ORLÍK nad HUMPOLCEM
V první listopadový den nás jako mávnutím kouzelného proutku opustilo klasické dušičkové počasí, panující předtím v Jihlavě a jejím okolí už několik dnů. Hned po ránu se toho dne změnilo přímo v „rozhlednové“, a tak jsme se rozhodli odpoledne vyrazit do Humpolce. Večer předtím se k nám totiž prostřednictvím internetu donesla dobrá zpráva, že v sobotu 1.11. 2014 bude v předstihu pro veřejnost vůbec poprvé otevřena nově postavená rozhledna na nedaleké zřícenině středověkého hradu Orlík. Kolem poledne se sice již znovu trochu zatáhlo, ale viditelnost byla pořád ještě velmi dobrá, zvláště s ohledem na roční dobu. Už se nedalo nic odkládat.
Vyrazili jsme tedy po částečně již opravené D1 a kousek před Humpolcem nás z billboardu vítal Stanislav Bernard, stojící v hradním mundůru na stráži proti invazi europiv. Pan Bernard je šikovný člověk, což už dávno dokázal svojí prací. Společně s Hliníkem je v současnosti asi nejznámějším občanem Humpolce. Navíc je i vtipný a jeho reklamní poutače nás pokaždé pobaví. Dovedl bych si ho docela dobře představit jako budoucího českého prezidenta.
Parkujeme na liduprázdném humpoleckém náměstí. Stačí z něj urazit několik stovek metrů, abychom spatřili věž zříceníny hradu Orlík, tyčící se na nedalekém 645m vysokém zalesněném vrchu. Na věži vlál červený prapor se znakem jeho prvních majitelů pánů z Dubé, což je pro poutníky z blízka i daleka neklamným znamením, že je pro ně toho dne brána hradu otevřena. Nabízejí se nám dvě možnosti, jak se k hradu dostat. Tou první je cesta po modré turistické značce, vedoucí až na Lipnici nad Sázavou, z níž kousek pod Orlíkem odbočuje žlutá až k jeho bráně. Touto cestou jsme v minulosti šlapali už několikrát. Zvolili jsme proto druhou možnost, kterou je malý turistický okruh, po němž jsme putovali okolo starobylého židovského hřbitova a následně pak lesními cestami až k zbytkům hradu Orlíku.
Zřícenina bývá označována buď zkráceně Orlík, nebo také jako Orlík nad Humpolcem. Toto označení bylo poprvé zmiňováno již roku 1599, když předtím se hradu říkalo prostě jen Humpolec. Dal ho patrně zbudovat již na sklonku 14. století Jindřich z Dubé, tehdejší majitel humpoleckého panství. První zmínka o hradu pochází z roku 1399.
Orlík pak střídal majitele a někdy od 17. století už nebýval trvale obydlen. Ještě z roku 1803 pochází jeho podoba bez patrných poškození, ale 19. století pro hrad znamenalo hotovou zkázu. Postupně byl rozebírán na kámen a jeho vybavení rozprodáváno. Zdálo se, že po něm pro další generace nezůstane ani stopa.
Na počátku 20. století už hrozilo i úplné zřícení hradní věže, a tak se v roce 1913 na popud některých místních rodáků začalo alespoň s nejnutnějšími opravami a konzervací toho zbytku, který z kdysi mohutné stavby na kopci ještě zůstal. S opravami pak ještě za druhé světové války pokračoval klub českých turistů (1939-1941), a někdy v té době byl v ruinách hradu údajně proveden i první archelogický průzkum.
Po válce byl Orlík využíván mládeží k různým akcím a zábavám, ale zároveň nadále chátral a sloužil jako bezplatný a volně přístupný zdroj kamení na nejrůznější stavby. V sedmdesátých letech byl proto vydán zákaz pořádání všech akcích v těchto zdraví i životu nebezpečných prostorách. Na konci osmdesátých let už z kdysi slavného hradu zůstaly jen rozvaliny a hromady sutě. Právě tehdy jsme Orlík navštívili poprvé a naposledy my dva. Bylo to někdy na konci jara roku 1987, kdy jsme se s Ivou úplně poprvé společně vydali po zmíněné modré trase z Humpolce na Lipnici. Ruiny byly kolem dokola zarostlé a připomínaly spíše zárodky budoucího staveniště než zříceninu středověkého hradu. Ani tehdy ale to místo nepostrádalo svoji magickou přitažlivost. V sobotu 1. listopadu 2014 jsme se sem tedy vrátili po dlouhých sedmadvaceti letech a nestačili se divit, jak to kouzelné místečko prokouklo. Samozřejmě jsme občas sledovali dění na Orlíku prostřednictvím tisku nebo internetu a věděli, že tam byla v posledních letech vykonána spousta záslužné práce, která se nám nyní najednou zhmotnila před očima.
Již rok po naší první návštěvě začala v rozvalinách pracovat na záchraně hradu skupinka místních nadšenců (1988). Teprve v letech 1992-1996 ale byly zahájeny opravdové opravy, které prováděla humpolecká pobočka Klubu Augusta Sedláčka. Ta se v roce 1997 transformovala v obecně prospěšnou společnost Castrum, která areál hradu Orlík nad Humpolcem spravuje i nadále opravuje a zvelebuje. Výsledky její práce, a samozřejmě také úsilí mnoha dobrovolníků, jsme měli nyní možnost spatřit na vlastní oči i s úplně novou rozhlednou, poprvé otevřenou pro veřejnost jen několik hodin před naším příchodem.
Z Orlíku se za ta léta stalo živé a příjemné místo k setkávání lidí milujících historii, krásnou přírodu a radujících se, že v naší republice přece jenom něco funguje jak má. Výstavbu rozhledny, která nás k návštěvě Orlíku nad Humpolcem nejvíce nalákala, jsme průběžně sledovali a moc a moc se těšili na její otevření. Nadchla nás svým technickým i architektonickým řešením. Vyšlapali jsme něco přes sto schodů po točitém schodišti, abychom stanuli na nově zbudovaném vrcholu dvaadvacet metrů vysoké věže. Vyhlídková plošina nás překvapila svojí rozlehlostí. Odměnou nám byl nádherný výhled do kraje, který tolik milujeme. Autorem projektu rozhledny je Ing. arch. Martin Franěk, jehož tvůrčí invenci jsme mohli obdivovat nedávno i na jiné rozhledně, která vznikla podle jeho projektu. Jmenuje se Mařenka a psali jsme o ní v této rubrice už dříve (11.3. 2013). Pan architekt, působící u nás v Jihlavě, tentokrát zvolil opravdu unikátní řešení. Když se nad ním ale jako naprostý laik zamyslím, zjišťuji že asi příliš na výběr stejně neměl. Výsledek je úchvatný a v rámci daných možností velice citlivě zapadající do okolí. Silueta hradu si zachovala předchozí vzhled a rozhledna sama bezpochyby výrazně oživila již tak nádherné místo uprostřed lesů nad Humpolcem.
Město Humpolec máme pod sebou jako na dlaní, a když se otočíme kousek vpravo, spatříme siluetu Lipnice nad Sázavou s věžemi jejího starobylého hradu. A mezi nimi Čejov, Světlici a Budíkov, za nimiž se v pozadí tyčí vrch Melechov, o němž jsme v této rubrice také již psali. Na druhé straně pod námi Rozkoš a v pozadí silueta vrchu Křemešník i s věží rozhledny Pípalka. Počasí je vzhledem k období naší návštěvy stále ještě takřka ideální, i když s modrou oblohou by vše asi bylo ještě podstatně krásnější a veselejší. I tak ale máme radostně povznesenou náladu při pohledu do dáli i blízka, kde zase všude vůkol vidíme výsledky práce, provedené taky na Orlíku v posledních dvou desetiletích. Rozhledna byla už jen vyvrcholením této bohulibé činnosti, díky níž se pochmurně vyhlížející hromady kamení a chátrajícího zdiva proměnily v centrum zábavy, odpočinku i poznání, jakých nebude nikdy dost.Odcházeli jsme z kopce po žluté a za chvíli se napojili na modrou turistickou značku, která nás přivedla až zpátky na humpolecké náměsti, stejně liduprázdné jako když jsme sem přijeli. Opouštěli jsme rodiště světoznámého antropologa Dr. Aleše Hrdličky, a také vůdčí osobnosti českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, zvaného Magora, který (podle vlastních slov) komunistům „zkurvil“ celou jednu generaci české mládeže. A možná i reformního husitského kněze Jana Želivského, o jehož místě narození stále panují dohady, přičemž Humpolec se k němu jako rodákovi hrdě hlásí.
Na okrajích Humpolce stojí vítací cedule s kuriozním sloganem „Ve dne i v noci, vítejte v Humpolci“. Zprvu jsme se domnívali, že se jedná o dílo recesistů, ale jak se mi podařilo zjistit, tabule jsou výsledkem výběrové soutěže, uspořádané ve vší vážnosti zdejší radnicí. Škoda že humpolečtí radní nepožádali o pomoc třeba zrovna pana Stanislava Bernarda, který má vtipných nápadů zdá se na rozdávání, a docela určitě by to jako humpolecký patriot pro své město rád udělal. Zanedlouho po našem návratu se začala obloha zlověstně zatahovat a se soumrakem padla na Jihlavu a její okolí ještě mnohem hustější mlha, než jaká se tu válela v předešlých dnech. Celé tři dny se pak nepohnula z místa a k tomu ještě neustále houstla, takže viditelnost z oken byla až do úterního večera sotva třicet metrů. Celou tu dobu jsme vzpomínali na Orlík nad Humpolcem a nádherné sobotní výhledy ze zdejší nové rozhledny. Byli jsme tentokrát opravdu ve správný čas na správném místě. Na krásném místě, nutno dodat a vzdát hold všem, kteří se na jeho zvelebení podíleli.
Fotografie č. 1 – věž Orlíku s rozhlednou, focená z okraje Humpolce, č.2 – a stejná věž z dvaceti metrů, na níž stále ještě není patrná nově zbudovaná rozhledna, č.3 a 4 – a znovu věž, nejprve od vchodu do areálu hradu, a pak ještě z druhé strany, č.5 – Humpolec dole pod námi, č.6 – Lipnice nad Sázavou s okolím v podzimních barvách, č.7 – Rozkoš a na obzoru za ní vrch Křemešník na Pelhřimovsku, č.8 – rozhledna ještě jednou zase z jiné strany, č.9 – jeden z mnoha opravených kamenných průchodů na Orlíku, č.10 – a vodník Rumpolec, zachmuřeně sledující počínání návštěvníků na rozhledně
