KANDÍKY pod MEDNÍKEM
Velikonoční svátky byly letos nejdelší v historii a jaro za sebou mělo teprve první týden své vlády. Počasí v neděli naprosto ideální, a tak jsme využili pozvání našich přátel od kaktusů a sukulentů a vydali se společně s nimi na Medník. Největším lákadlem byly rozkvetlé kandíky, ale i bez nich už nás dávno lákala ta místečka okolo řeky Sázavy, neodmyslitelně spjatá s bohatou historií českého trampingu.
Sledovali jsme nedávno v televizi nádherně zpracovaný seriál o těch průkopnických časech, kdy první trempíři začínali objevovat divočinu kolem řeky zaslíbené a hledat místečka pro své kempy a později i stavět první osadní chajdy. Ačkoliv ani jeden z nás nikdy nebyl opravdovým trampem, máme s nimi překvapivě mnoho společného, především co se vztahu k přírodě týče. A tak jsme se mlhavým mrazivým ránem blížili k vesničce jménem Třebsín, která se stala výchozím bodem našeho putování za květy kandíků a stříbřitými peřejemi řeky Sázavy kousek pod vrchem Medník.
Okolí 416m vysokého kopce je Národní přírodní památkou už od roku 1933. Listnaté lesy na jeho stráních jsou plné prohlubní, které tady zůstaly po někdejší těžbě zlata. Kandík psí zub (Erythronium dens-canis) v těchto místech byl pozorován už v roce 1828, přesto podle názoru botaniků patrně není druhem původním. Kdo ho na stráně pod Medníkem zavlekl a proč však zůstává záhadou a panují o tom neustálé dohady. Díky nejednotnému postoji věděckých kruhů dochází i ke kuriozní situaci, kdy kdysi chráněná rostlina vlastně už chráněna není. Je to všechno nesmysl, zvláště když vezmeme v úvahu, že lokalita pod Medníkem je jedinou známou v České republice, kde ta kouzelná kytička z čeledi liliovitých roste volně tak dlouho.
Vylezli jsme na vrchol Medníku a pátrali vzápětí po nádherných květech kandíků bezvýsledně i v jeho bezprostředním okolí. Teprve když jsme sestoupili po naučné stezce asi o sto výškových metrů níže, narazili jsme na první jednotlivce. Květy ještě po ránu neměly ten tvar, který známe z fotografií, protože čekaly na slunce a teplo.
Vyrůstají mezi dvojicí neméně nádherných listů, a v době naší návštěvy byly ještě pokryty ranní rosou, stejně jako zlatavé bukové lupení všude kolem. Mnohem hojnější byla ve stejných místech další krásná květinka, typická pro zdejší jaro. Jaterník podléška (Hepatica nobilis) z čeledi pryskyřníkovitých byla v té chvíli možná ještě fotogeničtější než samotné kandíky.
Kandík se jmenuje dokonce jedna z písniček Honzy Nedvěda. Mně však v mysli naskočila úplně jiná. Nevím proč zrovna ona, ale každopádně mám Nedvědy s Medníkem neodmyslitelně spojeny, protože se o něm, stejně jako o zdejší části Posázaví, často zmiňovali na svých koncertech. Jejich písničky jsem přitom neslyšel už hezkých pár let, když pominu skvělý film Jiřího Mádla „Pojedeme k moři“, kde byli Nedvědi největšími oblíbenci babičky hlavního hrdiny. Přesto jsem ještě dva dny po návratu odtud neustále slyšel že zvony zvoní jen chvíli, a že ruce budou se třást, a pak zmlknou má lásko, to kohout umlčí je k ránu … a tak dál. Nemohl jsem najednou na dlouhé hodiny zrovna tuhle písničku dostat z hlavy.
Nakonec jsme rozkvetlých kandíků viděli hodně. Nebyly to záplavy, jaké lze spatřit na starších fotografiích. Říká se, že vykvétá asi každý pátý, který tam roste. Od maličkého semenáčku do květuschopnosti to kandíku údajně trvá zhruba tři roky. Protože jsme si ráno přivstali, na lokalitě s největším množstvím kandíků jsme se ocitli ještě zavčasu. Bylo tu jen pár lidí a hlavně klid, protože všichni do jednoho se zde chovali tiše a spořádaně. Cestou dolů k Pikovicím jsme už ale potkávali davy lidí v protisměru. Odpoledne muselo být v jámách po zlaté horečce hodně rušno.
Po červené jsme se pak vydali vyhlídkovou trasou podél Sázavy. Je to tu krásné i teď, když se jaro probouzí, a s ním i život v chatových osadách („oživne kemp, jaro vítej k nám …“). Některé z těch chatiček pamatují první republiku, a v duchu jsem si představoval jaká tady asi musela být úchvatná divočina, když proti proudu řeky putovali první trampové, hledajíce ta správná místa, kde spočinout. Četli jsme s úctou jména starých osad, prošli i kolem pamětní desky, věnované vorařům, kteří svoji tvrdou práci v peřejích kdysi právě tady zaplatili svými životy.
Při odpoledním návratu jsme nalezli úplně jiný Třebsín, než který jsme v mlhavém ránu opouštěli. Namísto ztichlé návsi se zvonicí a hospůdkou jsme nalezli jedno obrovské parkoviště, připomínají to u nás před Kauflandem v době vrcholící nákupní horečky. Hospoda uvnitř i venku plná k prasknutí a další a další auta plná výletníků marně hledala volné místečko k zaparkování.
Poté jsme nakoukli z nedaleké vyhlídky na sousední Vltavu, která je od Třebsína snad ještě blíž než Sázava, a vydali k domovu. Hezký jarní den plný zážitků jsme zakončili výtečnou svíčkovou jako od maminky v restauraci Na Bejkárně, nacházející se na okraji Benešova a v těsné blízkosti vily El Kahýra. Kdysi dávno patřila zapomenutému českému cestovateli Vilému Němcovi, kterého společně s Alberto Vojtěchem Fričem považují za nejpozoruhodnějšího z plejády všech těch tuzemských dobrodruhů a snílků.
Obr.č.1 – vrchol Medníku s kamennou mohylou, č.2 – první kvítky kandíků, ještě pokryté ranní rosou, č.3 - otevírající se květ, č.4 – kvetoucí kandíky v nádherném místečku v úpatí starého stromu, č.5 – kandíky společně s jaterníkem podléškou, č.6 a 7 – květy jaterníku podléšky jsou také velmi fotogenické, č.8 – Sázava v jedné ze svých zákrut, č.9 – Vltava hned přes kopec od ní, č.10 – a na závěr jeden ukázkový kandík psí zub, naplno rozkvetlý na prosluněné strání blízko řeky Sázavy
