sukulenty.estranky.cz

Naše mrazuvzdorné delospermy vypadají pokaždé na konci zimy všelijak. Spousta proschlých stonků, plodů i listů, zatímco ty zbývající bývají naopak zajímavě zbarvené dlouhodobým bojem se suchem. Mrazuvzdorné druhy a křížence rodu Delosperma zimujeme vzadu v makroloňáku, kde noční teploty kopírují ty venkovní, zatímco denní během slunečných dnů (byť i hodně mrazivých) někdy vystupují až k 20°Celsia. V takových chvílích otevíráme dveře a větráme skoro celý den. Vodu dostávají 2-3x za zimu, ale vždy jen tolik, aby úplně neuschly. Proto na ně koncem února bývá dosti tristní pohled. Ale už jsme si na něj zvykli, protože víme, že ty mimořádně odolné kytky z afrického jihu se s tím nakonec vždycky nějak vypořádají.
Letošní předjaří bylo mimořádně slunečné. Se skleníkovými sukulenty se toho tou dobou ještě mnoho dělat nedá, a tak jsem začal věnovat pozornost delospermám, protože jejich probouzení bylo tentokrát dosti živelné. V makrolňáku bylo díky sluníčku už docela příjemně a času habaděj. A tak jsem čistil větvičku po větvičce, trpělivě odstraňoval vše suché, nebo jen příliš přesahující přes okraje seschlých trsů. Také starých semeníků (plodů) bylo nepočítaně. Snažil jsem se je odstříhávat co nejníže a sám jsem se chvílemi divil, kde se ve mně ta trpělivost bere. Ale všechno to souviselo se zmíněným dostatkem času a blížícím se jarem, kdy už mne svrbí ruce a hlavou se mi začínají honit všelijaké nápady, vize a předsevzetí, z nichž mnoho pak v jarní časové tísni vezme za své a během léta upadne v naprosté zapomnění. 
Tenhle nápad se ale dal realizovat takřka okamžitě. Když jsem skončil s čištěním rostlin, rozhodl jsem se některé z nich sesadit do společné mísy od manželů Němcových z Hořic, kterou tady máme možná už dvacet let. Věk na ní není vůbec znát. Statečně odolává všemu tomu nechtěně nešetrnému zacházení a ze všech dosavadních karambolů vyvázla bez jediného škrámance a vady na kráse. Když jsem ji čistil a chystal do ní chudý písčitý substrát, uvědomil jsem si že delospermy v květináčích postrádají jmenovky. Zprvu tam byly, protože se většinou nejedná o botanické druhy a ti kříženci se jeden druhému v některých obdobích roku podobají jako vejce vejci. Jenomže zvědaví návštěvníci je kolikrát vytáhli a nevrátili kam patřily. Nebo vrátili, ale nedostatečně, takže se po prudkém dešti cedulky s barevnými fotografiemi květů (od původního majitele) ocitly zcela mimo své původní stanoviště. Spolehlivě jsem mezi nimi po zimním půstu poznal jenom trsy Delosperma sutherlandii. Má jiné listy než ostatní, a pod zemí navíc statný kaudex. Tu jsem tedy umístil doprostřed mísy a okolo ní potom začal sázet další a další, až jich byla mísa plná až skoro po okraj. Žádný velký prostor k rozrůstání, protože efekt to měl být okamžitý, nastávající přesně ve chvíli, kdy poprvé rozkvetou. Jenomže jak vlastně rozkvetou, to byla sázka do loterie. Snažil jsem se z proschlých, jen nepatrně k životu se probouzejících trsů vybrat ty aspoň trochu odlišné. Žádné ladění barviček podle předem stanoveného scénáře. Jen jediná jistota, že velké zářivé květy Delosperma sutherlandii budou té loterii barev dominovat uprostřed. Úplně prvotním nápadem bylo umístit mísu na hřbitově, jakmile se rostliny v ní usadí a budou se chystat k prvnímu kvetení. Prvnímu píši záměrně, protože podle mých plánů mělo následovat ještě druhé (letní), a možná i třetí či čtvrté (podzimní). Většina kříženců rodu Delosperma (i spousta botanických druhů) totiž kvete opakovaně během jediné sezóny, zvláště když se pěstitel svým rostlinám věnuje a zbaví je záhy po odkvětu všech uvadajících zbytků té úchvatné podívané. Jakmile se rostliny z kvetení trochu vzpamatují a naberou sil, už vystrkují všude kolem nové výhonky, většinou již se zárodky dalších poupat. A když se léto vydaří jako to letošní, i s mimořádným podzimním nášupem sluníčka a tepla, pak je to skoro sázka na jistotu. Budu se ale opakovat když připomenu, že jakmile takové pro nás i kytky ideální léto nastane, na chvilku se nezastavíme. Přesně tak tomu letos bylo, a přesně kvůli tomu sešlo i z naplňování onoho dobrého předsevzení, učiněného ještě ve chvíli, kdy bylo času habaděj. 
Obden jsem mísu kropil, kvůli chladnu raději hned po ránu, a asi po týdnu ji vystrčil na jeden z venkovních stolů. V noci ještě mrzlo, občas sprchlo, rostlinám se otevíraly růstové středy a mísa se začala nádherně zelenat.
Na přelomu května a června jsme mohli spatřit výsledky té předjarní loterie. Byli jsme docela mile překvapeni tou nahodilou pestrostí, která se nám před očima začala probouzet k životu. Mým původním záměrem bylo se o mísu a rostliny v ní zasazené systematicky starat, abychom se z podobného kvetení mohli radovat celou sezónu. Toto předsevzení ve mně ještě zesílilo, když asi dva týdny po fotografování pod množstvím květů na mnoho dnů zmizelo úplně vše zelené. Jenomže pak definitivně nastal ten každoroční shon.
Přesto že jsem se nadále míse věnoval už pouze sporadicky, další květy se objevily během prázdnin a v menší míře ještě v rámci bonusového babího léta, nejkrásnějšího za několik posledních let. Po večerech jsem mísu kropil, stejně jako všechny letněné sukulentíky, co jich venku od jara do podzimu míváme. Na odstraňování plodů už nezbýval čas. Jen padající a následně hnijící třešně z obrovského stromu vzadu na zahradě jsem průběžně vybíral z houstnoucích trsů těch jihoafrických nezmarů, kteří vydrží skoro všechno.
I přes moji nedůslednost se rostliny za tu trochu čerstvého substrátu, vody a především maxima slunečních paprsků odměnily vskutku královsky. Nechtěně jsem si v praxi ověřil, že jejich sezónní umístění na hřbitově při občasné minimální péči je docela reálné. Přetrvává jen obava ze škůdců, na něž zatím nikdo spolehlivý postřik nevymyslel.
Na úvodní dvojici snímků jsou probouzející se a již částečně očištěné delosermy na konci února. Na dalších třech pak již částečně rozkvetlá mísa z Hořic na počátku června.