sukulenty.estranky.cz

Cibuloviny jsou v naší sukulentářské sbírce spíše vzácnými výjimkami. Především se jedná o zástupce rodu Ledebouria, z nichž nejznámější je samozřejmě Ledebouria socialis s nádherně kropenatými listy. Dokonce tu máme i trs cibulek, dovezených někdy na sklonku budování socialismu přímo z jižní Afriky jedním emigrantem! Přivezl tehdy balíček nejrůznějších sukulentů zrovna když u nás panovaly třeskuté mrazy, takže se z krabičky linul nevábný zápach. Jediné co přežilo dlouhý let a cestování ze Švýcarska a Rakouska do lůna socialistického tábora byly právě ty cibulky, z nichž zanedlouho vyrašily sytě zelené listy s nepravidelnými tmavšími skvrnami na svém povrchu. Ačkoliv jsme jich už za ta léta spoustu rozdali, z trsu jakoby vůbec neubývalo!
Cibulovina z dnešního článku mne zaujala svým vzhledem okamžitě, jakmile jsem ji poprvé spatřil. Její spodní část mi totiž silně připomínala známou rostlinu Bowiea volubilis, o jejímž pěstování už jsme na našem webu v minulosti také psali („Pěstitelská praxe“/27.6. 2009). Bowiea patří k čeledi Hyacinthaceae, stejně jako ta záhadná cibulka, s jejíž rodovou (o druhové ani nemluvě!) identifikací jsem si zpočátku vůbec nevěděl rady. Mým favoritem sice byl rod Albuca, ale jistotu jsem získal teprve uprostřed letošní zimy, kdy se mezi trávovitými listy objevila první poupata.Zahájil jsem tedy internetové pátrání, v rámci něhož jsem nalezl množství fotografií rostlin, které svým celkovým vzhledem i květy přesně odpovídaly našim neznámým, kvetoucím právě v prosklenné verandě. Albuca sp. Augrabies Hills bylo shodně uvedeno u desítek fotografií. Cibuláři mají rádi druhově neurčené rostliny asi stejně málo jako sukulentáři.
Na zeměpisný dotaz „Augrabies Hills“ Google mlčel jako jugoslávský partyzán. Namísto kopců však nabídl vodopády! Augrabies Falls je nádherný národní park na pomezí Jihoafrické republiky a Namibie. Shodou okolností asi dva dny na to vysílali na ČT2 první díl zajímavého dokumentu „Poušť Namib - boj o přežití“. A v něm jsme měli možnost (kromě např. pouštních lvů) na chvilku spatřit i oblast toho jména (Augrabies)! V době natáčení ovšem nebylo v těch pustinách po vodě ani památky!
Jak již bylo řečeno, cibule naší albuky se trochu podobá Bowiea volubilis. Její tvar ale není tak pravidelný, což je způsobeno především hojnou tvorbou bočních cibulek, které se navzájem částečně deformují s tou původní. Všechny společně jsou pak obaleny jedinou světlou šustivou slupkou. Ta tvoří po nějaký čas jakýsi společný ochranný kabát pro celou rodinku afrických cibulek! Z jejich vrcholů vyrůstají tenoučké trávovité listy svěže zelené barvy, jejichž povrch získává na plném letním slunci šedavý nádech. Jakmile listy příliš přerostou, snadno se stávají poléhavými. A proto já, cibulářský barbar, je v takovém případě čas od času ostříhám „na ježka“!
Někdy na konci února jsem s nadšením pozoroval nárůst poupat. Již před otevřením byla nádherná. Pak se otevřely tři z okvětních lístků, zatímco zbylé zůstaly nadále zavřeny. U prvního květu jsem vytrvale čekal na jeho plné otevření, ale nic takového se nekonalo. Potom mi to nedalo a znovu jsem nakoukl do intenetové fotogalerie, abych zjistil, že co jsem viděl doma je už konečný stav!
Květy se tedy otevírají tak nějak napůl, a večer jsou z nich už zase poupata. A nádherně voní! Ta vůně je jemná, sílící s přibývající s teplotou nebo intenzitou slunečních paprsků. Je to patrně směsice lékořice a vanilky, ale já v ní se svým chabým čichem dokonce cítím i kokos!
Protože jsme podobné rostliny nikdy předtím nepěstovali, a praktických informací o nich také mnoho není, musel opět přijít na řadu pěstitelský instinkt, smíchaný s notnou dávkou opatrnosti. Rostliny rodu Albuca podle údajů odborníků existují jak se zimním růstem, tak s růstem letním, ale i celoročně vegetující, takže výběr možností pěstování jsme měli opravdu široký. Vypadá to ale v tomto případě na růst celoroční.Naše cibulky tedy zaléváme celoročně, ale vždy jen v menších dávkách. Od konce jara do podzimu byly vystaveny plné sluneční palbě, a vodu dostávaly většinou i dvakrát týdně. V zimě jsou umístěny v teplejší verandě (i když by určitě snesly poklesy k bodu mrazu), kam zprvu pro jistotu dáváme všechny rostliny, s jejichž pěstováním nemáme dosud žádné zkušenosti. Protože je tou dobou nedostatek světla, zaléváme jednou za týden, ale v ještě menších dávkách než v létě. Větší část jemných listů proto v zimě prosychá.
Množení je velice snadné oddělováním bočních cibulek, které je pro rostlinu „bezbolestné“. Mladé cibulky mají vlastní kořeny, takže je můžeme okamžitě po oddělení sázet do samostatných květináčků. Nejkrásnější jsou ale právě jejich nerozdělené trsy, uschované před slunečními paprsky ve společné slupce. Do květináčku o průměru šesti centimetrů se jich vejde i dosti početná kolonie. Podle mého soudu se jedná o rostlinu pěstitelsky bezproblémovou a velice vhodnou pro okenní pěstitele. Nejen vzhledem k malým prostorovým nárokům, ale také kvůli menší náročnosti na množství slunečních paprsků.
Na čtveřici snímků, pořízených od loňského prosince do letošního března, je zachycen vývoj jednoho trsu Albuca sp. Augrabies Hills v naší zimní zahradě. A na závěr ještě jeden pohled shora na kropenaté listy neznámé jihoafrické cibuloviny, o níž je výše také zmínka. S díky uvítám jakoukoliv informaci, vedoucí k její identifikaci!