POČÁTKY
Počátky a Žirovnice jsou dvě malebná městečka, ležící nedaleko od sebe. Mají společné nádraží uprostřed lesů, z něhož je to do obou ještě hezký kus cesty. V Žirovnici i Počátkách jsem byl v minulosti několikrát, ale nepamatuji si, že bych na tom nádraží někdy vystupoval. Vždycky jsem se tam zkrátka dostal nějakým jiným způsobem než vlakem.
Do Žirovnice jsme s tátou jezdívali na fotbal. Hrával se tam, a myslím že pořád ještě hraje, slavný Perleťový pohár. V době mého dětství a bezbřehého fotbalového nadšení to byla jedna z mála možností, jak spatřit slavná ligová mužstva na hřišti fotbalového klubu okresního formátu. Jednou jsme v Žirovnici také vystavovali naše sukulentíky (červenec 2010). Zvláštností Žirovnice je, že místní zámek (mimochodem velice krásný) patří městu, které si ho kdysi docela regulérně od zámeckého pána zakoupilo! Město se může pochlubit knoflíkářskou tradici, která jej proslavila po celém světě. Ta vysvětluje i název zmíněného fotbalového turnaje a ještě se k ní později dostaneme.
V Počátkách jsme zase absolvovali fotbalové letní soustředění coby dorostenci Sokola Bedřichov. V okolí městečka je spousta rybníků a vůbec hezká krajina k pokoukání. Jednou jsme se v Počátkách zastavili na našem letním čundru, to bylo někdy v druhé polovině sedmdesátých let minulého století. Snídali jsme tehdy posedávajíce na žulových schůdcích místní kašny, o níž se ale tehdy ještě nevědělo, že společně s vlasy paní správcové patří k největším ozdobám tohoto města. To až později tady natočil Jiří Menzel nezapomenutelné postřižinské scény. Pamatuju si na to ráno u kašny i z toho důvodu, že jsme tehdy k rohlíkům popíjeli mléko z půllitrových lahví s širokým hrdlem, zatímco u nás se prodávalo jen v litrovkách, nebo také v nechvalně proslulých igelitových sáčcích, zvaných „cecky“, z nichž každý druhý byl děravý a vytekl ještě v obchodě. Pamatuji si to mléko v Počátkách také proto, že od té doby jsem ho snad tolik už nikdy naráz nevypil.
Skrze železniční stanici Počátky-Žirovnice jsem projížděl mnohokrát. V posledních letech jsem si při té příležitosti pokaždé představoval zimu roku 1908/09, kdy na tomto nádraží vystoupil z vlaku slavný cestovatel, dobrodruh a etnograf Alberto Vojtěch Frič, doprovázen promítačem Vojtou a indiánským mladíkem Čerwuišem Piošádem Mendozou z paraguayského kmene Čamakoko. Frič byl totiž pozván, aby v Žirovnici uskutečnil svoji pověstnou přednášku se světelnými obrazy z dalekých krajin.
„Moc se netěšte,“ říkal mu tehdy jeho pomocník Vojta, „ tam bývají věčně mrazy v těch kopcích, a od dráhy je to daleko, že tam žádný jezdit nechce!“ Když jsme šlapali stejnou cestou my, bylo okolo nuly, zatímco v Jihlavě už ráno o pět stupňů více. Představoval jsem si ty tři a promítačku, naloženou v kočáře někoho z místní honorace. Nádhernými lesy jsme se pak dostali až na samý okraj Žirovnice, ale naším cílem tentokrát byly sousední Počátky. Těsne před Žirovnicí se třpytila hladina rybníka Budín s posledními zbytky ledu. Když tehdy ve stejných místech stanul slavný cestovatel se svojí družinou, jeho hladina byla díky holomrazům pokryta silným ledem. Nedůvěřivý Indián po dlouhém přemlouvání následoval Friče a vydal se okusit jeho hladký povrch. Projít suchou nohou „lagunu“ mu připadalo jako opravdový zázrak, a trval potom celou cestu na tom, že si kousek ledu musí odvézt sebou domů do Paraguaye jako důkaz onoho nadpřizozena.
Když ještě později na vlastní oči spatřil, že knoflíky vyrábějí obyčejní lidé, a ne bohové nebo duchové, a dokonce jsou ochotni se s ním o ty vzácnosti štědře podělit, připadal si Čerwuiš jako v pohádce. V paraguayském Gran Chacu totiž knoflíky měly větší cenu než zlato nebo peníze. Když ale po návratu začal líčit zamrzlý rybník u Žirovnice, setkal se jen s výsměchem a opovržením svých krajanů a nejednou skončil v kalné vodě řeky Rio Paraguay.
My jsme rybník Budín obešli dokola a vydali se po značkách směrem k Počátkám. V místě zvaném Vyhlídka jsme spatřili reliéf velké části Žirovnice, a když jsme vystoupali ještě o pár metrů výše, tak i věž kostela svatého Jana Křtitele, tvořící dominantu Počátek. Hned vedle něj stojí ta slavná kašna. Ještě než jsme k ní dorazili, vyfotili jsme si zdevastovaný domek, v němž sídlilo ono postřižinské filmové kadeřnictví, v němž paní správcová přišla o ty nádherné vlasy a dostala za to následně pumpičkou od kola před zraky celé správní rady pivovaru. Hned vedle kostela a kašny vítr cuchal modrou plachtu, zakrývající slavný hotel „U Modré hvězdy“, před nímž se odehrávaly další scény slavného filmu Postřižiny a v němž bydlel po výbuchu a následném požáru v jejich domě i slavný génius Adam Bernau z Návštěvníků.
Náměstíčko v Počátkách je krásné jako celek. Je zde na každém kroku patrné, že zdejší měšťané si vždycky na architekturu potrpěli. Bylo sobotní dopoledne a panovala zde přesně ta ospalá atmosféra, kvůli níž sem kdysi přijel natáčet Jiří Menzel. Naše kroky vedly k lázním Svatá Kateřina, nacházejícím se v lesích nad městečkem. Jediný delší úsek po silnici za celý den nám zpříjemnil pohled na smírčí kámen u ní i na zvlněnou krajinu, v níž v dáli zůstal skryt letohrádek svatého Vojtěcha. Jeho majitel ho zrestauroval do původní podoby v prvorepublikovém stylu, a daly by se zde okamžitě točit filmy pro pamětníky. Pokoje v letohrádku také nesou jména hvězd předválečného stříbrného plátna.
Lázně Svatá Kateřina se mohou pochlubit slavnou a dlouhou historií, zakončenou požárem v roce 1917, který znamenal prakticky konec jejich existence v tradiční podobě. Jako dědictví po předcích nám tady zůstal nádherný barokní kostel svaté Kateřiny. První zmínka o něm pochází z roku 1553, a předpokládá se, že vznikl právě v souvislosti s objevem okolních pramenů a následnou lázeňskou činnosti. Jako autor jeho barokní přestavby bývá uváděn věhlasný Kilián Ignác Dienzenhofer, ale nejspíš jím byl Václav Špaček. V okolí kostela jsou prameny, z nichž jeden samozřejmě nese jméno svaté Kateřiny. Nedaleko odtud také pramení řeka Jihlava, protékající i naším městem. Zdejší voda v součinnosti se zdravým povětřím pomáhala pacientům s nejrůznějšími chorobami. Jako lékař zde působil i otec bratří Čapků a také strýc Franze Kafky. Za komunistů tady bývala ozdravovna a dnes relaxační hotel. Moderní stavby působí v porovnání s původními lázněmi jako pěst na oko, zvláště pak jedna z nich, připomínající spíše nějakou fabriku nebo skladiště spediční firmy. Jedinou snesitelnou tak zůstává rekonstruovaná budova, připomínající staré časy a zašlou slávu tohoto místa.
Krajina se probouzela prvním opravdovým signálem jara, který nás vylákal na první opravdový výlet roku 2017. Nahoře nad Svatou Kateřinou místy ležely poslední zbytky sněhu, ale louky už voněly jarem. Na jedné z nich jsme narazili na jakýsi Stonehenge na český způsob. Kamenný kruh druidů prý se to jmenuje, a člověka údajně nabíjí a léčí. Nikde jsem se už ale nedočetl, z čeho tak autoři té keltské repliky usuzují. Když jsem slézal z druidského kamene uprostřed kruhu, prý s magickými účinky, bolela mne kolena ještě víc, než když jsem se na ten kámen hrabal. Spokojil jsem se s konstatováním, že lidé v této zemi se rádi nechávají oblbovat a snadno podléhají iluzím, čehož jsme svědky dnes a denně.
Pod námi ležela vesnice Jihlávka, cíl naší cesty a překvapivě i místo, odkud byl toho sobotního odpoledne vypraven vlak. Většinou železniční spoje vyjíždějí z větších míst, ale tenhle prostě startoval na malém venkovském nádraží, ležícím více než kilometr za vesnicí. Vlak vyrazil na trať načas a stejně tak nás přivezl až do Pávova. České dráhy tak udělaly příjemnou tečku za tím slunečným čtvrtým březnovým dnem loňského roku, stráveným na krásných místech a čerstvém povětří.
Obr.č.1 – Počátky pohledem z nedalekého návrší, č.2 – část náměstíčka, č.3 – tady bylo slavné kadeřnictví z filmu Postřižiny, č.4 – tato kašna a vlasy paní správcové jsou největšími ozdobami tohoto města, č.5 – smírčí kámen u cesty ke Kateřině s letohrádkem svatého Vojtěcha v pozadí, č.6 – patrně poslední dochovalá budova někdejších lázní, č.7 – pramen svaté Kateřiny, č.8 – kostel svaté Kateřiny na nedalekém návrší, č.9 – a ještě jednou z jiného pohledu, č.10 – tzv. kamenný kruh druidů, č.11 – a já, momentálně zastupující nepřítomného druida!
