sukulenty

Na tuto drobnou, keříčkovitě rostoucí tlustici z jihu Afriky panují mezi pěstiteli nejrůznější názory. Pro jedny je to neatraktivní plevelná rostlina (protože ji neumějí pěstovat tak, aby atraktivní byla), pro jiné zase kytka pěstitelsky trochu problematická. Pro mne znamená Crassula sarcocaulis především kus sukulentářského života, jehož se svého času stala neodmyslitelnou součástí.
Teprve s touto rostlinou jsem si začal opravdu hrát, a díky ní jsem postupně přicházel na chuť tvarování mnoha jiných sukulentů. Neznám rostlinu, jejíž tvarování by bylo snadnější, a neznám jinou, na jejíchž životních projevech bych ze života sukulentů tolik pochopil. Snad proto jsem musel projít určitou etapou, kdy jsem drobných keříčků Crassula sarcocaulis měl v našem skleníku více než stovku. Každý měl jiný tvar, na každé z rostlin jsem si vyzkoušel něco nového a žádnou se mi nechtělo dát pryč. Stokrát jsem je přitom proklínal, když se otevřely z vínově červených poupat jejich drobné kvítky bílé či jemně narůžovělé barvy, a ve skleníku začalo být naráz nedýchatelno, ačkoliv okna zde bývají uprostřed léta stále dokořán! V literatuře bývá ten zápach nazýván sladkou ovocnou vůní, ale já to cítil jinak. Když pěstujete několik rostlin, téměř si toho zvláštního zápachu (podobný vydává i spousta dalších tlustic) nepovšimnete, ale u nás jich tehdy byl skutečný les.
Proto když jsme se s kamarádem Vlaďou Zatloukalem domlouvali, že bych napsal nějaký článek do jím vydávaného časopisu „Svět exotických rostlin“, volba samozřejmě padla napoprvé právě na tuto tlustici. Článek vyšel v prvním čísle roku 2003, a jedna z našich rozkvetlých tlustic Crassula sarcocaulis se tehdy objevila dokonce na titulní straně tohoto dnes už nevycházejícího, leč dosud kvalitou nepřekonaného periodika. Krátce poté jsem svoji „sbírku“ Crassula sarcocaulis začal postupně rozpouštět.
Crassula sarcocaulis má hned několik předpokladů k tvarování. Její kmínek i tenké větve záhy dřevnatějí, a jsou navíc pokryty loupající se borkou hnědé barvy. Rostlina sama hojně větví, skoro by se dalo říci, že se její vrcholy dichotomicky dělí, ale nové větvičky zároveň vyrůstají i na jiných místech rostliny. K tomu je nutno připočíst tuhé, ztloustlé kořeny, tvořící často neuvěřitelné propletence. To vše dohromady tvoří celek připomínající dokonalou zmenšeninu opravdového stromu. Přitom vznik takového miniaturního stromečku od zakořeněného řízku netrvá ani příliš dlouho, zvláště když se rostlině ještě trochu pomůže řezem.
Úspěch v pěstování a tvarování této drobnolisté tlustice (délka listů kolem 1cm, šířka obvykle 2-3mm) je však vykoupen přísným dodržováním několika zásad. Předně se jedná o maximum světla, které je základním předpokladem úspěchu. Jedinou zárukou nádherně rostlých a hustě větvených jedinců je jejich pobyt venku od časného jara až do příchodu podzimních mrazíků! Zimní přírůstky jsou v našich podmínkách neduživé na jakémkoliv místě, a to i ve skleníku, proto je vhodné zjara rostlinu všeho zimního nekompromisně zbavit.
V předjaří jsem vždy ostříhal vše zelené, a během dvou týdnů začaly čerstvé výhony nahrazovat ty staré a nevzhledné. Světla už je zjara dostatek, přesto se vyplatí v tomto období šetřit s vodou, aby přírůstky nebyly příliš živelné. Pak už se může pěstitel omezit ve své péči jen na odstraňování nepotřebných větviček. Zárodky budoucích květů se objevují na všech vrcholcích větví obvykle v červnu, a o měsíc později se z vínově červených poupat otevřou droboučké kvítky bílé nebo jemně narůžovělé barvy. Nejkrásnější bývají rostliny v období bezprostředně před otevřením květů. 
Kvítky zdobí koruny keříků Crassula sarcocaulis poměrně dlouho, ale jakmile odkvetou, bývají spíše na obtíž. Pokud jsou rostliny v bytě nebo ve skleníku, mají snahu usazovat se ve schnoucích květenstvích vlnatky. Proto zaschlá květenství odstraníme, na což rostlina okamžtě reaguje nárůstem množství čerstvých výhonů. Koruny nekvetoucích rostlin jsou o poznání hustští a kompaktnější.
Crassula sarcocaulis miluje maximum slunce, a proto nejkrásnější riostliny bývají ty pěstované od jara do pozdního podzimu venku na dešti a plném slunci. Protože tato drobná tlustice je domovem i ve vyšších polohách afrického království Lesotho, je velice odolná vůči mrazu. V literatuře je uváděna její odolnost až do mínus 8°C, ale jsem přesvědčen, že za určitých okolností by naši zimu přečkala celou. Připravuji se letos provádět nějaká pokusná pozorování, o jejichž výsledku vás budeme na našich stránkách informovat.
Pokud Crassula sarcocaulis dostane maximum slunce, snese i velice vydatnou zálivku. V nejteplejších měsících našeho léta ji zaléváme dvakrát týdně, pokud jsou rostliny zasazeny v keramických miskách, pak klidně obden. To vše samozřejmě platí při pěstování venku. V zimě stačí zálivka udržovací, aby rostlina neuschla. Ať se snažíme sebevíc, stejně je rostlina zjara nevzhledná. Českou zimu prostě přetrpí, a zjara je třeba provést zmíněný radikální řez. Kdo nemůže této miniaturní tlustici dopřát plné slunce, a zároveň se bojí zásahů do její koruny, ten ať pěstuje jiné sukulentní rostliny.
Crassula sarcocaulis se nejenom snadno pěstuje (za dodržení zmíněných podmínek), ale také množí. Řízky koření zpravidla už po týdnu, a pokud množíme zjara, na podzim už máme z řízků při občasném krácení větví docela hezké keříčky.
Také se dá načasovat doba kvetení. Jen málo rostlin kvete s takovou pravidelností jako Crassula sarcocaulis. Když jsme mívali rostlin velké množství, rozhodl jsem se zkusit řezem zpozdit část z nich v kvetení. Pokud je řez proveden ještě před násadou poupat (tedy nejlépe v květnu), pak rostliny kvetou opožděně, protože nějaký čas ztratí obrůstáním ořezaných větví. Odebrané řízky obvykle nic nevyruší se zaběhnutého stereotypu, a vykvetou přesně v tu dobu, v jakou by kvetly na vrcholcích své původní rostliny!
Občas je pěstována i typově podobná rostlina, jejíž poupata jsou čistě bílá. Nevím zda se jedná také o Crassula sarcocaulis, ale podoba obou rostlin je více než patrná. Ta s bílými poupaty je ovšem robustnější, její kmen i větve mívají světlejší povrch, a především kvete v našich podmínkách s železnou pravidelností bezprostředně před vánoci! Gordon Rowley ve své monografii rodu Crassula uvádí tuto rostlinu jako Crassula sarcocaulis ssp. rupicola.
Fantazii pěstitelově se v případě Crassula sarcocaulis meze opravdu nekladou. Pokud se rozhodne, může prostříháním koruny diametrálně změnit tvar rostliny třeba dvakrát za sezónu, aniž by to její přirozený vývoj nějak výrazně ovlivnilo. Také je Crassula sarcocaulis vynikající rostlinou pro tvorbu sukulentních krajinek. Stačí plochá a mělká miska s minimem substrátu, a když navíc letní lijáky odhalí část kořenů rostlin, iluze miniaturních přírodních scenérií bývá dokonalá. Crassula sarcocaulis může docela dobře posloužit jako pěstitelský trenažer pro začátečníky, protože na nedostatečné podmínky růstu i chyby pěstitele reaguje spontánně, ale zároveň je schopna díky své neskutečné odolnosti  téměř vždycky se s těmito úklady nějak vyrovnat. A než začínající pěstitel zahubí jedinou rostlinu Crassula sarcocaulis, určitě do té doby vypěstuje alespoň dvacet nových. Odpadu k zakořenení má díky výše uvedeným skutečnostem po ruce vždycky dost. S touto krasulkou si osvojí cit pro zálivku, množství světla, a ztratí ostych ši strach, že rostlina nepřežije jeho řádění s nůžkami v ruce. Dnes už Crassula sarcocaulis není v naší sbírce zastoupena ani zdaleka tak mohutně jako tomu bývalo kdysi. Pro mne ale zůstane navždy africkou královnou českého léta.
Pohled jako na úvodním snímku vám Crassula sarcocaulis nabízí takřka po celé léto. Na další dvojici fotografií jsou ukázky možností tvarování a aranžování této drobné a odolné tlustice. Záměrně v článku neuvádím její rozměry, protože ty si stanoví sám pěstitel s nůžkami v ruce. Ještě jeden pohled do koruny Crassula sarcocaulis nabízí čtvrtý snímek. Další dvě fotografie jsou věnovány rostlině s bílými poupaty, typově velice porobné Crassula sarcocaulis, a možná i jejímu poddruhu. Na posledním snímku je častý obrázek letošního deštivého léta. Vodu Crassula sarcocaulis miluje, pokud k ní dostává odpovídající množství slunečních paprsků.