sukulenty

Návštěvu města Camara de Lobos (obr.č.1) jsme původně v plánu neměli, jenomže na svých cestách jsme tudy několikrát projížděli, a především přístavní část města nás velice zaujala. Totéž se stalo o šedesát let dříve i Siru Winstonu Churchillovi, kterého panorama přístavního městečka natolik ohromilo, že se jej rozhodl dokonce namalovat. V místě, kde tehdy rozkládal své malířské náčiní, je dnes pamětní deska, a také restaurace v tom místě nese jeho jméno. Díky tomu se do města se 17000 obyvateli hrnou především angličtí turisté, pro které se ono místo stalo dokonalým magnetem.
Camara de Lobos bývala kdysi malá rybářská vesnička, ležící západně od hlavního města. Patří k nejdéle osídleným místům na ostrově, s jehož odlesňováním začali muži mořeplavce a pozdějšího guvernéra Madeiry Zarca údajně právě zde. Název města znamená něco jako „Doupě tuleňů“, protože zátoka jich v době příchodu prvních osadníků bývala plná. Tuleň středomořský (Monachus monachus) zde žil v obrovském množsví, ale podobně jako ve Středomoří musel i zde postupně vyklidit pole lidské činnosti. Dnes žije kolonie těchto zvířat na pokraji vyhynutí na pustých ostrovech Ilhas Desertas, a prý byli tuleni v posledních letech pozorováni také na několika místech strmých útesů poloostrova Sao Lourenco, o němž jsme psali v minulém díle vyprávění. Tomuto zvířeti námořníci přezdívali „mořský vlk“ (portugalsky „lobo marinho“) kvůli vytí připomínajícím zvukům, které tuleni vydávají.
Také dnes se mnoho zdejších obyvatel živí rybařením. Právě zde se nejvíce loví z hlubokých vod Atlantiku espady, ryby s hrůzným výrazem a velkými zuby, které se na talířích v místních restauracích mění ve vyhlášenou specialitu. Loví se tu také máčky skvrnité, což prý jsou vlastně malí žraloci. Nejsou to ryby člověku nebezpečné, a v místním přístavu jsou k vidění sušící se na lodích, napnuté podobně jako kdysi králičí kožky (obr.č.2).
Okolí Camara de Lobos je významnou vinařskou oblastí, a révové keříky je možno vidět na všech stráních už kousek nad městem. Také se zde vyrábí a hojně pije „Poncho“. Nápoj z třtinové kořalky, medu a citronové šťávy je neskutečně lahodný, a čerstvě namíchaný jej dostanete v každém madeirském baru či hospůdce. Hojně bývá popíjen také v tmavých námořnických krčmách na nábřeží v Camara de Lobos, kterých je zde nepočítaně. Život v přístavu plyne nerušeně, bez ohledu na dvoupatrové vyhlídkové autobusy bez střechy, vozící sem turisty z hlavního města. Pokud chcete poznat alespoň kousek normálního života současných Madeiřanů, pak přístav v Camara de Lobos je tím pravým místem (obr.č.3)!
Než jsme se na přístavním nábřeží v Camara de Lobos ocitli, absolvovali jsme více než čtyřhodinový pochod, na jehož start nás přivezl linkový autobus, jedoucí z Funchalu do Corticeiras. Řidiče jsme poprosili, aby nás upozornil na zastávku, v jejíž blízkosti ústí cesta na levadu „do Norte“. Vystupovali tam nakonec téměř všichni turisté, jedoucí s námi klikatící se silnicí až do výšky téměř 600 metrů nad mořskou hladinou. Estreito da Camara de Lobos je opravdovým vinařským rájem. Do prudkých strání praží slunce celý den, a keře révy na nich rostou všude kam jen dohlédnete! Levada vedla přímo vinicemi, odkud nás na nějaký čas vyvedla do nádherných zelených údolí, aby nás vzápětí vrátila přímo na dvorky místních obyvatel. Celá ta cesta byla plná nádherných výhledů na oceán i města a vesnice, ležící hluboko pod námi (obr.č.4).
Cesta to byla pestrá a zajímavá, jen stupňující se vedro nám dávalo místy pořádně zabrat. Vyvrcholilo když jsme vystoupali ke stanici lanovky „Rancho“, vozící turisty za příhodného počasí na pláž pod vyhlídkou z útesu Cabo Girao. Na této vyhlídce jsme už byli několik dnů předtím v rámci jiné cesty po ostrově, a tak jsme ji tentokrát vynechali. Namísto toho jsme načerpali síly v restauraci u lanovky, a pořídili z plošiny nad ní docela hezké pohledy na strmé pobřeží na jihu ostrova (obr.č.5). Pohled dolů z vyhlídky silně připomínal ty z Cabo Girao. Zároveň odtud byl nádherný výhled na přístav i město Camara de Lobos a o trochu vzdálenější Funchal. Obě města už zvolna splývají v jediné, ačkoliv jejich centra oficiálně dělí více než deset kilometrů!
Fascinující byly pohledy shora především na terasovitá políčka, vytvářející dole pod námi nádherně barevné obrazy. Kromě révy se zde pěstovalo také množství zeleniny, mnohdy velice zvláštním způsobem, nad kterým by nepochybně žasnul i Přemek Podlaha. Na jedné brázdě tu bylo možno vidět dvě velice rozdílné plodiny. Řádky svěže zelených salátových hlávek vedly na jediné brázdě souběžně s řadami jahodníku! Ačkoliv se většina obyvatel Madeiry hlásí ke katolické víře, na políčcích panoval během nedělního dopoledne docela čilý ruch!
Na své si přišla i naše sukulentářská srdíčka. Sluncem zalité útesy nám připomínaly nedaleký ostrov Tenerife, protože zde rostly sukulenty právě odtud. Nejdříve jsme spatřili nádherně rostlé stromy Euphorbia obtusifolia (obr.č.6), s nimiž jsme se v hojném množství setkávali v pohoří Teno na severozápadě Tenerife. A ve štěrbinách skal jsem dokonce nalezl dva trsy Monanthes anagensis. Právě výskyt této rostliny mne překvapil, a zároveň utvrdil v domnění, že rostliny sem rozhodně nebyly zavlečeny člověkem, ale jejich semena z Tenerife na Madeiru dopravil vítr, vanoucí nad Atlantikem. Pochybuji, že by někdo úmyslně tak drobnou a nenápadnou rostlinu vysazoval na svou zahrádku, odkud by se v takovém případě mohla dostat do okolní přírody. Každopádně jsem o výskytu Monanthes anagensis na ostrově Madeira nenašel v literatuře ani na internetu jedinou zmínku!
Cesta dolů k pobřeží byla mnohdy hodně strmá, a neuvěřitelně se klikatila mezi těmi nádhernými políčky (obr.č.7), sahajícími až k samým okrajům strmých útesů. Vzhledem k závratím by se ze mne v těchto končinách ostrova zemědělec nebo vinař docela určitě nestal! Vinice v nižších polohách vystřídaly banánové plantáže, a hned potom už ubytovací komplexy pro turisty. Vítr na nábřeží nabíral na síle, a voda v oceánu byla hnědočerná po bouřce z předešlého večera.
Ještě než jsme došli do centra města Camara de Lobos, míjeli jsme sklady jednoho z nejslavnějších vinařství na ostrově. Značka Henriques & Henriques je světově proslulá, a při pohledu na množství sudů s vínem za okny fabriky bylo jasné, že o chuťové buňky milovníků lahodného moku je zde postaráno nadlouho dopředu!
Přístav byl plný lodí a loděk (obr.č.8). Lodě se zde opravují, ale především pořád ještě staví. Zdejší loďaři jsou vyhlášenými odborníky, a tak není divu, že se na ně před lety obrátil holandský nadšenec, který se pustil do výstavby dokonale repliky Kolumbovy lodi Santa Maria, o níž jsme psali v jednom z minulých dílů našeho vyprávění. Právě rybáři, jejich lodě a malebné panaroma okolí přístavu inspirovaly v roce 1950 Sira Winstona Churchilla k namalování obrazů, které se prý především díky jeho věhlasu v jiných oborech lidské činnosti dnes prodávají v aukcích za značně vysoké částky. Prošli jsme přístavem a v odpoledním vedru se z posledních sil vyšplhali vzhůru k místu, kde tyto obrazy vznikaly. Naskytl se nám stejně krásný pohled, jako tehdy panu Churchillovi, protože Camara de Lobos se od ledna roku 1950 zase až tolik nezměnila (obr.č.9).
Pár měsíců předtím (srpen 1949) slavného politika potkla mozková příhoda, a také sílily jeho depresivní stavy, provázející ho už léta. Na Madeiru připlul druhý lednový den roku 1950 v doprovodu své ženy Clementine a dcery Diany, ale dlouho zde nepobyl. Ve Velké Británii se blížily parlamentní volby, které Sira Winstona Churchilla po mnoha letech v roce 1951 znovu vynesly do čela vlády této velmoci. Jeden z nejvýznačnějších vojevůdců, a také držitel Nobelovy ceny za literaturu (1953), se zanedlouho po návratu z Madeiry znovu dostal na výsluní světové politiky! Jeho jméno zůstane na věčnost zapsáno ve světových dějinách, a místo poblíž přístavu v Camara de Lobos nám bude zase navždy připomínat jednu malou epizodu v jeho mimořádně bohatém a pestrém životě.