sukulenty.estranky.cz

Vale das Freiras je hluboké údolí, sevřené mezi vysokými skalními stěnami madeirských hor. Protéká jím říčka Ribeiro do Curral das Freiras, a nad ní se ve stráních a skalních terasách nachází vesnice stejného jména, která se v posledních letech stala cílem mnoha turistů. Zatímco její nejníže položená stavení se nacházejí v nadmořské výšce asi 300m, centrum Curral das Freiras leží o dalších 300m výše, a od koryta řeky k němu vede klikatící se asfaltka.
„Údolí jeptišek“ dostalo svůj název po řádových sestrách, které sem z obavy před blížícími se piráty odešly v roce 1566, a usadily se v opuštěném údolí, patřícím již tehdy kláštěru Santa Clara. Údolí bylo dlouho považováno za sopečný kráter, a také se mu svým takřka kruhovým tvarem náramně podobá. Teprve později vědci zjistili, že se jedná o dílo eroze, způsobené řekou, protékající miliony let mezi skalami. Silnice do vesnice byla zbudována teprve v roce 1959, a elektřina zavedena ještě o pár let později! Od té doby začali Curral das Freiras objevovat turisté. Vedou sem totiž staré kamenité stezky hned z několika směrů, a zatímco dříve byly jediným spojením místních obyvatel s okolním světem, dnes po nich chodívají právě milovníci pohybu a krásných přírodních scenérií.
My jsme se na cestu vydali linkovým autobusem, který nás přes městečko Camara de Lobos asi po hodině jízdy klikatící se silnicí dopravil až do vesnice Corticeiras, ležící v nadmořské výšce 750 metrů. Cíl naší cesty byl sice zhruba o stovku výškových metrů níže, ale jeho dosažení stálo v cestě ještě jedno docela slušné převýšení. Nejprve po silnici, pak po prašné cestě a nakonec vyšlapanou stezkou, vedoucí voňavým eukalyptovým lesem, jsme se dostali až na odpočívadlo Boca do Namorados. Leží v nadmořské výšce 1060 m, a říká se mu „průsmyk milenců“.
Odtud se nám už naskytl nádherný výhled do „údolí jeptišek“, a poprvé jsme na vlastní oči spatřili cíl naší cesty, tou dobou ještě částečně zahalený v chuchvalcích mlhy. Pohled to byl vskutku úchvatný, protože všude vůkol se tyčily takřka kolmé skalní stěny, z nichž mnohé nesly stopy nedávných požárů, které se nevyhnuly ani tomuto překrásnému koutu madeirské přírody.
Klesání z průsmyku až dolů k vyschlému korytu řeky bylo hodně strmé. Protože co chvíli se z valících se mraků nad našimi hlavami spustil jemný deštík, terén byl nepříjemně kluzký. Téměř všichni jsme si tady vybrali svoji slabší chvilku, a alespoň jednou se ocitli proti své vůli na zemi. Notně k tomu přispěly kulovité plody eukalyptů, tvrdé jako beton. Skryty pod vrstvou navlhlého listí nás uváděly do pohybu vždy v nejméně příhodných okamžicích! Slunce a deštík se strřídaly v neuvěřitelném tempu, a cíl naší cesty, ležící na protilehlé stráni, nám díky tomu co chvíli mizel z dohledu v cárech husté mlhy.
Úzké stezky nás dovedly až k prvním obydlím. To místo se jmenuje Terra Cha, a staví zde jeden z linkových autobusů. Komu se nechce absolvovat docela ukrutné stoupání do Curral das Freiras, může do něj nastoupit a vrátit se do Funchalu. My jsme zvolili tu namáhavější variantu, ale než jsme začali stoupat po vlnící se asfaltce vzhůru, museli jsme nejdříve sestoupit až na samé dno hlubokého údolí Vale das Freiras.
Koryto řeky bylo poměrně široké, a ještě stále hodně poničené po jarní velké vodě, která se tudy také prohnala se značnou intenzitou. Když jsme ale přecházeli most přes řeku my, tekl uprostřed koryta jenom tenký potůček, který by dospělý člověk bez větší námahy překročil. Dole bylo vlhko, ale zároveň teplo. Právě díky příhodnému klimatu je údolí velice úrodné, a jeho obyvatelé se na terasovitých políčcích zabývají pěstováním nejrůznějších plodin. Kromě všudypřítomných vinic jsou zde pěstovány především jedlé kaštany, ořechy a také třešně. Plody své práce místní také zpracovávají, a to především zmíněné kaštany, z nichž pod jejich rukama vzniká sladký likér zvláštní chuti, který dostanete zdarma k ochutnání v každé z místních hospůdek. Z kaštanů se vyrábí také několik druhů sladkostí, a první listopadový den je každoročně v tomto malebném koutě Madeiry dnem kaštanů, kdy se slaví a hoduje.
Stoupání do Curral das Freiras bylo ukrutné, a my jsme jej navíc absolvovali v době vrcholícího vedra. Zároveň bylo dusno, protože ve vzduchu už se snášela hrozba bouřky. Zvláště poslední stovky metrů nám daly zabrat, a sáhli jsme až na dno svých sil. Náš finiš už probíhal za dohledu majitele jedné z místních restaurací, který nás bedlivě sledoval z terasy svého podniku, ale vůbec se přitom nepodivoval vyčerpaným výrazům v našich obličejích. Především ale věděl, co nám udělá dobře, a tak zatímco jsem popadal dech k objednávce, tento zkušený muž mi již za pomoci rukou naznačoval, jak velké pivo budu na spravení chuti potřebovat!
Seděli jsme na terase s nádherným výhledem do údolí i na protilehlý skalní hřbet, z jehož vrcholu jsme před několika hodinami poprvé spatřili téměř z ptačí perspektivy Curral das Freiras. V samotné vesnici toho k vidění zase až tak moc není, zato mimořádně krásné je její okolí, ať už pohlédnete kterýkoliv směrem. Trochu děsivě však vypadaly ohořelé pásy skalisek, sahající mnohdy docela blízko lidským obydlím. Oheň prý sem v nedávné minulosti přicházel z více stran. K jednomu z požárů stačil jediný cigaretový nedopalek, hozený německým turistou z nedaleké vyhlídkové terasy!
Curral das Freiras každopádně stojí za návštěvu, ale pokud nejste fyzicky příliš zdatní, zvolte raději nějakou méně náročnou trasu než my. Nabízí se například zhruba hodinový sestup po dlážděné cestě z vyhlídky Eira do Serrado. V hospůdce, kde jsme nabírali síly, zrovna obědvaly dvě české slečny, které tuto krátkou a odpočinkovou trasu absolvovaly, a věřte že vypadaly o poznání lépe než my!
Zajímavá je i zpáteční cesta linkovým autobusem do Funchalu, vedoucí množstvím krkolomných zatáček podél kolmých skalních stěn, a nabízející řadu nádherných vyhlídek. Cestou jsme spatřili v dálce siluetu hlavního města, zahalenou v temných bouřkových mracích. Když jsme zanedlouho vystupovali nedaleko našeho hotelu v západní části města., bylo už dávno po bouřce a ulice plné kaluží. Změny počasí jsou na Madeiře na denním pořádku, a probíhají neskutečně rychle.
Úvodní snímek nabízí pohled do „údolí jeptišek“ z průsmyku Boca do Namorados, druhý pak podobný pohled už ze sestupu do údolí. Na obrázku je dobře vidět terasovité rozložení Curral das Freiras. Naším cílem byla jeho nejvýše položená část. Fotografie č.3 je z úplného dna údolí Vale das Freiras, kudy se kroutí téměř vyschlé koryto řeky. Nádherné trsy Sedum morganianum na čtvrtém snímku jsou důkazem, že v úrodném údolí se daří i sukulentům. Následuje závěrečný stoupák do centra Curral das Freiras na obr.č. 5, a věž zdejšího kostela s vyhořelými skalními stěnami v pozadí. Poslední snímek je pohledem zpátky do údolí. Zhruba uprostřed protilehlého skalního hřebene je místo zvané „průsmyk milenců“, odkud jsme Curral das Freiras toho dne spatřili poprvé!