sukulenty

Pánův kříž stojí už bezmála dvě století v místech, kudy kdysi vedla slavná Vambeřická poutní cesta. Vambeřice (dnes Wambierzyce) v Kladsku bývaly vyhlášeným poutním místem. Svého vrcholu dosáhly někdy na počátku 20. století, kdy toto místo, zvané také Slezský Jeruzalém, navštěvovalo každoročně až 150 000 poutníků!

Vambeřická cesta byla po celé své délce lemována množstvím křížků, pomníčků a nejrůznějších drobných staveb, které často vznikaly pod rukama neznámých lidových umělců. Původní křížek byl v tomto místě z popudu benediktinské správy vztyčen již v roce 1827, a protože od té doby přece jenom značně utrpěl, v roce 2003 byl na pískovcový podstavec instalován nový kovový kříž.

Dnes je místo zvané Pánův kříž křižovatkou turistických tras, protínajících se v tom zapomenutém kraji při východním okraji Broumovských stěn. Turistů v těchto končinách bývá opravdu pomálu, přestože okolí Pánova kříže pro milovníky přírodních krás nabízí opravdové lahůdky. Když jsme tudy procházeli poprvé, moc jsme si toho magicky přitažlivého místa neužili. Bylo to hned na počátku devadesátých let. Turistický ruch v tomto nádherném kraji byl ještě v plenkách, a jedinou šanci na nocleh skýtaly místní turistické ubytovny, často kafkovského typu. V jedné takové jsme v Teplicích nad Metují tehdy dvě noci pobyli i my. Teplá voda tam tekla jen po ránu. Jednoho dne ji její obyvatelé prostě vyčerpali, a než se znovu ohřála, bylo už ráno. My jsme ovšem nastoupili rovnou do toho zvláštního a hodně absurdního koloběhu. Večer všichni přišli zaprášení a zpocení ze skal, a sprcha jen ledová. Teprve ráno umývárna ožívala, když obyvatelé ubytovny začali smývat včerejší špínu z cest. Nováčci pak večer opět platili ledovou daň z neznalosti!

Zastesklo se nám tehdy po hotelu nebo aspoň malé chatce, a s krosnami na zádech jsme se vydali pěšky z Teplic na Hvězdu (Krásná místa/4.3. 2013). Už tam jsme při svačince v místním bufíku s obavami pozorovali temné mraky, valící se podezřele nízko nad námi ze všech možných stran. Naším cílem byl toho dne Machov, ležící úplně na druhé straně broumovských skalních stěn. Spustil se liják a padla hustá mlha. V počasí pod psa jsme prošli s tou zátěží na zádech takřka celé stěny, aniž bychom z nich cokoliv viděli. Za celou dobu jsme nepotkali živáčka, nezůstala na nás nitka suchá a jediným krátkodobým úkrytem se pro nás toho dne stala veranda stařičké chajdy, stojící osamoceně v těch hlubokých lesích okolo Pánova kříže. Často jsme na ni pak vzpomínali, i když od totálního promočení nás pochopitelně tehdy stejně ochránit nemohla.

Když jsme se o jedenadvacet let později z Machovské Lhoty vydávali znovu na cestu dovýchodní části Broumovských stěn, zdálo se, že počasí nad námi opět láme hůl. Vypadalo to zase na déšť, a skály nad námi byly zahaleny v neprostupné mlze. Procházeli jsme krásnou, leč trochu ponurou krajinou. Sotva jsme minuli rozcestí „U zabitého“ a začali stoupat vzhůru k Pánovu kříži, najednou jsme ji spatřili. Stála tam, jakoby za těch jednadvacet let vůbec nezestárla. Jen jsme k ní po těch letech přišli z opačné strany. Poseděli jsme u ní s trochou nostalgie nad neúprosně ubíhajícím časem, a vzpomínali na ten příšerný liják v létě roku 1991. Hned vedle cesty rostly nádherné křemenáče. Připadali jsme si v tu chvíli jako někde v Norsku.
A pak už nás čekal Pánův kříž. Lesní křižovatka cest, vedoucích i do nejzastrčenějších místeček Broumovských stěn. Z ní jsme pokračovali po žlutých značkách do nádherného skalního bludiště. Čekala na nás taková malá kamenná ZOO, skály mající podobu kočky, želvy, veverky, velblouda nebo varana. Uličky mezi nimi jsou zde místy neskutečně úzké, a pak se najednou zase rozšiřující v nádherné palouky zarostlé břízkami, vypadající přesně jako z pohádky o Mrazíkovi. Jedno krásné zákoutí tady střídá druhé.

Zhruba uprostřed onoho malého žlutě značeného okruhu se nachází vyhlídka u Božanovského Špičáku, nejvyššího místa v celých Broumovských stěnách (773m). Právě když jsme došli keskalní vyhlídce, zdálo se, že počasí se konečně umoudřilo a rozhodlo se nás přece jenom odměnit za naši vytrvalost. Možná i proto, jak moc zdejší kraj milujeme. Náš patron tam někde v mracích začal stahovat tu ošklivě šedivou plachtu s takovou razancí, že obloha najednou působila skoro kýčovitě. Nad námi pořád ještě ta zlověstná šeď, ale v dáli už nádherný výhled na Javoří hory, polskou Hejšovinu s jejími stolovými horami, a taky na pořádný kus Broumovské pánve s vesničkou Božanov, která tomuto nádhernému místu propůjčila své jméno. Krajina tam dole už byla zalitá sluncem a lemovaná nádherně modrou oblohou.

Východní okraj Broumovských stěn je divočina, zatím pořád jen málo dotčená lidskou činností. Toulky zdejším lesním tichem nabíjejí energií duše romantiků. Určitě se sem vrátíme, a dost možná se odtud vydáme i na polskou stranu, která nás láká už léta. Třeba zrovna ty zmiňované Vambeřice musejí být úžasným cílem. Navíc jsou obklopeny stejně krásnými a tajuplnými skalami jako Pánův kříž, magicky přitažlivé místečko, které se rozhodně vyplatí navštívit.

Na úvodním snímku je Pánův kříž, na druhém nádherný pohled, který se nám naskytl u zmiňované lesní chatky. Na obr.č.3 je stezka vedoucí skalním bludištěm v blízkosti Božanovského Špičáku a následuje kamenná želva. Poslední trojice obrázků patří výhledům do krajiny pod Božanovským Špičákem, když se začalo dole pod námi konečně projasňovat. Na předposlední fotografii jsou stolové hory na polské straně hranice, poslední snímek je pohled ze skalní vyhlídky směrem k Božanovu.