sukulenty

Návštěvu tohoto krásného místečka jsme plánovali už dávno. Vždycky se ale nakonec našel nějaký důvod, proč ji ještě odložit. Budiž nám omluvou, že sedmnáct let jsme nikam nemohli po celé léto, protože většinu času (a často i elánu) nám zabral provoz naší prodejny exotických rostlin v jihlavské ZOO a zbytek pak práce na zásilkách a péče o rostliny samotné. A tak jsme se do Vítochova podívali teprve letos na konci října. Poprvé jsme vesnici s nádherným kostelem nad ní spatřili na vlastní oči před jedenácti lety. Tehdy ale jen zdálky a navíc taky z výšky, když jsme tu malebnou krajinu poblíž Vírské přehrady sledovali z ochozu rozhledny Karasín.

Kostel svatého Michaela se nachází nad vsí Vítochov v nadmořské výšce 626 metrů a svým vzhledem připomíná spíše středověkou tvrz. Byl vystavěn z lomového kamene už ve 13. století, z jehož konce (1297) pochází i první zmínka o vesnici, tehdy ještě zvané Dětochov. Barokní kostel s románskými prvky je ze všech stran obklopen hřbitovem a kamennou zdí oválného tvaru. Na počátku července se zde každoročně koná Metodějská pouť, protože podle legend jeden z dvojice věrozvěstů zde pobýval na svém putování dokonce dvakrát.

Původně bývalo v místě kostela pohanské pohřebiště. Koncem šedesátých let minulého století zde proběhl archeologický výzkum, při němž bylo nalezeno množství kosterních pozůstatků. Odborníci se přiklánějí k názoru, že se jedná o mrtvé z konce třicetileté války, které ustupující švédská vojska nahnala do kostela a ten poté zapálila. Mezi pozůstatky průměrně vysokých lidí té doby (150-160cm) zde prý byla nalezena i kostra člověka vysokého 210 centimetrů! 

 

Kostelu nad Vítochovem se také říkalo „U sedmi borů“. To podle stromů, které v jeho okolí rostly. Jednalo o borovice, které se zde kdysi dávno údajně ujaly zasazeny kořeny vzhůru. Poslední z těchto památných stromů padl při vichřici v roce 1976 a podle letokruhů mu údajně bylo bezmála 400 let. Jedna nádherná borovice roste i dnes na východní straně kostela v blízkosti zachovalé márnice, vystupující z kamenné zdi hřbitova. Budí dojem dvou stromů, protože jedna ze silných bočních větví vytváří nad střechou márnice samostatnou korunu. Ta je důmyslně podepřena a společně s márnicí tvoří strom velice fotogenický celek. Další významná borovice se nachází severně nad kostelem, kde ji roku 2002 zasadil Luděk Munzar v rámci natáčení populárního pořadu „Paměť stromů“. 

Plni dojmů z toho magického místa jsme se vydali skrze vesnici Vítochov směrem na Karasín. Hned kousek za vsí se nachází docela nenápadná odbočka na stezku, která by nás měla dovést k břehům Vírské přehrady. Vydali jsme se tedy prudkými stráněmi, na nichž byly zprvu lesy ještě nedotčeny kůrovcem a taky plné svěže zeleného mechu. Ta uklidňující zeleň a množství zdravých stromů na nás v dnešní době působily jako balzám. Voda si tu hledala cesty kudy mohla a letošní nečekaný nadbytek vláhy dal vzniknout úplně novým korytům potůčků i brodům, které tady možná už kdysi dávno bývaly. V dolní části jsme už ale narazili na všudypřítomné stroje, kamiony plnící se pokáceným dřevem a rozrytou krajinu, která se z toho zásahu bude vzpamatovávat možná desítky let. Klopýtali jsme bahnem mezi hromadami klestí, protože jsme chtěli na vlastní oči vidět momentálně nejslavnější strom v této zemi. Po půlhodince cesty jsme ho spatřili v celé jeho kráse.

Sedli jsme si na lavičku, rozbalili svačinku a kochali se tou nádherou, oddělenou od nás klidnou vodní hladinou přehrady. 

Chudobínská borovice je vlastně posledním živým svědkem malebného kousku světa, který tu kdysi býval, než nadobro zmizel pod vodní hladinou. Nikoliv však vzpomínky lidí, kteří v Chudobíně žili, ty přetrvávají. Pan Milan Peňáz chodíval jako kluk cestou vedoucí pod touto borovicí do školy ve Víru. Tehdy tu žila více než stovka obyvatel, stály zde mlýny, přádelna i vyhlášený hostinec U Juříků, nabízející občerstvení i ubytování. Již na počátku 20. století byl totiž tento kraj vyhledáván milovníky krásné přírody, ale také také malíři i fotografy. V dobovém tisku se psalo, že oblast Chudobínska je nejkrásnější krajinářskou perlou na Svratce. Staré fotografie dávají tomuto tvrzení plně za pravdu. 

Netuším kdy vznikl nápad údolí zatopit. Jisté je, že už v roce 1947 se odtud stěhovali první obyvatelé, žijící zde po celé generace. O deset let později obec Chudobín zanikla docela, když dva roky předtím byla zcela vysídlena. Mezi obyvateli Chudobína se říkalo, že u té borovice po nocích hrává na housle čert. Z pana Peňáze se později stal uznávaný vědec, publicista a pracovník Akademie věd. Žil jinde, ale na dětství prožité v tomto kraji nikdy nezapomněl. Ani na borovici, tyčící se na skalnatém výběžku. Někdy je výběžek zatopený vodou přehrady a zůstane z něj jenom miniaturní ostrůvek s borovicí, jindy se její koruna nachází i dvacet metrů nad hladinou vodní nádrže. Záleží na stavu vody a jejím odpouštění. Není divu, že právě pan Peňáz stál u zrodu iniciativy, na jejímž konci bylo vítězství Chudobínské borovice v soutěži „Strom roku“. To bylo v roce 2019. Hned o rok později borovice zcela ovládla i evropskou obdobu národní soutěže a stala se držitelkou hrdého titulu  „Evropský strom roku 2020“. Navíc dostala rekordní počet hlasů v celé historii této soutěže!

Protože se vlastně jedná o evropskou miss, je slušností uvést i její míry. Obvod kmene 177cm, výška 14 metrů a odhadované stáří okolo 350 let. Když už jsme u těch čísel, tak duchovnímu otci jejího úspěchu panu Peňázovi bylo v době evropského triumfu Chudobínské borovice 88 let.

Jenže ta ztepilá borovice lesní (Pinus sylvestris) nezvítězila tak drtivě kvůli svým rozměrům, ale především díky krásnému tvaru i malebnému a bizarnímu okolí. V neposlední řadě za vítězství vděčí právě svému příběhu. 

Už po vítězství v domácí soutěži byla odborníky shledána v překvapivě dobré kondici. Překvapivě proto, v jakých podmínkách roste. Nejprve na skále vystavena povětrnostním vlivům, poté už po mnoho desetiletí téměř zatopená vodou, v níž musí vyžít její kořeny. Už kdysi dávno bývala dominantou zdejší krajiny. Místu kde roste se už tehdy říkávalo „U borovice“, a tak bylo později i značeno v mapách. Místo samotné se změnilo, jeho okolí také a zcela zmizela vesnice Chudobín, která dala borovici jméno. Ona tu ale zůstává pro potěchu poutníků, kteří se na chvilku zastaví a spočinou na ní zrakem.

Tři snímky v úvodu patří nádhernému kostelu nad Vítochovem, na čtvrtém je márnice v jeho východní části i se zvláštně rostlou borovicí. Další tři fotografie nabízejí Chudobínskou borovici z různých úhlů pohledu. A na závěr ještě vesnička Vítochov i s kostelem, tak jak jsme ji viděli při zpáteční cestě z Karasína.