sukulenty

Ostrov Madeira je z oceánu na mnoha místech špatně přístupný. I díky tomu tak dlouho odolával lidskému osídlení, zatímco na nedalekých Kanárských ostrovech už Guančové dávno budovali svoji říši. A proto je zde také jen málo přírodních pláží! V některých částech Madeiry jsou útesy dokonce tak vysoké, jako jen málokde na světě. Asi nejznámější vyhlídkou na ostrově je Cabo Girao, ležící pár kilometrů západně od Funchalu. V těsné blízkosti břehů Atlantiku se tu útesy tyčí do výšky 580m, a pohled dolů je silný nejenom pro nás závraťáky (obr.č.1). Dokonce i v turistických průvodcích se o tomto pohledu píše jako o „závratném“! Byli jsme na té vyhlídce naštěstí mimo největší turistickou sezónu, ve všední den, a navíc po ránu. Jedině díky této shodě okolností jsme si pohledy dolů mohli vychutnat docela v klidu. Jinak zde prá bývá hodně rušno. V době naší návštěvy bylo rušno jen na nedalekém staveništi, díky níž jsme dost dlouho pochybovali, zda jsme tu vůbec správně. Nebýt velkého parkoviště, asi bychom se vydali v očekávání krásných výhledů ještě o kousek dál.
Na jižním pobřeží se nabízí podobných výhledů mnohem více. Jen kousek od Cabo Girao směrem k hlavnímu městu je místo zvané Rancho. Je tam stanice lanovky, která za dobrého počasí dopravuje zájemce právě na pláž, ležící právě pod vyhlídkou Cabo Girao (obr.č.2). Procházeli jsme tudy na své cestě po levadách do Camara de Lobos (Madeira 14), na chvíli se zastavili na kávu a užívali si nádherných výhledů na útesy i hlavní město Funchal.
Na jižním pobřeží se střídají strmé útesy, vysoké stovky metrů, s hlubokými koryty řek, okolo nichž lidé kdysi dávno začali stavět svá obydlí. Terasovitý vzhled krajiny je zde v mnoha místech naprosto jedinečný. I relativně malá města jsou díky němu rozložena jakoby v několika patrech. Snadno se zde může stát, že nejbližší sousedé, vzdušnou čarou vzdálení dvacet metrů, se nacházejí v nadmořských výškách lišících se třeba o desítky či stovky metrů! Jedním z takových míst je také šestitisícové městečko Ribeira Brava (obr.č.3). Jeho pojmenování znamená v překladu „Divoká řeka“, a o síle stejnojmenné říčky se obyvatelé ospalého přístavního městečka měli možnost v minulosti přesvědčit už mnohokrát. Následky loňské velké vody odstraňovali v údolí ještě v době naší návštěvy. Život zde plyne pomalu a líně, na nábřeží posedávají party karbaníků, což je na Madeiře k vidění velice často. Hráče pokaždé obklopuje mohutný chumel kibiců. Nedaleko centra městečka je ve skále tunel, kterým se dostanete k novému přístavu. V době naší návštěvy byl neprůchodný, protože v jeho blízkosti odklízeli následky sesuvů půdy a kusů skalisek. Centrum tvoří kostel s malým náměstím (obr.č.4), a síť uliček s obchůdky a hospůdkami, táhnoucí se až k nábřeží.
Právě v Ribeira Brava začíná hlavní silnice, protínající od jihu k severu celý ostrov a končící v nádherném městečku Sao Vincente. Cestou jsme projížděli tři kilometry dlouhým tunelem pod průsmykem Encumenada, ležícím v nadmořské výšce 1007 metrů. Také Sao Vincente je roztahané na několika takřka plochých deskách, takže se návštěvníkům nabízejí mnohdy vskutku birazní pohledy na zdejší krajinu. V roce 1928 městečko postihly velké sesuvy skal, a mnoho domů bylo později vystavěno na postižených místech znovu. Centrum Sao Vincente je malebné, turisticky živé a plné hospůdek a obchůdků. Největším lákadlem jsou zdejší jeskyně, zpřístupněné veřejnosti teprve v roce 1996. My jsme jejich prohlídku neabsolvovali vzhledem k pokročilé hodině. Chvíli jsme poseděli v jedné ze zdejších kaváren naproti nádhernému kostelu Igreja do Sao Vincente (obr.č.5) . Obsluha hovořila jen rodným jazykem, a byla neskutečně pomalá i na zdejší poměry. Když jsme šli dovnitř shánět někoho, kdo by nás zkasíroval, přišli jsme na příčinu značné neochoty k pohybu. Svatý otec ve Vatikánu měl nějaký proslov, a majitelům přišel jeho obsah rozhodně důležitější než pár hostů na zahrádce jejich kavárny.
Z centra Sao Vincente je to k břehům oceánu ještě hezký kousek, a silnice se tam dělí na dva směry. Východním vede další cesta do Santany s pověstnými chaloupkami, a dále pak do Faialu a Porto da Cruz. Opačným směrem se dá po severním pobřeží dojet přes Seixtal až do Porto Moniz, což je vůbec nejseverněji položené město na ostrově. Porto Moniz se neuvěřitelně podobá městečku Garachico na ostrově Tenerife, a dokonce leží přibližně ve stejné části ostrova. Domky jsou vystavěny od moře až k úpatí strmých skalisek, a podobně jako v Garachicu, i zde leží kousek od břehu malý skalnatý ostrůvek (obr.č.6) a na nábřeží jsou za pomoci lávy a betonu zbudovány přírodní bazény s mořskou vodou. Vítr a vysoké  vlny jsou v tomto odlehlém koutě Madeiry na denním pořádku, a tak koupel v těchto příjemných místech je jedinou šancí k osvěžení. Také jsme ji okusili. Lidí tu příliš nebylo, takže jsme si našli jedno jezírko s mořskými rybkami, které jsme měli jenom pro sebe! V Porto Moniz žijí necelé dvě tisícovky obyvatel, a od Funchlalu je to vůbec nejvzdálenější město na celém ostrově. Jezdí sem autobus, ale i přes výraznou modernizaci silnic v posledních letech mu necelých 70km dlouhá cesta trvá déle než tři hodiny! Po starých silnicích to bývalo ještě o hodinu více!
V  Porto Moniz bylo do rozvoje turistického ruchu v posledních letech investováno hodně prostředků, a pobyt zde určitě nadchne vyznavače klidných dovolených. V okolí městečka vede několik turistických tras po levadách s množstvím tunelů, které jsou díky strmým skalám nad městem nutností (obr.č.7). Také Porto Moniz bývalo kdysi baštou velrybářů, a z té doby zde zůstal docela hezký přístav. V jeho blízkosti můžete navštívit mořské akvárium, nacházející se v bývalé pevnosti, kdysi chránící přístav před nájezdy pirátů. Porto Moniz je místem velice příjemným, ale zatím stále ještě doplácí na svou odlehlou polohu.
Putování po madeirském pobřeží je zajímavé. Jednou jste nahoře, a vzápětí zase úplně dole. A to doslova! Nic mezi tím! Co se převýšení týče, je zde extrémní, a pokud ho musíte občas zdolávat po svých, dost z toho bolí nohy. Za tu krásu ale ta trocha námahy rozhodně stojí!