sukulenty.estranky.cz

V okolí Štramberka se vápenec těžil už ve středověku. Těží se i dnes. Když se ale rozhlédnete z ochozu hradní věže Trúby, nespatříte po těžbě ani stopu. Je to tím, že nedotčená a zalesněná polovina kopce Kotouče s jeskyní Šipka je obrácena směrem k městečku, zatímco jeho druhá půlka už v podstatě neexistuje. Těžba zde byla firmou bratrů Guttmannových zahájena okolo roku 1880, tedy v době, kdy byl definitivně uzavřen jiný lom, od roku 2001 známý jako přírodní památka Kamenárka.

Ukončením těžby vznikla unikátní přírodní lokalita, která postupem času začala pulsovat vlastním životem. Je to údajně jediné místo odkryvu tithonského štramberského vápence. Nemusím být geolog, abych z odborných textů vycítil o jak velkou vzácnost tady běží. Neméně vzácní hosté z živočišné říše nalezli v Kamenárce svůj domov. K těm úplně nejvzácnějším patří ještěrka zední a především jasoň červenooký (Parnassium apollo). Tento motýl se v současné údajně v České republice nevyskytuje nikde jinde než právě tady. Kdysi obýval několik vzájemně izolovaných míst po celé republice, ale ničení přirozeného prostředí zapříčinilo jeho vyhubení. Poslední exempláž byl spatřen v roce 1935 v okolí Znojma. Velký podíl na likvidaci tohoto nádherného denního motýla u nás měli také sběratelé! V roce 1986 byla ze Slovenska repatriována populace jasoňů červenookých právě do Kamenárky a vše nasvědčuje tomu, že tato záchranná akce se zdařila.

Na Kotouči žil ještě na počátku minulého století endemický poddruh jasoně červenookého Parnassium apollo strambergensis, který definitivně zmizel z povrchu zemského někdy okolo roku 1925 následkem nešetrných zásahů do zdejší přírody, které jsme na vlastní oči měli možnost spatřit. Tento poddruh bohužel už není odkud navracet. Zmizel definitivně a jednou provždy, stejně jako jižní část kopce Kotouče.

Jasoňové nalezli v Kamenárce klid a především dostatek hostitelské rostliny, na níž jsou z velké části závislí. Tou je rozchodník bílý (Sedum album), jehož populace je možno spatřit ve vápencových skalách v opravdu velkém množství, stejně jako i jiné druhy rozchodníků a netřesků (Sempervivum).
Kamenárka je sice jenom malé území, zato nádherné a především velmi důležité. Nachází se v nadmořské výšce 450m při jižním úpatí Bílé hory. Na jejím dně je i malá tůňka, skrytá mezi stromy a keři, v níž žijí také čolci a rosničky.

Z horní části Kamenárky je nádherný výhled do okolní krajiny, včetně části Štramberka i s hradní věží Trúbou. Protože o kousek níže se nachází ještě další starý lom, říká se jí někdy kvůli rozlišení také Horní Kamenárka. Je to místo romantické, o čemž svědčí i spousta vzkazů na dně lomu, poctivě vyskládaných z kamenů uvolněných z jeho stěn. Můžeme se díky nim například dozvědět, kdo tady v poslední době koho miloval nebo ještě miluje. Nalezneme zde dokonce i žádosti o ruku. Vezmeš si mne? A k tomu velké srdce. Ano, zní odpověď hned kousek pod žádostí. Je to taková kultivovanější forma vzkazů a oznámení, než jakou je jejich vyrývání kamkoliv. Snadno se dá smazat, protože vždy se najde někdo další, jemuž leží na srdci nějaké důležité poselství.

Opouštíme Kamenárku a vydáváme se o něco níže. Cestou narazíme na starou bránu. Pokud bude otevřená, můžeme nahlédnou i do zdejší botanické zahrady, alespoň tak nám to řekla naše paní bytná z domečku č.p. 78. Cesta vede alespoň chvilku v opojném stínu stromů a co chvíli se nám nabízejí nádherné výhledy na Kotouč i domky, lemující silnici k nádraží. Chvíli nato už nahlížíme do o něco většího a ještě mnohem krásnějšího lomu. Ve spárách vápenců tady rostou husté trsy netřesků a pod námi se rozkádá deset hektarů území, kde se těžilo ještě ve dvacátých letech minulého století a kde na jeho sklonku vzniklo unikátní území plné vzácných rostlin i živočichů. Dolní Kamenárku stihl po ukončení těžby stejný osud jako mnoho dalších lomů. Byla postupně zavážena sutí a odpadky ze širokého okolí. Poté byl odpad urovnán, udusán a zavezen škvárou, aby zde vzápětí vzniklo fotbalové hřiště.

Někdy v polovině 90. let sem přišel biolog Petr Pavlík s vizí přírodní botanické zahrady. Následovalo 986 plně naložených náklaďáků, než se za pomoci nadšenců dostal na samé dno původního lomu a holou skálu. V roce 1998 započala výsadba rostlin, z velké části sem přemisťovaných z nedalekého vrchu Kotouč, kde už by beztak neměly šanci na přežití. Dnes tady roste neuvěřitelných 1200 rostlinných druhů, včetně těch mokřadních, protože se podařilo vytvořit i jezírka ryze přírodního vzhledu, dokonale zapadající do tohoto magicky přitažlivého místa.

 O jeho přitažlivosti by mohli vyprávět nejenom botanici a milovníci přírody všeobecně, ale také horolezci, speleologové i hledači fosilií, kterých zdejší skály nabízejí nepřeberné množství. Říká se, že Štramberk je nejsevernějším výběžkem Středomoří, alespoň co se týče rostlinných druhů. Kdysi tu nepochybně moře bývalo, o čemž svědčí zbytky mořských ježovek, plžů a mlžů, ale i žraločích zubů, které se tu prý také dají nalézt. Zdejší vápence jsou pozůstatky kdysi mohutného korálového útesu.

Dvacet metrů vysoké skalní stěny slouží i jako cvičný terén pro horolezce a speleologové si tady přicházejí na své od 1. května roku 1999. Během štramberské pouti byla tehdy při odkrývacích pracech objevena vertikální jeskyně,hluboká dnes už více než padesát metrů a nazvaná symbolicky Pouťová. Prý už snad byla objevena někdy na sklonku 19. století, ale následkem probíhající těžby na příkaz důlního předáka znovu zasypána. Voda jí protékající vyvěrá celý kilometr jižně odtud.

Příslušnost ke Středomoří symbolizuje kamenný labyrint uprostřed toho nádherného území stepního charakteru. Drátokoše s kamením, z nichž je labyrint vystavěn, jsou osázeny množstvím netřesků a rozchodníků (Sempervivum, Sedum). Zatím jsou dráty ještě vidět, ale je pouze otázkou času, kdy tomu tak nebude. I tak už labyrint nabízí spoustu nádherných místeček, kde se vysazeným sukulentíkům náramně daří. Je to znát na jejich přirozeném vzhledu, úžasném zbarvení a postupném zarůstání každého volného místečka v okolí. Tady jsme neskrývali své nadšení.

Do areálu jsme přišli spodním vchodem, který je vlastně průchodem mezi dvěma skalami a docela dobře by se tady natáčely indiánské filmy. Hned za námi se snažily do areálu dostat i dvě kravky, které spíše než pastva pro oči přilákala ta opravdová. Pan biolog Pavlík jim sice dobrácky domlouval, ale krávy byly úplně jiného názoru a zanedlouho už si pochutnávaly v blízkosti vápencových jezirek na kdovíjakých botanických vzácnostech. Vstupné se zde neplatí, ale můžete přispět do improvizované kasičky, z jejíhož obsahu se platí alespoň to nejnutnější. „Aspoň bude na benzín do sekačky,“ upřesnil pan Pavlík, procházející svým dílem, na které může být právem hrdý.

Prohlídku tohoto pozoruhodného území doporučujeme každému, kdo má rád přírodu a krásná místa v ní. Když jsme Botanickou zahradu v Dolní Kamenárce opouštěli, bylo nám jasné, že právě sem bychom se chtěli určitě vrátit. Nejenom proto, že nám tady bylo krásně, ale i ze zvědavosti, jak bude zarůstání kamenného království pana Pavlíka pokračovat. Snad bude při naší další návštěvě více času, abychom se mohli věnovat i pozorování těch vzácných motýlů, kteří zde našli domov a jejichž populace se zdá být definitivně zachráněna. Kéž by jasoňové ve starých štramberských lomech symbolizovali návrat lepších časů pro naši přírodu, která v minulosti dostávala a pořád ještě dostává pořádně na frak.

Obr.č. 1 – stále ještě funkční lom, který již ukrojil polovinu Kotouče, č.2 – horní ochoz Kamenárky, č.3 – a její dno, vyzdobené kamínkovými nápisy i s Kotoučem v pozadí, č.4 – Kamenárka naposledy, tentokrát z boku, č.5 – pohled od Kamenárky na město Štramberk a Trúbu, č.6 – Botanická zahrada pohledem shora, č.7 - „zvací“ kámen s netřesky hned u přírodního vchodu do ní, č.8 – jedno z jezírek s pasoucí se krávou v pozadí, č.9 – netřesky zde mají neskutečné barvy, č.10 – a stejně tak i rozchodníky rodu Sedum, č.11 – Botanická zahrada s Horní Kamenárkou v pozadí, č.12 – obraz ve skále nad Pouťovou jeskyní