sukulenty.estranky.cz

Poprvé jsme vyrazili na černou trasu, tedy považovanou za obtížnější. V turistických průvodcích v jejím případě doporučovali jistý krok a odolnost proti závratím. A navíc přidali varování, že za deštivého počasí její absolvování rozhodně nedoporučují. Měli jsme štěstí, protože na déšť to nevypadalo, i když jak jsme se později mnohokrát přesvědčili, na Madeiře probíhají změny počasí mnohem rychleji než jsme tomu zvyklí u nás.
Stáli jsme u starého canicalského tunelu, a dole pod námi se rozkládalo Machico (obr.č.1), druhé největší město na ostrově. Právě v jeho zátoce údajně poprvé vstoupil na břeh ostrova jeho objevitel Zarco. A před námi se táhla podél zahrad levada, po níž jsme zanedlouho opustili úrodné údolí. Krátce jsme proti proudu vody procházeli vnitrozemím, abychom po prudkém stoupání dorazili na místo, zvané Boca do Risco.
Z horského sedla se nám naskytl nádherný pohled na severní pobřeží Madeiry (Vašek se jím kochá na obr.č. 2), a v dáli vystupovaly z modři oceánu obrysy ostrova Porto Santo. Právě tam míří koupání chtiví turisté, protože zdejší pláže jsou vyhlášené a dlouhé mnoho kilometrů. Naše priority na Madeiře ale byly jiné, a cílem dnešní cesty městečko Porto da Cruz, ležící v nádherném údolí, obklopeno bizarní krajinou.
Pobřežních cest pro pěší Madeira příliš mnoho nenabízí. Ta spojující sedlo u Boca do Risco s městečkem Porto da Cruz po staletí fungovala jako nejrychlejší spojení mezi Machicem a cílem naší dnešní cesty. V minulosti po ní chodívali nosiči mladého vína, nazývaní borracheiros, dopravující kozí měchy s polotovarem pro výrobu vína  pěšky po úzké cestě nad strmými útesy! Za málo peněz často sahali až na dno svých sil, aby svůj náklad nalili do kádí v anglických vinařských závodech, přibývajících na ostrově v té době neuvěřitelně rychlým tempem.
Pohledy na strmé skalní stěny, a v nich se jasně rýsující trasu naší budoucí cesty (obr.č. 3), ve mně vyvolávaly mírné obavy. Navíc se nebe nad námi začalo podezřele zatahovat, což ke klidu klasického závraťáka v takové chvíli zrovna nepřispěje! Cesta to ale byla nádherná, i s mnohými výhledy, při nichž bylo pro jistotu dobré zastavit se. Ani na skalách po levé ruce to ovšem nebylo k zahození, protože na osluněných a takřka kolmých stěnách rostly nádherné růžice Aeonium glandulosum. Jedná se o jeden z dvojice endemických druhů, rostoucích na ostrově Madeira (společně s A. glutinosum). Přízemní růžice zde často vyrůstaly i z nepatrných prasklin. Protože právě začínala jejich růstová sezóna, byly ještě svěže zelené a některé se po letním spánku dokonce teprve probouzely, zachumlány ve spleti starých zaschlých listů (obr.č. 4), které rostliny obětovaly na oltář přežití v letním období sucha a odpočinku.
Jednu chvíli to vypadalo že zmokneme. Postupovali jsme proto opatrně, protože vpravo pod námi byly srázy hluboké desítky i stovky metrů! Stačil by jeden špatný krok, a dovolená pro nás mohla skončit dříve než pořádně začala. Cesta to ale byla nádherná, a díky pestrému rostlinstvu kolem ní jsme se zastavovali co chvíli.
Podobně jako na Tenerife, i tady jsme narazili na krásné květy jihoafrické Amaryllis belladonna. Rostlin s růžovými květy zde ale rostlo mnohonásobně více. Zatímco na Tenerife jsme se s touto cibulovinou z Kapska setkávali ponejvíce v blízkosti lidských obydlí a na okrajích vesnic, zde rostly a kvetly celé kolonie Amaryllis belladona daleko od civilizace. Nechyběly ani podél pěšinky, vedoucí nad útesy severního pobřeží ostrova (obr.č. 5). 
Na cestě do Porto da Cruz jsme narazili na ještě pestrobarevnější podívanou v podobě  bohatých kolonií rostlin rodu Impatiens, kterým u nás říkáme balsaminky, balsamíny nebo také netýkavky. Kolem cest na severním pobřeží (ale i jinde) obývaly stinná místa, kudy často protéká voda z četných dešťů, které na severu ostrova nejsou po celý rok žádnou vzácností. Balsamínky zde zabíraly celé metry čtvereční plochy, na níž byly poctivě promíchány nejrůznější barvy a odstíny jejich květů (obr.č. 6)!
Úchvatný byl také pohled zpátky na rozeklané pobřežní útesy, stoupající prudce vzhůru. Na nejvýraznějším skalním výběžku naší cesty, který místní nazývají Espigao Amarelo, jsme stanuli u kamenného patníku, který je v průvodcích označován jako triangulační kámen. Právě z tohoto místa se vyplatilo ohlédnout se zpátky! Spatřili jsme horské sedlo u Boca do Risco, odkud jsme se docela nedávno na cestu nad útesy vydávali. Sedlo už bylo v mlze z dešťových mraků, a v dáli za ním jsem viděli pustý poloostrov Sao Lorenco, který je nejvýchodnější výspou ostrova Madeira (obr.č. 7).
Zanedlouho jsme již v dálce spatřili Orlí skálu, nazývanou místními Penha d'Águia, oddělující od sebe města Porto da Cruz a Faial. Orlí skála je nepřehlédnutelná, a díky ní se stává krajina okolo přístavního městečka s necelými třemi tisícovkami obyvatel velice bizarní záležitostí. Protože jsme později měli Porto da Cruz na dohled ještě mnohokrát, stala se pro nás právě Orlí skála a její okolí asi nejfotografovanějším místem na ostrově. Tentokrát měla šikmá plošina na jejím vrcholu pozadí z temných mraků, které měly na svědomí i mokré silnice, klikatící se z kopců dolů do Porto da Cruz (obr.č. 8).
Ještě než jsme do městečka sestoupili, narazili jsme cestou na lanovku. Těch je na Madeiře více, a většinou slouží turistům. Mysleli jsme si, že i tato dopravuje koupele chtivé zájemce dolů k vodě. Až doma jsem se dočetl, že tato lanovka byla zbudována pro místní zemědělce, aby jim usnadnila cestu na jejich políčka ve svažitém terénu. Dostalo se nám tak odpovědi na otázky, které jsme si kladli právě v těchto místech ohledně obdělávání zdejších vinic, zabírajících každičké volné místo v téměř kolmých stráních. Ani s lanovkou by se tam ze mne vinař nikdy nestal!
Dole pod námi šuměl oceán a u jeho břehu byla vidět docela hezká pláž. Byla černá, jak jsme už v Makaronésii zvyklí. Naházeli jsme věci na skaliska a šplouchali se neuvěřitelně dlouhou dobu v nádherných vlnách. Tak teplou vodu jako byla tady jsme ještě v oceánu nikdy neokusili! Z pláže už to bylo do centra Porto da Cruz  jen kousek (obr.č. 9).
Porto da Cruz je městečko ospalé, klidné a jako stvořené pro pohodářskou dovolenou. Musí být ohromně uklidňující probouzet se tu a každé ráno kolem sebe vidět onu nádheru. Kromě několika hospůdek a kaváren kolem nábřeží je tu ještě kostel, pár obchůdků se suvenýry a továrna na zpracování cukrové třtiny, v níž se prý pracuje stejnými metodami jako při jejím založení v roce 1927!
Kromě toho samozřejmě všude spousta nádherných stromů a květin. V tom je Madeira naprosto jedinečná, barevná a pro milovníka exotiky je tu stále na co koukat. Mezi množstvím nádherných Dracaena draco, známých dračích stromů, nádherně narostlých nolin (Nolina recurvata) a mnoha jiných rostlin nás zde snad nejvíce zaujala hroznovitá květenství v korunách některých stromů. Květy zářivého zbarvení patřily rostlině z Jižní Ameriky, latinsky zvané Erythrina crista-galli. Kdysi dávno jsem se snažil vypěstovat tuto rostlinu ze semen k tvarovacím účelům, ale příliv nových sukulentů nakonec v mém případě podobné pěstitelské pokusy zcela zastavil.
Erythrina crista-galli (obr.č. 10) patří k čeledi bobovitých (Fabaceae) a jejím domovem jsou Argentina, Uruguay, Paraguay a Brazílie. V prvních dvou jmenovaných zemích je dokonce rostlinou národní! V přírodě dorůstá zarděnec či korálovec, jak se strom nazývá v českém botanickém názvosloví, výšky až devíti metrů, a postupem času zplaněl také v Karibiku a některých státech na jihu USA. V Jižní Americe nachází Erythrina crista-galli užití v lidové medicíně, ale jako balzám na duši lidí milujících kytky funguje spolehlivě na celém světě.
Jak je na Madeiře zvykem, autobusová zastávka v Porto da Cruz se nachází na dobře skrytém místě, kde byste ji hledali asi až v závěrečném zoufalství. My jsme měli štěstí, protože na ní postávalo velké množství turistů s batohy na zádech. Na náš dotaz, položený chabou angličtinou, jsme zaslechli mateřštinu, a zanedlouho se jako součást české kolonie vydali „expresem“ do Machica, a odtud po bleskovém přestupu do jiného autobusu už po dálnici až do Funchalu.