sukulenty.estranky.cz

Už podruhé jsme se na Madeiře vydali po černé trase, tedy považované v turistických průvodcích za obtížnou. Hned na začátku prozradím, že ani závraťáci z ní strach mít nemusí, a navíc je to trasa opravdu nádherná a v mnoha svých partiích i velice romantická a divoká. Když se k tomu všemu ještě přidá nádherně prosluněné počasí, nemá takový výlet chybu!
Startovali jsme u kaple v Lombada da Ponta do Sol, což je vesnice s nádherným výhledem na jižní pobřeží i do vnitrozemí, kam jsme se levadou Nova vydali  i my. Levada vede skalní stěnou, pod níž hluboko dole protéká říčka Ribeira da Ponta do Sol. Údolí jímž protéká jsme měli během cesty často na dohled, a bylo patrné, že i zde zjara krutě řádil vodní živel. Cesta po levadě Nova byla plná nádherných výhledů, ale zároveň v mnoha pasážích vyžadovala zvýšenou opatrnost. Krátké úseky totiž vedly těsně u kolmých skalních stěn, a nebyly přitom nijak zajištěny, takže jsem poprvé a naposledy právě v těchto místech vstoupil do koryta levady, které však bylo naštěstí suché. Chvíli poté, kdy už jsem zase šlapal po jejím úzkém betonovém okraji, začala korytem znovu proudit voda, na což nás zřejmě krátce předtím v rodné portugalštině upozorňoval v protisměru jdoucí chlapík. Koryto levady je totiž třeba čas od času vyčistit, a také vodu uvést v případě potřeby do pohybu, nebo naopak její tok zastavit, když pomine její potřeba pro zemědělce na jejím spodním toku.
Nejkrásnější partie této cesty nás však teprve čekaly. Vše začalo vstupem do asi 200 metrů dlouhého tunelu, na jehož konec sice bylo vidět, ale přesto při chůzi nízkou chodbou co chvíli hrozilo rozbití hlavy o náhle se snižující strop. Voda v těchto místech udělala se skalami hotové divy. Za staletí v nich vytvořila hluboká říční koryta, jejichž náhlé výškové skoky daly vzniknout nádherným vodopádům. Pod jedním z nich jsme dokonce procházeli! Levada byla v těch místech zasekána docela hluboko do skalní stěny, a po průchodu pod valícím se proudem vody se zase v protisměru vracela. Chvílemi jsme si tu připadali jako v kulisách dobrodružného filmu.
Cesta mezi bizarními skalními útvary postupně klesá až k říčnímu korytu. Vody tu příliš nebylo, ale není tomu tak vždycky. Došli jsme až k pramenům levady Nova a našli si příjemné místo k odpočinku a svačině. Bylo tu nádherné ticho, protože k nám konečně přestaly doléhat i zvuky stavebních strojů, které jsme z údolí řeky slýchali téměř po celou cestu levadou. Dělníci v údolí stále ještě napravují škody, napáchané bleskovou jarní povodní, provázenou sesuvy půdy, která si na Madeiře vyžádala desítky lidských životů.
Naše zpáteční cesta vedla po levadě Nova už jenom chvilku. Tam kde nás měla šipka nasměrovat k odbočce ale žádný ukazatel nebyl. Přesto jsme se po chvilce váhání pustili strmou a kluzkou pěšinkou dolů ze stráně, a po několika minutách se ocitli na jiné levadě. Jmenuje se „do Moinho“, a říká se jí „mlýnská“, protože kdysi poháněla mlýn v Solar dos Esmeraldos. Vede stejným směrem jako levada Nova, po níž jsme sem přišli, jenom o několik desítek metrů níže ve skalní stěně. V cestě jsme tedy pokračovali v opačném směru, ale po stejné straně (a stěně) údolí říčky Ribeira da Ponta do Sol. V turistických průvodcích sice uváděli, že tato levada byla nedávno opravena a zpřístupněna pro turisty, a také že její exponované úseky jsou zajištěny. Sesuvy půdy při jarní živelné katastrofě však udělaly své, a tak evidenstně nové a čerstvě natřené zábradlí kolem levady bylo místy strženo do údolí, jinde zase jen částečně nebo zcela vyvráceno stranou.
Cesta to ale byla krásná. Protože jsme se stále nacházeli na osluněné skalní stěně, rostly zde také oba endemické druhy rodu Aeonium. Ke skalám přišedlé listové růžice Aeonium glandulossum zde pravidelně střídaly keříky A. glutinosum, jehož růžice vyrůstaly na různě vysokých kmíncích. Obě rostliny byla teprve na počátku své vegetační sezóny, a na mnoha místech jsme mohli spatřit i hnízda čerstvých semenáčků z loni odkvetlých a  následně zahynuvších původních rostlin.
Na stinných a vlhčích partiích skal jsme pozorovali i zástupce příbuzného rodu Aichryson, s nimiž jsme se často setkávali i ve vavřínových lesích na Tenerife. Kromě četných druhů kapradin se na těchto místech objevovaly také obrovské listy áronovitých rostlin rodu Xanthosoma. Místní je často pěstují na terasovitých políčcích kvůli škrobnatým hlízám v podzemí, které jsou jedlé a hojně se jich kuchyňsky využívá i v Mexiku, odkud rostlina z čeledi Araceae pochází.
Ačkoliv venku už panovalo pořádné vedro, ve skalních stěnách proudil neustále čerstvý vzduch, a také vlhkost z vodního koryta levady do Moinho, které jsme při zpáteční cestě neopouštěli ani na okamžik.
Již dlouho před skončením cesty jsme před sebou viděli kapli v Lombada da Ponta do Sol, odkud jsme se ráno na cestu vydávali. Když jsme dorazili na malé parkoviště pod kaplí, už bylo docela plné. Noví a noví turisté vyráželi na stejnou trasu, jakou jsme právě absolvovali my. Ráno tu kromě našeho auta jiné nebylo! Pro všechny zájemce o tuto trasu jedna dobrá rada! Pokud se pro ni rozhodnete, vydejte se na cestu po levadách opačným směrem, tedy nejprve levadou do Moinho tam, pak po stráni kousek vzhůru a levadou Nova nazpět. Budete tak ušetřeni zbytečného bloudění při hledání vchodu do levady Nova, ukrytého důmyslně mezi rodinnými domky a zahrádkami. Především ale nebudete muset absolvovat stoupání od kostelíka k onomu vchodu, které nám dalo zabrat mnohem více než celá následující trasa oběma levadami dohromady! Madeira je ostrov kopcovitý, a dolů to jde vždy o mnoho lépe, o čemž jsme se zde přesvědčovali každý den několikrát!
Nalákáni koupelí v oceánu jsme z té nádherné krajiny a čestvého vzduchu sjeli dolů k jižnímu pobřeží. Přes městečko Calheta jsme se dostali až k pobřeží s několika hotely a dvojicí protilehlých pláží se žlutým pískem, dovezeným sem ze Sahary. Obě pláže byly od oceánu odděleny uměle vytvořenými hrázemi, takže koupání v nich připomínalo pobyt ve větším bazénu. Bylo tu vedro jako v pekle, kromě slunečníků nikde kousek stínu, a lidí jako much. To místo mi připomínalo velké pískoviště, a trochu i pláže v někdejším Bulharsku v dobách socialismu. Dovolenou bych zde trávit nechtěl ani omylem. Po krátké osvěžující koupeli a kávě v místním bistru jsme nasedli do auta a vydali se silnicí nad pobřežím směrem na západ, a poté na sever ostrova. Posledním naším cílem toho dne bylo přístavní městečko Porto Moniz.
Na úvodním snímku je pohled do vnitrozemí, jaký se nám naskytl z vyhlídky u kaple v Lombada da Ponta do Sol. Někde mezi domky vlevo se nacházel vstup na levadu Nova. Ta  procházela mnohdy svízelnými úseky, vedoucími ve značné výšce. Její koryto bylo v té době ještě naštěstí suché, jak vidno na druhé fotografii. Následuje dvojice snímků z nejkrásnější pasáže cesty, kdy se levada Nova prudce stáčela přímo pod vodopádem. Na obr.č. 5 jsou mladé semenáčky Aeonium glandulosum, které jsou početným potomstvem jediné odkvetlé a následně zahynuvší rostliny. Na obr.č. 6 je Aeonium glutinosum, které je dalším z endemických sukulentních druhů ostrova Madeira. A na závěr ještě pohled do údolí směrem k jižnímu pobřeží. Po jeho levé straně nad sebou vedou obě levady, po kterých jsme absolvovali tuto trasu. Vlevo nad terasovitými políčky stojí na malé plošině i kaple v Lombada da Ponta do Sol, odkud jsme se na tuto cestu vydali, a kde jsme ji také z ústí levady do Moinho zakončili.