sukulenty.estranky.cz

 Vysokých Špičáků je v České republice hned několik. Proto se tomu kousek nad Třeští říká i Třešťský Špičák, a dříve také Groser Spitzberg. Je nejvyšším vrcholem Brtnické vrchoviny a se svým 734 metry nadmořské výšky vévodí širokému okolí. Na vrchol Velkého Špičáku vede několik turistických tras z různých stran.

My jeho skalnatý vrchol navštěvujeme poměrně často. Nejčastěji zjara, kdy se zdejší příroda teprve probouzí, nebo naopak až na podzim, kdy se zase cestou věnujeme sběru hub, na které jsou okolní lesy vskutku bohaté. Většinou na Špičák vyrážíme z Třeště a pokračujeme potom přes Malý Spičák a hluboké popické lesy až do Kostelce u Jihlavy.

Tentokrát jsme k vrcholu vyrazili z Popic, kam nás zavezla městská hromadná doprava z jihlavského náměstí. Do oficiálního začátku jara zbývaly pouhé dva dny a říkali jsme si, že tentokrát bychom mohli mít štěstí a narazit na rozkvetlé sněženky, které jsme na stráních zdejších listnatých lesů v minulosti spatřili už několikrát. Sněženka podsněžník (Galanthus nivalis) patří k čeledi amarylkovitých a lidé s ní mají neodmyslitelně spojen příchod opravdového jara. V našich podmínkách nejčastěji kvete v únoru a březnu, takže jsme měli nejvyšší čas.

Národní přírodní rezervace Velký Špičák má rozlohu 46 kilometrů čtverečních a zahrnuje okolní svahy vrcholu s převážně bukovým porostem. Krajina při vrcholu má charkter pralesa. Netěží se tu, ani jinak nezasahuje do krajiny. Jedinou výjimkou je odstraňování překážek ze stezek pro turisty. Staré padlé stromy tu leží dokud se nerozpadnou, a společně s mechem porostlými kameny tvoří nádherná zákoutí, díky neustálému vlhku působící celoročně svěžím dojmem. Kromě sněženek tu roste také medvědí česnek, jehož maličké výhonky byly v době naší poslední návštěvy všude kam jsme se jen podívali. Jejich pronikavá vůně nás nenechávala na pochybách. Vzláštní bylo, že největší rostliny jsme nalezli přímo u vrcholu, zatímco v níže položených místech byly ještě sotva poloviční. Má tady růst i jedovatý lýkovec, ale na ten jsme zde zatím ani jedinkrát nenarazili.

Doma je tu spousta ptáků, mezi něž patří například holub doupňák, žluna šedá, boudníček lesní, dlaskové nebo žluva hajní. Zpěv ptáků si zde pokaždé vychutnáváme, stejně jako absenci jakýchkoliv zvuků, způsobených lidskou činností. A také svačinku, protože Velký Špičák patří k nejkrásnějším a nejklidnějším přírodním jídelnám, jaké v okolí známe.
Přišli jsme ale tentokrát především kvůli rozkvetlým sněženkám, a na jednom svahu jsme jich našli opravdu velké množství. Všechny do jedné rostly podél modré turistické trasy, vedoucí k vrcholu ve směru od Malého Špičáku. V širokém okolí vrcholu jsme pak nespatřili už ani jedinou. Hned kousek od jejich bílých květů ještě ležely poslední ostrůvky sněhu.

Můžete stokrát vidět sněženky v záhonku na zahrádce, ale v přírodě je to úplně něco jiného. Kaktusáři by mohli vyprávět, co jsou řady nádherných chlupáčů ve skleníku proti jednomu trochu připálenému i s nějakým tím šrámem na těle, rostoucím na vyprahlé mexické stráni. Však jsme si těch sněženek pod Velkým Špičákem taky náležitě užívali. Každý nový trs jsme přivítali s velkou radostí, a když jsme objevili pořádné políčko, neznalo naše nadšení mezí. Na vrcholu jsme udělali zápis do návštěvní knihy, z jejíchž stránek bylo patrné, že nejsme sami, kdo si to malebné místečko oblíbil. Zjistili jsme zároveň, že naposledy jsme tady byli bez dvou dnů přesně před rokem.

A přesně jako před rokem jsme jaro přivítali u Třešťského potoka (viz článek v této rubrice z 28.3. 2015). Byli jsme zvědaví, jestli zase spatříme tu záplavu krokusů v jedné zahradě, nacházející se hned kousek od centra Třeště. Kytičkové políčko bylo tentokrát ještě mnohem zářivější, hustší a krásnější než loni. Bylo tu už prostě jaro se vším všudy.