sukulenty.estranky.cz

Přírodní park Melechov leží v severním výběžku tzv. Křemešnické vrchoviny. Byl ustaven v roce 1995 a rozkládá se na ploše více jak tří tisíc hektarů. Na mapě jej poznáte jako nezvykle velký zelený prostor bez lidských obydlí, nacházející se mezi Sázavou a Želivkou, a obklopen Humpolcem, Světlou nad Sázavou, Ledčí a Lipnicí. Právě z Lipnice se nám naskýtá báječný výhled na kopec Melechov, který je jakýmsi pomyslným středem tohoto nádherného přírodního území a dominuje širokému okolí.

Příroda kolem Melechova je opravdu jen málo dotčena lidskou činností. Panuje tu ticho a klid. Louky ve zdejších strmých stráních jsou barevné a voňavé, a lesy plné bochánků mechu, v nichž se třpytí ranní rosa. Je to opravdová zelená oáza pro milovníky lesního ticha. Z údolí řeky Sázavy sem vede modrá turistická značka, z Humpolce červená a z Lipnice zelená. Všechny tři se protínají v jediném bodě, zvaném Rohule (650m.n.m.), ležícím už jen kousek pod vrcholem Melechova.

Poprvé jsme na tu křižovatku lesních cest přišli po červené z Rejčkova, nejvýše položené obce havlíčkobrodského okresu. Vydali jsme se tehdy do krásné krajiny nad vesnicí hledat tzv. Čertův kámen. Protože přímo k němu žádná turistická značka nevede, což je velká škoda, trochu jsme v tamějších lesích bloudili, než jsme ten osamělý kámen našli. A při tom bloudění jsme se tehdy ocitli až na rozcestí, zvaném Rohule.

Čertův kámen je krásný, s nádechem tajemna. A zvláštní i tím, že široko daleko se žádný podobný kamenný útvar nenachází. Čertův kámen vznikl postupným zvětráváním, trvajícím možná celá staletí. Ale asi jen čert ví, jak to vlastně bylo doopravdy a jestli náhodou není přímo jeho dílem, jak říká jedna posázavská pověst. Kromě samotného čerta je v ní hlavní postavou líný a vykutálený sedlák z Rejčkova. Ten se čertovi upsal za to, že bude po deset let prací zúrodňovat a zvelebovat jeho pole, na nichž se jemu samotnému dřít nechtělo. Jenomže deset let uplynulo jako voda v nedaleké Sázavě, a sedlák chtěl čerta přechytračit. Celé stavení na radu své ženy vykropil svěcenou vodou, aby na něj čert nemohl. Toho sedlákovo počínání natolik rozladilo, že se rozhodl falešníka pořádně vytrestat.

V noci se vydal do jednoho z posázavských lomů a utrhnul tam pořádný kus skaliska, které pak chtěl z výšky shodit na jeho chalupu a pole. Jenomže se nějak opozdil, a se svítáním mu náhle začaly docházet síly. A tak kamení cestou trousil. Nejvíce zrovna nad řekou Sázavou, kde to čertovo kamení dodnes zdobí její koryto v malebných místech, zvaných Stvořidla. A ten největší kus mu upadl už když byl skoro u cíle své cesty. Při pohledu na osamocený Čertův kámen v lesích nad Rejčkovem nezbývá než věřit, že to tenkrát tak nějak asi skutečně být mohlo.

Po červeně značené stezce z Rejčkova na rozcestí Rohule je třeba odbočit vpravo u malého, hodně zarostlého lesního rybníčku, připomínajícího spíše bažinu. Pak už je to jen kousek, ale značení na té odbočce veškeré žádné. Čertův kámen navíc není do poslední chvíle vidět, ačkoliv stojí hned vedle široké lesní cesty. Ze tří stran je totiž obklopen houštinami. Je to nádherné místečko, nepostrádající magickou přitažlivost. Ale tu má vlastně celý Melechov.

Podruhé jsme na rozcestí Rohule přišli z opačné strany, po modré turistické značce, vedoucí sem od řeky Sázavy. Z Posázavského pacifiku jsme toho červencového rána vystoupili ve stanici Smrčná a krásnou krajinou potom vystoupali přes Koňkovice až k Melechovu. Naši trasu lemovaly nádherné lesy, ale o nové pohledy na magicky přitažlovou (pro nás) siluetu hradu Lipnice nás tenkrát připravila hustá mlha, skrze kterou se sluníčko zatím marně snažilo prodrat. Chvilku jsme odpočívali u rybníčku v Koňkovicích, který střeží nádherný vodník. Bylo to hned na počátku července, a vzduch byl vlhký jako někde v tropech. Možná kvůli nedávným povodním, které se prohnaly i údolím Sázavy, táhnoucím se už hluboko pod námi.

Z Rohule jsme se vydali pro změnu po zelené. Nejprve na vrchol Melechova, nacházející se v nadmořské výšce 715 metrů. Jen o pár metrů níže a pár set metrů dále stojí zvláštní věž. Připomíná klasickou rozhlednu, postrádající však ochoz a střechu. Ve skutečnosti se jedná o zeměměřičskou věž, postavenou tady někdy v polovině třicátých let minulého století. Dnes je stavba veřejnosti nepřístupná, a prý ji využívají pouze radioamatéři.
Dále už jdeme pro změnu zase po žluté a zanedlouho spatříme nádherně upravenou studánku s dobrou vodou, a hned kousek vedle ní starý smírčí kříž. Vztyčen na tomto místě prý byl teprve koncem minulého století, kdy jej sem dopravili odněkud z údolí řeky Sázavy, kam také vedou naše další kroky.

Nedaleko studánky si příjemně vlhkého klimatu užívá nádherný skokan hnědý. Ochotně pózuje před naším foťákem, jakoby byl zvyklý dělat to den co den pro davy turistů. Jenomže tady není široko daleko ani živáčka, protože lidé dnes chodí po svých strašně málo. V lesích pod Melechovem jsme za celý den nespatřili vůbec nikoho. Terpve když jsme se blížíli k řece Sázavě, potkávali jsme občas nějaké poutníky s bágly na ramenou. Na Stvořidla jsme putovali přes rozkvetlé louky, protkané remízky a nádhernými cestami, lemovanými zídkami z kamení. Procházeli jsme dlouho krajinou bez elektrických drátů a obludných zemědělských staveb, připomínajících éru kolektivního hospodaření. Vychutnávali jsme si ten nádherný kousek přírody, než se znovu vrátíme do civilizace.
To už se ale blížíme zpátky k řece, z jejíchž břehů jsme se ráno vydali na své putování k vrcholu Melechova. Zanedlouho už hledíme z houpacího mostu do kalné vody řeky Sázavy, pomalu se již uklidňující po povodních. Z vody vykukují jen špičky kamenů, které sem napadaly tomu naštvanému čertovi při jeho letu k Rejčkovu. Když jsem na tomhle mostě stál naposledy, ty kameny trčely z nádherně průzračné vody skoro celé, a ta se mezi nimi jenom prodírala tenkými potůčky. Nebylo mi tehdy ještě ani osmnáct.

Když sedíme na terase bufetu, připadá mi, že se tady za těch sedmatřicet let zase tolik nezměnilo. Jen je tady víc lidí, možná i díky prodlouženému svátečnímu víkendu a nádherně projasněné obloze. Toho dne už nám chyběla jen jediná barva turistického značení, po níž jsme ještě nešli. A tak jsme se po krátkém občerstvení v klasickém bufíku na Stvořidlech vydali právě po ní podél toku Sázavy. Zanedlouho jsme míjeli Sluneční zátoku, o níž psal Jaroslav Foglar, a kam taky jezdíval na letní tábory se svým skautským oddílem. Času bylo dost a počasí ideální, a tak jsme červené zůstali věrni až do Ledče na Sázavou. Cestou zpátky Posázavským pacifikem jsme si užívali pohledů na všechna ta krásná zákoutí, kterých Posázaví nabízí nepočítaně. Vlak tady na mnoha místech staví jen na znamení. Těší mne, že i po těch desítkách let pořád ještě znám zpaměti všechny zastávky až do Světlé, přesně jak po sobě následují. Na několika místech okolo trati visí obrovské transparenty s nápisem „Stydím se za Miloše Zemana“. Těší mne, že nejsme sami!
Obr.č.1 - Kopec Melechov pohledem z hradu Lipnice, č.2 - Čertův kámen pohledem z lesní cesty, č.3 - A ještě jednou z druhé strany, č.4 - Vodník v Koňkovicích, č.5 - Mechové království pod Melechovem, č.6 - Věž u vrcholu Melechova, č.7 - Melechovská studánka s křížem u cesty, č.8 - Skokan hnědý v plné kráse, č.9 - Sázava na Stvořidlech, uklidňující se po povodních