sukulenty.estranky.cz

Před dvaceti lety to bylo s výběrem sukulentů  hodně mizerné. V nabídce se stále objevovaly takřka stejné rostliny, a informačních zdrojů bylo ještě menší množství než nových druhů rostlin. Dlouhá léta jsem musel vystačit s Jacobsenovým lexikonem (je stále dobrý!) a sporadicky se objevujícími články v kaktusářských časopisech, především pak v tom slovenském. Soudruzi v NDR tehdy neudělali chybu, když tu tlustou knihu vydali, a právě v tomto skvělém a neuvěřitelně obsáhlém díle jsem poprvé spatřil Aloe haworthioides.
Na nepříliš kvalitní černobílé fotografii byla dokonce snadno odlišitelná od ostatních, a já po ní okamžitě zatoužil. Chvilku to sice trvalo, ale najednou jsem ji měl doma a připadal jsem si jako opravdový pěstitel. Byla ještě hezčí než na tom obrázku. Trochu jsem se ale obával její „značné“ choulostivosti, o níž se zmiňoval tehdejší úzký okruh tuzemských publicistů, z nichž většina zřejmě tuto rostlinu nikdy sama nepěstovala!
Za cenu určitých počátečních ztrát jsem se ji v poměrně krátké době pěstovat naučil. Vzhledem k tomu, že se snadno množí dělením hustých trsů těl, vždycky nějaká část rostlin přežila moje sukulentářské experimenty, k nimž mne nabádaly tehdejší  informační zdroje. Především jsem uvěřil báchorkám o její náchylnosti k byť krátkodobému mokru, a tak jsem ji takřka usušil. Pak jsem se někde dočetl, že jako správná madagaskarská rostlina vyžaduje maximum slunečních paprsků. Než jsem pochopil důležitost její ochrany proti přímému slunci, vypadaly rostliny jako chomáč černého roští, a jen ztěží jsem odhadoval, jestli jsou vůbec živé. Literatura dále hlásala teplé zimování, protože jak taky jinak u madagaskarských rarit. Poctivě jsem ji tedy stěhoval do bytu, než jsem ji jednou zapomněl ve skleníku a ona poprvé vykvetla!
Dnes už vím, že Aloe haworthioides patří mezi středně obtížné druhy, vhodné do polostínu a vděčné za pravidelnou zálivku v mírnějších dávkách. A to i v zimě, kdy potřebuje trochu vody k zdárnému dokončení násady květenství, která při delším suchu ráda zasychají. Zimní teploty mohou klesat k 5° Celsia, aniž by to rostlinám při občasné udržovací zálivce uškodilo. Rostliny nám kvetou pravidelně, ale nikdy ne všechny jako na povel. První začínají už koncem října, jiné až kolem vánoc a další vůbec, ačkoliv stojí sotva několik centimetrů vedle kvetoucích kolegyň. Nízkých stvolů bývá často velké množství.
Je třeba hledat kompromis jak u zalévání, tak u množství světla. Špatnou kombinací těchto faktorů můžeme ve sbírkách spatřit naprosto odlišné rostliny, z nichž některé původní vzhled nekopírují už ani v hrubých obrysech.
Díky kráse rostliny se o její množení začaly v posledních letech zajímat také západoevropské pěstírny, takže už není problém občas sehnat i větší množství jedinců. Najdete mezi nimi značně odlišné formy, z nichž některé jsou patrně kříženci s jinými drobnými druhy z Madagaskaru. Vyznačují se tím, že mívají mnohem robustnější listy a jsou odolnější vůči slunečním paprskům i výše uvedeným pěstitelským chybám. Je to možná dáno genetickou výbavou od druhého z rodičů, protože převážná většina madagaskarských trpasličích aloe je prakticky nezničitelných (např. A.albiflora).
Trs dospělých rostlin se vejde do květináče o průměru 8 cm, což rostlinu předurčuje jako velice vhodnou pro pěstitele zápasící s věčným nedostatkem prostoru. Jenom si musí její pěstitel dát pozor na vlnatky, jejichž vatovité úkryty bývají v hustých růžicích a bílých ostnech takřka neviditelné. Protože jsou listy i ostny Aloe haworthioides zároveň měkké, mají při troše nepozornosti tito saví škůdci rázem postaráno o královské hody.
Dnes pěstujeme tyto madagaskarské miniatury jako všechny běžné sukulenty. Východní slunce jim vyhovuje, od oběda už jsou ve stínu a slunníčko se k nim dostane na chvilku až večer. Zaléváme mírně a pravidelně, pokud nesvítí slunce, tak přímo do hustých listových růžic, abychom alespoň částečně znepříjemnili život zmíněným vlnatkám. 
Množíme je oddělováním bočních odnoží, kterých vytvářejí velké množství. V tomto ohledu se spěch nevyplácí, a je třeba vyčkat až je odnož větší. Odnože mívají obvykle vlastní kořeny, a mohou se tudíž rovnou odsazovat do samostatných nádob. Hodně se psalo o samosprašnoasti tohoto druhu aloe, ale přestože nám kytky pravidelně a hojně kvetou, nikdy jsme tvorbu semeníku nepozorovali! Vzhledem k výše uvedenému způsobu množení beztak není zatím výsev aktuální.
Pro letnění se tato nádherná miniatura  příliš nehodí, protože její listy jsou měkké a navíc nesnášející přílišný úpal. Pokud ale zamezíte přístupu slimáků k rostlinám, které umístíte na mírně přistíněné stanoviště, pak jim to určitě prospěje.
Aloe haworthioides z centrálního Madagaskaru je ideální rostlinou pro okýnkáře. Kvetou rostliny o průměru listové růžice 3-4cm, celá rodinka  se jich s přehledem vejde do nádoby o průměru osm centimetrů a spokojí se s východním i západním oknem. Pokud jim dopřejete i při teplém odchovu krátkou podzimní pauzu v dodávkách vody, s největší pravděpodobností vás uprostřed zimy odmění krásně zářivými kvítky na tenkém stvolu.