sukulenty.estranky.cz

Sukulentní rostliny to s obranou proti vedru a palčivým slunečním paprskům mají trochu jinak než my. Nejenom že jsou od přírody vybaveny úsporným hospodařením se skromnými příděly vody, s nimiž musí přečkat dlouhá období sucha, ale navíc se v boji s nepřízní podnebí posilují ještě tvorbou dalších obranných valů. Těmi nejznámějšími jsou kromě voskovitých povlaků listů také droboučké a jemné chloupky na jejich povrchu.
Plní na přírodních stanovištích i v kultuře hned několik funkcí. V rámci možností chrání pokožku listů před spálením sluncem, ale zároveň částečně zabraňují odpařování vody z těl rostlin a ještě fungují jako chytači ranní rosy, která bývá  na jihu Afriky či Madagaskaru často na dlouhá období jediným zdrojem vláhy.
Jakmile u nás stoupají venkovní teploty, zatímco ty  noční přestávají delší dobu klesat pod 10°C, mnohé africké rostliny si vyberou různě dlouhý oddechový čas. Chloupky na jejich listech postupně houstnou, a rostlina si ochranu proti slunci a vedru ještě zdokonaluje semknutím listových růžic, nebo jejich částečným uzavíráním. Listy  se ohýbají směrem do středu rostliny a během krátké chvíle takřka nebo docela zakryjí růstový střed, který bývá v tomto období slunečními paprsky poměrně snadno zranitelný.
Pro bystrého porozovatele životních projevů sukulentních rostlin nastává období, kdy je nutno velice pečlivě načasovat zálivku i množství vody, které odpočívajícím rostlinám poskytuje. Pak se ale jednoho dne začnou rostliny otevírat a pokračují v normálním růstu. Na úvodním snímku můžete vidět listovou růžici Crassula tomentosa ssp. glabrifolia, přečkávající v částečně zataženém stavu horka na počátku letošního léta, kdy si vybrala svůj oddechový čas. Chloupky po okrajích listů narůstají s příchodem slunečných dnů mnohem větší a  podstatně hustěji.
Typickým příkladem rostlin s kožichem jsou některá madagaskarská kalanchoe, která mají chlupaté nejenom listy, ale také stonky. U nás je z této skupiny nejvíce pěstováno Kalanchoe tomentosa, a protože se jedná o rostlinu značně variabilní, i v našich sbírkách jsou k vidění výrazně odlišné populace rostlin od takřka čistě bílých až po celoplošně kakaové. V nejteplejších letních měsících porost chlupů na povrchu listů ještě houstne a dochází k jeho výraznějšímu zbarvení. Co bylo ještě zjara skoro bílé, je světle či tmavě hnědé, a tato barva se postupně rozlézá z okrajových partií listů až k jejich středům. Teprve uprostřed českého léta můžeme vidět, co vlastně pěstujeme. Na snímcích můžete vidět extrémně tmavý kultivar Kalanchoe tomentosa „Chocolatte Soldier“ s takřka celou plochou listů zbarvenou do hněda. Listy tohoto kultivaru jsou podstatně drobnější než u ostatních typů Kalanchoe tomentosa. Následuje forma s výrazně dlouhými, sklovitými chlupy, u níž i v letních měsících výrazně převažuje bílá barva a povrch listů nebývá v některých obdobích ani vidět. Listy této rostliny patří naopak k největším v rámci druhu.
Intenzivnější zbarvení nabízí hned na počátku léta i Kalanchoe beharensis, pocházející také z Madagaskaru, kde dorůstá značných rozměrů. Zatímco nejmladší listy vyrůstají takřka bílé, zdobené pouze hnědými skvrnami po okrajích, jakmile se postaví celými plochami na pospas slunci, jejich barva je výrazně hnědá a kožich neprostupně hustý. V mnohém mi to připomíná gibony (Hylobates  lar) v jihlavské ZOO, kteří se rodí světlejší než bílá káva, a teprve o něco později se podle pohlaví přebarvují do černa nebo zůstávají světlí. Mladé rostliny Kalanchoe beharensis mívají zprvu listy ploché, později se však zvlní a zdokonalují nejenom obranu proti slunci, ale prohlubně na listech jim dobře poslouží jako provizorní nádržky na vodu, které v jejich domovině nebývá nikdy příliš nazbyt. Tento jev pozoruji už mnoho let u nás na zahradě při letnění těchto nádherných, leč časem poměrně robustních rostlin. Po vydatném dešti zůstávají v listech miniaturní jezírka, která se však ztrácejí velice rychle. Část vody odčerpá rostlina z povrchu listů přímo do svých pletiv a zbytek se odpaří vlivem teplého vzduchu v okolí, podporovaného ještě svěžím větrem.
 Z jihu Afriky pochází také Crassula nudicaulis „Hirta“, která je co se týče obrany proti palčivým slunečním paprskům vybavena také dokonale. Listy má hustě porostlé měkkými bílými chloupky, jejichž hustota se zvyšuje na přímé sluneční palbě. Na konci zimy, během níž byla zalévána pouze sporadicky a navíc kvetla, budí dojem mírné povadlosti. Zatímco nejmladší listy jsou nahnuté směrem do středu rostliny, který takřka dokonale zakrývají, starší a podstatně delší listy visí dolů přes okraje květináče. Jakmile začnou slunečné a postupně se prodlužující dny, rostlina ožívá a zcela zásadně mění svůj vzhled. Rychlou proměnu umožňují také zvýšené dávky vody v tomto období. Listy sa napřímí a  růstový střed vydává stále nové a nové, zatímco několik nejstarších z minulé sezóny vadne a zasychá. Uprostřed našeho léta bývají listy této nádherné, a některé tilandsie připomínající rostliny bílé jako sníh. Zatímco spousta tlustic  rodu Crassula je křehkých a lámavých, tato je pravým opakem a její listy lze ohýbat bez následků třeba do pravého úhlu. Díky svému jemnému povrchu a měkkosti připomínají na omak příjemnou hračku, lákající k pohlazení. Mladé listy jsou bílými chloupky pokryty také podstatně hustěji než ty staré zimní.
Chlupatá obrana proti slunci a přebytečnému odpařování vody je dovedena takřka k dokonalosti v případě jihoafrické rostliny Senecio  haworthii, která si pro svou krásu a jedinečnost zaslouží samostatný článek, který už si také můžete přečíst na našich stránkách.
Sukulentní rostliny z jihu Afriky a ostrova Madagaskar snášejí vedra a nedostatek blahodárné tekutiny podstatně  lépe než my, a jak máte možnost vidět na fotografiích, dovedou se na to docela slušivě a elegantně vyšňořit.