sukulenty

Madeira není ani zdaleka takovým sukulentním rájem, jakým je třeba nedaleký ostrov Tenerife. Přesto i zde jsou k vidění endemické druhy, které rostou kromě Madeiry sporadicky už jen na zbytku tzv. madeirského souostroví, tedy na ostrově Porto Santo a pustých ostrůvcích Ilhas Desertas a Ilhas Selvagens, patřícím také pod správu Portugalska.
Takřka po celém severním pobřeží ostrova Madeira se můžeme setkat s přízemními růžicemi druhu Aeonium glandulosum. Na svých cestách jsme tuto rostlinu vídali v opravdu hojném množství, leč zrovna v dosti špatném období jejího života. A. glandulosum je totiž v podstatě dvouletka, přesněji řečeno rostlina krátkověká, protože její život je striktně vymezen prvním a zároveň posledním kvetením. Je to rostlina monokarpická, takže krátce po odkvětu začíná postupně hynout. O potomstvo se stačí postarat ve formě velkého množství semen. Ta později klíčí ve škvírách takřka kolmých skalisek, a svůj život následně prožívají ve velice skromných podmínkách, v mnoha případech prakticky bez špetky substrátu!
Nejzajímavější bývají tyto rostliny na počátku léta, kdy se ty starší chystají kvést, zatímco mladší se ukládají k letnímu spánku, typickému pro většinu sukulentních rostlin v Makaronésii. Kompaktní přízemní růžice Aeonium glandulosum tou dobou obětují velkou část nejstarších listů, které se nejprve zbarví do růžova nebo zvláštního odstínu červené, dokud se z nich šťáva s živinami přelévá do těch nejmladších uprostřed růžice. Zatímco ještě zjara mohou listové růžice dosahovat průměru až 30cm, ty letní, obalené již vrstvou seschlých listů, průměru sotva polovičního. My jsme se na ostrově objevili v době jejich probouzení, kdy se růžice opět začínají zvětšovat, jsou sytě zelené a dostávají se do plného růstu. Svým vzhledem silně připomínají své příbuzné Aeonium tabulaeforme (resp. tabuliforme) z ostrova Tenerife. Také A. glandulosum nikdy neodnožuje, a  listové růžice zůstávají soliterní po celý svůj život. Žluté květy je zdobí od června do konce léta.
Druhým endemickým druhem je Aeonium glutinosum, obývající pobřežní oblasti jihu a západu ostrova, ale areál výskytu sahá i na část pobřeží severního, kde často vytváří s A. glandulosum přírodní křížence, pojmenované Aeonium x lowei. Na rozdíl od předchozího druhu dosahuje A. glutinosum výšky až jednoho metru, vcelku hojně větví a po odkvětu nehyne. Pouze větve zakončené květenstvími se zlatožlutými kvítky (červen-říjen) pak na nějaký čas zdánlivě odumírají, ale později na jejich koncích vyrazí nové výhony! Růžice s prohnutými lepkavými listy dosahují průměru 12-20cm, a rostliny jsou v hojném množství k vidění nejenom na pobřežních útesech, ale také hlouběji ve vnitrozemí. Často je možné spatřit je i na přistíněných stanovištích. V takovém případě bývají listy svěže zelené, zatímco na plném slunci na jejich povrchu vystupuje výrazná hnědá kresba, jakou známe také u mnoha kanárských druhů (např. A. arboreum var. holochrysum). Protože ukotvení vyšších, a tudíž i poměrně těžkých keříků A. glutinossum na strmých skalních stěnách není jednoduché, pomáhají si rostliny často spletí vzdušných kořenů. I tak jsme ale na mnoha místech viděli rostliny vyplavené prudkými dešti, po nichž se skalní stěny změní během chvíle ve vodopády! Také A. glutinonosum pamatuje na dostatek potomstva tvorbou množství semen. Na několika místech jsme měli možnost vidět přírodní výsevy tohoto druhu (viz foto v Madeira 8)!
Endemickou rostlinu, kterou jsem chtěl vidět nejvíce, se nám najít nepoštěstilo. Sedum farinosum je kytka vskutku parádní, ale její přírodní naleziště se bohužel nacházejí zrovna v místech, zasažených nejvíce srpnovými požáry. Věřím že zrovna tento endemický madeirský rozchodník ty požáry bez úhony přežil, ale do těch zapáchajících apokalyptických scenérií se nám vstupovat ani trochu nechtělo. Bude trvat možná desítky let, než bude krajina v těch místech vypadat stejně podmanivě jako ještě loni zjara! A to i přesto, že příznivé klima na Madeiře umožňuje možná mnohem rychlejší obnovu vegetace než jakékoliv jiné místo na světě!
Dva druhy rozchodníků jsme ale nakonec přece jenom viděli. V pustině poloostrova Sao Lourenco na východě ostrova rostlo několik trsů Sedum fusiforme. Vegetace bylo v té skalnaté krajině (viz Madeira 13) poskromnu, a ze sukulentů byl tento rozchodník dokonce jediný. Sedum fusiforme není rostlina příliš vzhledná, a pro naše účely k pěstování nepříliš vhodná. Její stonky jsou poléhavé, a v kultuře by to asi nebylo o mnoho lepší. V literatuře je sice uváděno jako místo výskytu tohoto druhu jihozápadní pobřeží Madeiry, ale my jsme jediné rostliny spatřili právě na jeho opačném konci!
Druhý rozchodník byl o poznání zajímavější, i když při jeho nálezu mi ještě tak nepřipadal. Sedum brissemoreti jsme nalezli jen na několika místech severního pobřeží, kde jeho drobné keříčky (do 5cm) rostly společně s Aeonium glandulosum v prasklinách skalisek na strmých útesech, vysoko nad hladinou oceánu. Rostlina je to opravdu droboučká, takže není divu, že její trsy zřejmě v mnoha případech unikaly naší pozornosti. Také Sedum brissemoreti se na přelomu září a října teprve probouzelo z letního spánku, a na vrcholech větví byly ještě vidět zbytky zaschlých květů.
V tomto případě jsem neváhal a vzal si dvě větvičky k zakořenění, protože už přírodní tvar rostliny napovídal, že by se s ní daly dělat úžasné věci. Mám samozřejmě na mysli tvarování. S. brissemoreti totiž vytvářelo i ve skalních prasklinách docela hezké keříčky s droboučkými, svěže zelenými lístky válcovitého tvru na koncích větví. K tomu tenký dřevnatý kmínek, v případě rostliny v přírodě obvykle převislý. Napadlo mne, že tato rostlina může být velice zajímavou pro vytváření hezkých stromečků. Na Madeiře roste ještě jeden velice podobný druh, jehož naleziště se ale podle údajů v odborné literatuře nacházejí na jihu ostrova. Sedum nudum je s výše popisovaným druhem takřka totožné, jen jeho listy bývají na plném slunci spíše modrozelené. Vzhledem k podobně drobnému vzrůstu není divu, že jsme jej při cestách po levadách na jižním pobřeží snadno přehlédli. Možná i proto, že jsme jej, podobně jako S. brissemoreti, vlastně ani nehledali, protože nás mnohem více lákalo z výše uvedených důvodů nedostupné Sedum farinosum.
Madeira sice není domovem mnoha přírodních druhů sukulentů, ale o to více lze najít v přírodě ostrova cizích vetřelců, zavlečených sem ze sousedních Kanárských ostrovů, ale i mnohem vzdálenějších destinací! O těch zase příště. Úvodní snímek patří skupince rostlin Aeonium glandulosum ve škvírách skalní stěny na severním pobřeží ostrova Madeira. Na druhém už větší rostliny tamtéž, a na třetím maličký semenáček. Na obr.č.4 jsou A. glandulosum, probouzející se z letního spánku na kamenné zídce u městečka Porto da Cruz. Na dvojici následujících fotografií je A. glutinosum. Obrázek č.7 jsme pořídili na pustém poloostrově Sao Lourenco, a je na něm trs Sedum fusiforme. A na závěr Sedum brissemoreti, rostoucí na skalách severního pobřeží společně s A. glandulosum. O tomto droboučkém rozchodníku se zanedlouho dočtete v jiné rubrice našeho webu.