RABACAL (MADEIRA 10)
Když se podíváte na mapu ostrova Madeira, spatříte v jeho západní části obrovskou plochu ve vnitrozemí, postrádající jakékoliv osídlení. Jedinou výjimkou je Rabacal. Leží uprostřed pusté náhorní plošiny bez vyšší vegetace, v níž by se mohly bez větších příprav začít okamžitě natáčet příběhy Sherlocka Holmese. Projížděli jsme tou podivnou krajinou po jediné silnici, která oblast protíná a končí až na západním pobřeží v blízkosti městečka Porto Moniz. Východně od něj se také vlévá do Atlantiku říčka Ribeira da Janela, sbírající vodu z četných pramenů a potůčků, stékajících do ní právě v okolí Rabacalu.
Celou cestu tou pustinou jsme neviděli víc než pár desítek metrů travnaté plochy. Dál už byla jen hustá, vše zahalující mlha. S výjimkou jednoho obřího hotelu, který v té krajině působí jako pěst na oko, a spíš bych ho hledal někde v pustinách jihu USA, jsme spatřili už pouze jediné polorozpadlé zemědělské stavení. Bylo pátého října, což je v Portugalsku státní svátek, zvaný Den republiky. Portugalské republice bylo toho dne rovných sto let! Určitě se slavilo všude možně, takže není divu, že v té pustině jsme první lidi spatřili až na parkovišti u odbočky na Rabacal (obr.č.1)!
Hned za parkovištěm byla závora, bránící dalšímu průjezdu do údolí. U parkoviště končila ona plochá pustina náhlým zlomem, a dole pod námi se v mlze klikatila úzká asfaltka, končící u hájovny v Rabacalu (obr.č.2), která je zároveň správním střediskem této bohem zapomenuté krajiny. Až po návratu odtud jsem se dočetl, že se správa přírodního parku po zralé úvaze rozhodla, že v sezóně omezí množství návštěvníků, aby zvýšila bezpečnost chůze po levadách. Podle údajů v turistických průvodcích má být park pro turisty uzavřen vždy od pondělí do středy. My jsme tam byli v úterý, a nikdo nám v přístupu nebránil. Jen nefungovala kyvadlová doprava oprýskanými transity, spojující parkoviště u hlavní silnice s hájovnou v Rabacalu. 
Buď zákaz vstupu už dávno zrušili, nebo se týká pouze skupinových zájezdů. Jen díky státnímu svátku určitě otevřeno nebylo. Jak totiž bývá v Makaronésii zvykem, v neděli a ve svátek se všechny kulturní, historické i přírodní památky obvykle zavírají. Vskutku zvláštní zvyk, o jehož striktním dodržování jsme se mohli už předloni na Tenerife přesvědčit na mnoha místech!
Šlapali jsme tedy z kopce hadovitě se kroutící asfaltkou, obklopenou z obou stran skalnatým terénem s hustým porostem vavřínů (obr.č.3) a stromových vřesovců (Erica arborescens). Byli jich zde tisíce, a díky vlhkému a chladnějšímu klimatu (parkoviště se nachází v nadmořské výšce 1278m) překypovaly zdravím. Počáteční nadšení vystřídaly po deseti minutách nuda a stereotyp, protože nádherné výhledy do údolí opět zhatila všudypřítomná mlha. Navíc tu byla i dost zima, takže jsme si alespoň na chvíli uvědomili, že je podzim, a připadali jsme si tak trochu jako doma na Vysočině.
U budovy správy lesní zprávy stál rozcestník s ukazateli, směřující návštěvníky ke dvěma nejznámějším přírodním atrakcím, které obvykle nevynechá žádný turista s alespoň trochu fungujícími dolními končetinami. My jsme se rozhodli vynechat vůbec nejfrekventovanější trasu po levadě do Risco, na jejímž konci je vodopád stejného jména. Ten jsme ostatně viděli (obr.č.4) i z naší trasy po levadě zvané das 25 Fontes, vedoucí kam jinam, než k místu zvanému „25 Fontes“, česky řečeno pětadvacet pramenů. Cesta to byla příjemná, vedoucí zprvu z kopce, a potom už neustále proti proudu levady až k malému jezírku, napájenému avizovanými pětadvaceti prameny. Nepočítal jsem je, může jich být o dva či tři méně, ale docela dobře taky třeba padesát. Voda tu po stěnách stéká ze všech stran a napájí mělké jezírko.
Jak jsme se k němu blížili, přibývalo turistů, jimž bylo nutno vyhýbat se na úzkých a místy hodně kluzkých úsecích. Další ještě průběžně přibývali z výše položené levady do Risco. Lidí tu však mnoho nebylo, ale uprostřed turistické sezóny bych sem jít nechtěl. 
Snažili jsme se vyfotit cíl naší cesty bez lidí, ale nešlo to díky zrzavé Němce v oranžovém trikotu (obr.č.5), připomínající mi nizozemské cyklokrosařky, které jsem v lednu sledoval v boji o medaile na MS v Táboře. Zatímco holandská děvčata byla rychlá jako blesk, za což byla posléze odměněna drahými kovy, tahle se nehnula ani o centimetr. Pomaličku trhala vnitřek z obrovské bagety, a malými sousty krmila zdejší mimořádně vypasené ptáky, zcela již postrádající jakoukoliv stopu po pudu sebezáchovy (obr.č.6)! Abychom zvěčnili bez lidí alespoň samotné jezírko, musela Ivana až téměř na jeho břeh (obr.č.7).
Od 25 Fontes jsme pokračovali ještě asi deset minut do údolí Ribeira dos Cedros, ale dál už byla cesta dost riskantní, a také nezáživná, přesně jak stálo v turistickém průvodci. Vraceli jsme se tedy po původní trase, z níž měla v jedné z četných zatáček odbočovat úzká pěšinka, klesající do údolí. Na jejím konci vedl třetí, nejníže položený stupeň zavlažovacího systému Levadas. Museli jsme zdolat 140 výškových metrů prudce klesající stezkou, abychom se ocitli u malé jeskyně (obr.č.8), nacházející se hned u levady da Rocha Vermelha. Hodně jsem o ní četl ještě před odjezdem na Madeiru, a informace rozhodně nelhaly. 
Stačilo tak málo, a ocitli jsme se na místech bez turistů, zato neskutečně krásných. Nejprve jsme se vydali vpravo proti proudu levady. Byla to docela slušná divočina, která nás dovedla až k podivnému můstku přes úzkou rokli Ribeira dos Cedros. Tady jsem si připadal jako ve snu. Stékaly se tu tři levady. Kromě té, po níž jsme přišli, ještě druhá ze Seixalského tunelu, ústícího zde ze skalní stěny. A třetí, napájená z vodopádu, padajícího po skále na konci rokle do malého jezírka s ledovou vodou. Tady už to byla divočina neskutečná (obr.č.9)!
Už při vstupu na levadu da Rocha Vermelha jsem zalitoval, že jsme zde autem, a musíme se tudíž vrátit na výchozí místo k parkovišti. Tady jsem litoval dvojnásob! Samozřejmě jsme museli oželet i lákavý průchod tunelem Furado do Seixal. Trvá prý déle než hodinu, a beztak jsme s sebou neměli baterky, a nakonec už ani nezbýval čas. Levada da Rocha Vermelho odtud pokračuje vlevo za můstkem dále skalní stěnou (obr.č.10), ale čas nás tlačil k návratu z té divočiny. Takhle nějak jsem si jako kluk při čtení Foglarovek představoval „Zemi nikoho“!
Na památku jsem se ještě nechal zvěčnit s nádherně dlouhou lopatou „Levádovkou“, kterou jsem objevil v malé jeskyni ve skalní stěně, sloužící správci levady jako úkryt před deštěm, a zároveň jako skladiště nástojů i materiálu k opravám a údržbě vodního koryta (obr.č.11)! A pak už jsme znovu překročili chatrně vyhlížející můstek přes bystřinu do Cedros, v jejímž okolí se nám náramně líbilo. 
Za chvíli jsme stáli znovu u jeskyně, kolem níž protékala už o poznání širší levada da Rocha Vermelha. Tentokrát jsme se vydali po proudu vody, tekoucí jejím korytem a hostící i nádherné pstruhy! Byla to příjemná cesta, plná úchvatných výhledů (obr.č.12). Zatímco o „patro“ či dvě výše panoval už tou dobou čilý turistický provoz, tady jsme se nacházeli stále v říši přírodního ticha. Jen mne trochu děsilo, že jsme neustále klesali dolů a dolů, což bylo vzhledem k toku vody sice logické, ale zároveň varující. Bylo nám jasné, že nakonec výchozí výšku nějak nabrat musíme, protože až dosud jsme se celou dobu pohybovali po rovině nebo z kopce! 
Nejprve jsme museli vyšplhat na úroveň levady, vedoucí k pětadvaceti pramenům. Už to bylo peklo, a sotva jsme se po tom stoupáku trochu vydýchali, po dalších pěti minutách chůze podél hluboké levady jsme nastoupili do druhého, minimálně stejně prudkého stoupání. Byla to pořádná zabíračka. Daň za nádheru tam dole!
Jakmile jsme popadli dech, byla to už téměř po rovině hračka. U lesní zprávy stály skupinky lidí, z jejichž řeči jsme poznali, že dokonce jezdí kyvadlový mikrobus nahoru k parkovišti! Přiznám se, že se nám dost ulevilo. 
Čekání na něj jsme si krátili sledováním turistického „vybavení“ přicházejících návštěvníků, chystajících se terpve na cestu k vodopádu Risco nebo pětadvaceti pramenům. Už nyní se mnozí z nich klepali zimou jen v šortkách a tílkách. Při pohledu na jejich nohy, obuté v sandálcích s tenkých pásků, nebo dokonce pantoflích, bylo zima i nám! Nástup do značně omšelého dopravního prostředku, to byl velký boj. Míst bylo jen asi deset, a zájemců určitě nejméně třikrát nebo čtyřikrát tolik. Měli jsme štěstí, že tranzit zastavil zrovna před námi, a sotva vyklopil nové turisty ze svých útrob, už jsme projížději prudkými serpentinami vzhůru k parkovišti. Když je tady turistická sezóna v plném proudu, ráno prý se návštěvníci hromadí nahoře na parkovišti, čekajíce na odvoz dolů (což považuji za skoro zbytečný projev pohodlnosti), a od oběda už je tomu opačně. Parkoviště zeje prázdnotou, zatímco u lesovny v Rabacalu je rušno jako na Matějské pouti, protože se tu neustále hromadí turisté, vracející se z nádherných tras po okolí, které starý mikrobus nestíhá vyvážet nahoru. Píše se o tom i v turistických průvodcích, a není důvod pravdivosti onoho tvrzení nevěřit! Rabacal a jeho okolí ale za trochu vzruchu a čekání rozhodně stojí!
