sedmi mohykánů máme stále před očima. Odolaly desítkám či stovkám vichřic, včetně té nejukrutnější z roku 1957, která způsobila záhubu mnoha jiných stromů v oboře, jejichž mohutné kmeny pak poničily ploty obory a zvěř se poté rozprchla do okolních lesů. Nadlouho nám z mysli nevymizely magicky přitažlivé kořeny, pod nimiž se podle jedné z místních legend skrývá poklad. I kdyby tam ale nebyl, jsou ty buky díky nim opravdovým pokladem už samy o sobě.