sukulenty.estranky.cz

Při pohledu do té pustiny jsem si pokaždé říkal, jak je vůbec možné, že něco podobného existuje na ostrově s tak vlhkým podnebím, a zeleném od nejvyšších hor až ke břehům oceánu. Ponta de Sao Lourenco se jmenuje to místo v nejvýchodnější části ostrova Madeira, a modrý oceán z hnědou pustinou zde vytváří magické obrazy, které mi z paměti hned tak nevymizí. Koukal jsem na tu pustinu už před naším odjezdem na fotografiích v turistických průvodcích i na internetu, a už tehdy mi připadala něčím nesmírně přitažlivá. Na druhou stranu ve mně hlodaly pochybnosti, proč bych se vlastně měl celé hodiny plahočit krajinou, kde neroste skoro nic?
Měl jsem zde ale ojedinělou možnost vstoupit do oblasti jen minimálně zasažené lidskou činností. Tak proč tu šanci nevyužít? Vždyť každým dnem podobných míst na této planetě ubývá, stejně jako živočichů a rostlin, vyhynulých ještě dříve, než je člověk vůbec stačil objevit a blíže poznat!
Poloostrov Sao Lourenco jsme viděli už při našem příletu na Madeiru, protože zdejší letiště je od něj vzdušnou čarou vzdáleno nějakých deset kilometrů. Podruhé jsme tu sluncem věčně zalitou pustinu spatřili při cestě nad útesy severního pobřeží, zatímco přímo nad našimi hlavami se válely chuchvalce černých mraků a každou chvíli hrozil déšť!
Poloostrov je přes 7km dlouhý, a začíná v podstatě hned za přístavem Canical, proslaveným především dlouholetou velrybářskou tradicí. V nejširším místě měří asi kilometr, v nejužším pouhých 10 metrů! Pasátové větry zde nedávají šanci žádné vyšší vegetaci. Svůj podíl na tom má i chronický nedostatek vláhy, díky němuž je po většinu roku celá ta podivná krajina zbarvena pouze v různých odstínech hnědé. Viděl jsem ale i fotky z těch vzácných chvil, kdy se poloostrov na krátkou dobu přece jenom zazelená, a dokonce se zde objeví i docela pestré rostlinstvo. V době naší návštěvy ale nic podobného nehrozilo ani omylem. Dokonce i sukulenty zde rostou jen zcela výjimečně. Jedinou výjimkou bylo Sedum fusiforme, jehož trsy jsme zde na několika místech spatřili.
Výchozím bodem pěší túry poloostrovem Sao Lourenco je místo zvané Baia da Abra. Je zde velké parkoviště, a až sem se dá dostat některými autobusy z hlavního města Funchalu. My jsme se sem vydali autem, protože jsme chtěli putování pustinou spojit s koupáním na jediné přírodní písečné pláži ostrova Madeira. Při pohledu na fotografie mi putování po vyprahlém poloostrově připadalo jako příjemná procházka, a vůbec jsem si při údajích o nepatrném převýšení na trase nepřipouštěl, jak mi ta cesta ve skutečnosti dá zabrat. Ale stála rozhodně za to, protože výhledy na divoké útesy, o něž se tříštily vlny Atlantiku, byly opravdu úchvatné. Navíc zde panovalo neuvěřitelné ticho. Zvláštní a vzácný úkaz v dnešní přetechnizované době, který zvláště oceníme my, kteří bydlíme nedaleko dálnice D1! Jen čas od času to ticho proťaly vzdáleně znějící zvuky leteckých motorů, když se další obrovský železný pták snášel na zdánlivě chatrnou konstrukci přistávací plochy zdejšího letiště, postavené na sloupech přímo nad hladinou oceánu!
Cesta byla v exponovaných místech zajištěna zábradlím, ale už věřím že cestování v mlhavém a deštivém počasí tu musí opravdu přinášet značná rizika, o nichž se často rozepisují autoři turistických průvodců. V žádnám případě nesmíte zapomenout na vodu. Až na pár výjimečných metrů vás totiž nečeká ani kousek stínu. Všude praží slunce jako zběsilé, a ani mírný větřík příliš neosvěží. Dokonce ani docela prudký vítr na několika vrcholcích skal, jimiž cesta na konec poloostrova vede!
Vodu jsme nenalezli dokonce ani ve stanici ochránců přírody, ležící až u konce poloostrova Sao Lourenco, a trochu připomínající klasickou pouštní oázu. To místo se nazývá Casa do Sardinha, a jako správná oáza je obklopeno několika datlovými palmami a keři. Nad tím vším ční vrchol zvaný Pico do Furado, kam už se mi vůbec nechtělo. Měl jsem v tu chvíli pustiny už plné zuby, bolelo mne v krku a ozývaly se ve zvýšené míře dýchací potíže, získané z nepovedené a deštěm provázené túry z Ribeiro Frio do Portely. Zatímco ostatní se hrabali tou vyprahlou sutí vzhůru, užíval jsem si kousku stínu pod jednou z palem a chvíli jen tupě hleděl do dáli. Ve vějířích palmových listů šustily stovky, možná tisíce drobných ještěrek. Nikdy v životě jsem jich tolik pohromadě neviděl, jako v tom široko daleko jediném místě, jevícím známky lidské činnosti. Jejím výsledkem byl zděný domek i masivní dřevěné stoly na štěrkem vysypané terase, připomínající letní zahrádky našich hospod. Jen k pití tu neměli lautr nic! Ani z kohoutků voda netekla, ale zato jsem si mohl vybrat nějakou hezkou pohlednici Madeiry s obrázky kvetoucích orchidejí a strelicií, a nápis nad stojánkem dokonce hlásal, že si k zakoupené pohlednici mohu přikoupit i známku! Neměl jsem zájem ani o trička s obrázky chráněných rostlin a živočichů. Loudal jsem se tedy zpátky do stínu a rozhodl se, že se nechám zase chvilku okousávat ještěrkami.
Když jsem se moc prudce nehýbal, byly na stole behěm deseti či dvaceti vteřin, a za další dvě už ty nejodvážnější z nich šplhaly po mých rukou vzhůru ke krku a odtud do vlasů. Kousání do špiček prstů ale bylo pokaždé jejich prvním kontaktem se mnou, jakýmsi oťukáváním, než se na cestu vzhůru vydaly. Po tváři a zátylku pak zase podle libosti sbíhaly zpátky na ramena a odtud dolů na stůl. Já zabíjel čas s nimi, a ony jej zase ztrácely se mnou.Během těch chvil polední siesty jsem chvíli přemítal o výhodách dnešního globalizovaného světa (to asi bylo vedrem). Díky nim jsem teď seděl na místě, které jsem si před pouhým týdnem prohlížel doma na fotografiích, a připadalo mi od první chvíle něčím nezvykle přitažlivé. Když se ostatní vrátili, vydali jsme se na zpáteční cestu. Byla mnohem namáhavější než putování sem, a celý její závěr jsem absolvoval s vidinou oroseného piva a koupele v oceánu u pláže Prainha.
Obojího se mi dostalo zanedlouho. Prainha je jedinou písečnou pláží, jejíž povrch nedovezli z africké pouště. Ačkoliv písek na pláži je tmavý, voda v oceánu nám připomínala bazén. Modrozelené zbarvení oceánu hodně podobné Egejskému, Jónskému či Lybijskému moři, a také hodně podobná teplota, která mne docela mile překvapila. Žádné hotely nebo bungalovy, a dokonce ani parkoviště pro auta. Ta museli řidiči zanechat nahoře u silnice do Canicalu, a zbytek dojít pěšky! Rozhodně ten kousek cesty i v odpoledním vedru stál za to. A na terase malé hospůdky nás čekalo ono vytoužené pivo! Dokonce ve dvou barvách i to nealkoholické, o němž jsem si v drtivé většině řeckých taveren mohl nechat leda zdát!
Návštěva poloostrova Sao Lourenco patří k nezapomenutelným zážitkům našeho putování po ostrově Madeira. Stejně jako koupel na pláži Prainha ji každému vřele doporučuji!