sukulenty.estranky.cz

Madeira je pověstná svou nádhernou přírodou, ale také naprosto jedinečným systémem zavlažovacích kanálů, zvaných levadas. Ostrov je kanály doslova protkán, a délka jejich systému přesahuje dva tisíce kilometrů (obr.č.1)! Jedná se o mimořádné dílo, draze vykoupené tvrdou dřinou i mnoha lidskými životy. Levady se na Madeiře začaly budovat už v 15. století s příchodem prvních osadníků. Těžkou a riskantní práci v obtížných podmínkách zaplatilo životy mnoho lidí, mezi nimiž byli také (možná především) otroci, kteří sem byli za tímto účelem dováženi z africké pevniny. 
Noví obyvatelé až dosud neobydleného ostrova totiž zjistili, že má ve svých vyšších polohách obrovské zdroje vody z častých dešťových srážek a četných mlh (obr.č.2). Kromě hor na severu ostrova je velkou zásobárnou vody také centrální náhorní plošina Paúl de Serra, ležící v nadmořské výšce asi 1500m v západní části ostrova. Dnes už přes ni vede nová silnice do Porto Moniz. V době příchodu osadníků byla celá náhorní plošina porostlá lesy, které však noví obyvatelé v touze po další úrodné půdě vykáceli. Vznikla tak depresivní, téměř rovná pustina, porostlá jen nízkou trávou a kapradinami, ostře kontrastující s bujnou vegetací na většině ostrova. V zimním období se navíc všechny její mělké prohlubně naplní vodou, což musí být úděsná podívaná. 
Voda z dešťových srážek se rychle vsakuje do propustné vulkanické horniny a na nějaký čas mizí v nitru země. Jakmile narazí na vrstvy nepropustné, což se většinou stává v nadmořských výškách 600-1000m, vyvěrá na povrch v podobě stovek pramenů. Právě zde začínají četné levady, jimiž je voda za pozvolného klesání dopravována všude tam, kde je jí třeba. Levady jsou na Madeiře úzké a hluboké, čímž se zabraňuje zbytečnému odpařování vody! Po okrajích kanálů jejich tvůrci zbudovali úzké chodníčky, sloužící odpradávna místním obyvatelům k přesunům z místa na místo (obr.č.3), a samozřejmě umožňující pravidelné čištění levad i částečnou regulaci průtoku vody v nich. Dnes už Madeiru protkala síť klikatících se ( i téměř rovných) silnic, a s nimi i tunelů, kterými jsou zdejší skály provrtány jako ementál. Chodníčky nebo stěny levad tak už zůstaly takřka výhradně pro potřeby turistů, kteří právě po nich vykonají většinu svých pěších túr po překrásném ostrově.
S levadami jsme se v mnohem menší míře setkali už na Tenerife, ale tady se zdálo, že bych jako klasický závraťák mohl mít občas i problémy. Nakonec to nebylo tak zlé, a dokonce jsem ani jedinkrát nemusel vstoupit do ledové vody, tekoucí poměrně svižným tempem koryty levad, kopírujícími v některých místech skaliska ve značné výšce. 
Jen jednou jsem vstoupil na dno levady, která ovšem byla tou dobou bez vody (obr.č.4). Sotva jsem z jejího koryta vylezl, potkali jsme človíčka, starajícího se o údržbu těchto veledůležitých vodních tras. Kromě pozdravu nám ještě něco říkal ve svém rodném jazyce. Smysl jeho krátkého proslovu jsme pochopili za pár vteřin, kdy se koryto naplnilo vodou, kterou sem onen člověk pustil z jiné trasy tak prostým úkonem, jakým je třeba jen vyjmutí hadru, nacpaného do bočního přítoku z jiné levady! V jednom turistickém průvodci dokonce bylo upozornění, aby turisté v žádném případě tyto hadry nevytahovali, protože se nejedná o nepořádek, a že mohou takovým jednáním (byť v dobrém úmyslu) způsobit místním spoustu nepříjemností.
Jedinou důležitou zásadou, platící při pohybu po levadách je, že pokud se chcete kochat okolní krajinou, každopádně je vhodnější zastavit se! Obě činnosti samozřejmě lze také vykonávat současně, ale stačí pak jediný chybný krok a vaše dovolená (v lepším případě) v té chvíli končí!
Levady jsou k cestování po ostrově většinou velice pohodlné, v některých exponovaných místech dobře zajištěné, v jiných občas trochu pochroumané častými sesuvy věčně podmáčené půdy, jako třeba hned ta první, na níž jsme se vydali (obr.č.5). Autory turistických průvodců bývají cesty po ostrově většinou rozděleny do tří skupin podle obtížnosti, podobně jak to známe například u lyžařských sjezdovek. Modrá je lehká, červená středně obtížná a černá těžká! Z mého pohledu závraťáka, ale zároveň docela zdatného chodce, bych většinu z nich docela klidně přebarvil. Každý to má ale jinak!
Někdy jsou ovšem levady zakryté, takže jdete přímo nad vodou, aniž byste ji viděli. Také nevedou ani zdaleka jen po skalních stěnách, ale občas i vinicemi (obr.č.6), rodícími skvělé madeirské víno, nebo třeba přímo přes dvorky domů místních obyvatel.
Hned pro naši první cestu jsme si vybrali odpočinkovou trasu levadou zvanou „do Bom Sucesso“, která nás v krátkám čase a pohodě měla přivést někam do blízkosti botanické zahrady, ležící v kopcích nad hlavním městem Funchal.
Startovali jsme v Monte ve velké pohodě, netušíc že dolů přijdeme o mnoho později než jsme předpokládali, a navíc jako spráskaní psi. Na té cestě jsme nakonec stržili tolik modřin a šrámů, jako už za celé dva další týdny pobytu ne! Přihodilo se to tak, že jsme si špatně vyložili popis cesty v turistickém průvodci, který byl ale zároveň silně zavádějící. Protože se totéž nestalo ani zdaleka jen nám, falešná cesta byla za rozcestím vydupaná mnohem více než ta správná.
Podlézali jsme a zase přelézali popadané stromy, a připadali jsme si jako v džungli, přesně jak stálo v popisu turistického průvodce. Trvalo to asi půlhodinu, jejíž závěr jsme už strávili na kolenou a v situacích, že se nám začala rozpadat půda pod nohama a řítila se do strmých strží pod námi. Když jsme pochopili vážnost situace, podření, poškrábaní a zaprášení jsme se vydali na zpáteční cestu. Uprostřed ní jsme se potkali s německými turisty, kteří proti nám lezli po kolenou, svírajíce v rukou úplně stejného červeného průvodce, jakým jsme byli vybaveni i my!
První cestu po levadě jsme si tedy příliš nevychutnali, ale nakonec nás přece jenom spolehlivě dovedla až do blízkosti botanické zahrady. Stále jsme se ale ještě pohybovali v okolí hlavního města Funchalu (obr.č.7), v němž bydlí téměř polovina z 250 000 obyvatel Madeiry. Funchal je nádherné město, v jehož ulicích na vás dýchne atmosféra koloniálních dob a dalekých námořních cest, které často začínaly právě zde.
Portugalci mohou být  právem hrdí na svoji minulost, spojenou především v významnými námořními objevy. Němými svědky té doby jsou exotické stromy, dovezené sem ze všech koutů světa a rostoucí v nesčetných parcích, po staletí pečlivě udržovaných místními zahradníky. Jenom jejich prohlídka by pozornému a vnímavému návštěvníkovi ostrova zabrala polovinu dovolené! V úpatí jednoho z těch exotických velikánů jsme vyfotili dámskou část naší výpravy (obr.č.8)!