sukulenty.estranky.cz

Při výpravě do zeleného kotle Caldeirao Verde nám přišlo vhod zapůjčení auta (120 euro/ 4dny). Pokud jste ubytováni ve Funchalu, což je případ drtivé většiny turistů na Madeiře, jedině zapůjčení auta alespoň na pár dnů vám otevře cestu do některých míst, jejichž návštěvu vynechat by byla věčná škoda. Jeli jsme tedy autem do městečka Santana na severním pobřeží, známému především díky kouzelným chaloupkám, jejichž fotografie naleznete téměř na každém letáku turistických kanceláří. Ze Santany jsme museli vyjet ještě pár kilometrů do kopců, než jsme se ocitli na parkovišti Rancho Madeirense, ležícím v nadmořské výšce 880 metrů.
Protože jsme na ostrov přiletěli až na konci září, nečekalo nás parkoviště plné turistů a autobusů, jak jsme o tom četli v mnohých cestopisech na internetu. Zatímco dole u pobřeží svítilo sluníčko, tady bylo pod mrakem, a nad vrcholky okolních kopců se válela mlha. Po široké cestě jsme došli až k dvojici nádherných domečků s rákosovými střechami, které byly zároveň posledními lidskými obydlími na této cestě. Pár stovek metrů za nimi jsme se už ocitli na levadě, z níž se místy naskýtaly krásné výhledy až k prosluněnému pobřeží a na vesničku Ilha. 
S odstupem času si jen mírně podmračeného počasí začínáme považovat, protože z fotografií mnohých cestovatelů po Madeiře je patrné, že tu často bývá mnohem hůř. Ještě než jsme vstoupili na levadu, krajina se nápadně podobala té naší na Vysočině. Přispěl k tomu i nález několika nádherných hřibů, velice podobných našim kovářům či kolodějům, některé z těch hub se ale díky takřka bílému klobouku ještě více podobaly hřibu satanovi!
Cesta po levadě byla příjemná, protože další turisty jsme na ní potkávali jen zcela výjimečně. Vyhýbání by tu bylo v mnoha místech velice obtížné, protože levada byla úzká, po stranách lemovaná kolmými skalními stěnami a zábradlím, které mi coby závraťákovi po psychické stránce velice pomáhalo. Některé úseky byly dokonce zasekány přímo do skály, jiné se otevíraly do krajiny. Ze skalních stěn po celé cestě kapala voda, takže zjara nebo v zimě tu asi bude pláštěnka nutností.
A pak už přišly na řadu baterky, na jejichž potřebu jsme byli upozorňováni v turistických průvodcích. Čekala nás totiž čtveřice tunelů různé délky, jimiž jsme k cíli naší cesty museli projít. Cesta tunely není žádný adrenalin, ale spíše otrava, protože baterkou musíte kontrolovat jak vlhkou, a místy silně rozbahněnou půdu pod nohama, tak především neustále kolísající výšku hrbolatého stropu chodby. Mnohdy by stačil na kluzké zemi jeden chybný krok, a skončili bychom v ledové vodě, protékající po naší levé straně (po cestě tam!) docela hlubokým korytem. Spěch se v tunelech rozhodně nevyplácí!
Jakmile jsme opustili poslední z tunelů, naskytly se nám nádherné pohledy do hlubokého údolí s říčkou Ribeira Grande. Stěny soutěsky byly v těchto místech takřka kolmé, a hustě porostlé pestrou zelení, v níž jako po celé této trase převládaly kapradiny. Od chvíle, kdy jsme opustili poslední tunel, už nám do cíle cesty zbývalo asi dvacet minut pochodu. Cestička okolo levady byla v těch místech úzká, a poprvé na naší cestě jsme občas začali potkávat turisty jdoucí v protisměru. Vyhýbání bylo často dost svízelné, a nedovedu si představit jak to zde musí vypadat v plné turistické sezóně.
Caldeirao Verde je úžasné místo, kde si od první chvíle připadáte jako v pohádce. Zeleň všude vůkol, a vlhko jako v prádelně. Vody v řečišti mnoho nebylo, ale zato stékala všude okolo po vysokých zelených stěnách. Vodopád napájející tůni nebyl příliš mohutný, ale společně s nádherným okolím skýtal uklidňující pohled na nedotčenou přírodu madeirského vnitrozemí. Potkali jsme tu pět nebo šest turistů, kteří váhavě zírali na ceduli, hlásající že cesta pokračující odtud do Caldeirao do Inferno je uzavřena. My jsme se pokračovat beztak nechystali, protože bychom se museli stejnou cestou vracet zpět, což by podle německého turistického průvodce znamenalo další dvě hodiny času. Zkušenosti s tímto průvodcem nás už na Tenerife naučily, že ve skutečnosti by se jednalo minimálně o hodiny tři! Nad okolními skalními hřbety se válely chuchvalce husté mlhy, a nás čekala více než dvouhodinová cesta zpátky k parkovišti Rancho Madeirense. 
V menší z dvojice chaloupek v Queimadas v době našeho návratu hospodařila početná portugalská rodinka, snažící se právě o zapálení ohně v nějaké peci. Příliš se jim nedařilo, a bylo zajímavé jejich počíníní sledovat. Hustý dým se totiž kromě komína valil i okny a dveřmi, z nichž co chvíli vybíhali kuckající děti, zatímce z nitra kouzelné chaloupky se ozýval povyk jejich maminky či babičky. Výlet na Caldeirao Verde se vydařil i díky počasí, které nám nakonec toho dne docela přálo, ačkoliv tomu zprvu nic nenasvědčovalo.
Klikatící asfaltkou jsme sjížděli z kopce do městečka Santana, proslulému především díky jakémusi miniskanzenu s malými chaloupkami, zvanými Casas de Colmos. Domečky s doškovými střechami kdysi sloužily jako skutečná obydlí Madeiřanů, ale dnes jsou z nich butiky s nejrůznějšími upomínkovými předměty, a některé byly dokonce k tomuto účelu nově zhotoveny! Chaloupky jsou jedním z největších turistických lákadel na ostrově, a v nejrušnější sezóně to tu musí vypadat jak v Babiččině údolí. V době naší návštěvy zde ale panoval naprostý klid, a z plošiny za domečky se nabízely  nádherné pohledy dolů k severnímu pobřeží.
Při zpáteční cestě se nám ještě naskytl zajímavý pohled na Orlí skálu u městečka Porto da Cruz, kterou jsme tentokrát mohli sledovat zcela výjimečně z opačné strany než předtím (Madeira 3). Snad proto, že se nám onen pohled tak líbil, zopakovali jsme si jej během půlhodinky ještě jednou. Po horských silničkách jsme se totiž se zapůjčeným autem zamotali tak dokonale, až nás jejich spleť vyvrhla znovu před ceduli, hlásající začátek městečka stejného jména, jaké po celém světě proslavil jeden skvělý kytarový mág mexického původu!
Obr.č.1 - Dvojice domků v Queimadas, k nimž nás z parkoviště dovedla ještě poměrně široká cesta. Obr.č.2 - Pohled k pobřeží s vesničkou Ilha. Obr.č.3 - Jeden z tunelů i se světlem na svém konci, v němž ale přesto byla tma jako ve všech ostatních. Obr.č.4 - Pohled do údolí Ribeira Grande z levady, vedoucí v kolmé skále vlevo. Obr.č.5 - Vodopád v Caldeirao Verde v porovnání s mojí maličkostí. Obr.č.6 - Tůně pod vodopádem a Ivana. Obr.č.7 - Údolí vedoucí do kotle Caldeirao Verde. Obr.č.8 - Chaloupka v Qeuimadas i s rodinkou rozdělávající oheň. Obr.č.9 - Chaloupky Casas de Colmos v Santaně. Další dvě fotografie z této trasy můžete vidět v jiném pokračování našeho vyprávění (Madeira 2, obr. 1. a 3.)!