sukulenty

Aloe aristata je živoucím důkazem, že krása mnohdy spočívá  především v jednoduchosti. Pokud bych měl slovo „klasika“ použít v souvislosti se sukulentními rostlinami, napadla by mne právě Aloe aristata. Tato rostlina z jihu Afriky je sice vcelku obyčejného vzhledu, přesto prakticky  nezaměnitelná s jinými druhy rodu Aloe i s ostatními sukulenty.
V rámci rodu patří mezi menší druhy, když pomineme opravdové trpaslíky z ostrova Madagaskar. Její kompaktní růžice je sestavena z velkého množství měkkých listů, zdobených hned několika způsoby. Poměrně úzké (1-1,5cm) listy bývají při správném pěstování tmavě zelené, a jejich povrch je poset množstvím bílých výrůstků. Okraje listů jsou opatřeny jemnými zoubky, které můžeme nalézt i na jejich spodní straně a v menším množství i na straně horní. Listy bývají dlouhé 8-10cm, a růžice může dosáhnout průměru až 15 centimetrů. Listy jsou v ní uspořádány vcelku symetricky a tvoří dohromady nádherný celek. Aloe aristata ani ve stáří nevytváří kmínek, a dlouhou dobu zůstává soliterní.
V přírodě roste na velkém areálu, a tudíž je značná i její variabilita nejenom co se týče velikosti listových růžic, ale také hojnosti odnožování. Některé typy rostlin jsou dokonce považovány za subspécie (ssp.).
Rostlina se u nás pěstuje stejně dlouho jako třeba Crassula ovata, a pro laiky je jakýmsi ztělesněním termínu sukulent. Dokud ale tato kytka nevykvete, příliš se tradiční představě o aloe nepřibližuje. Pozornost pěstitelů ale poutá už  hodnou dobu, o čemž svědčí i slova Oskara Smrže v jeho skvělé knize o kaktusech a sukulentech z roku 1929.
„Něžnou stavbou jest  ihned nápadná a každý ji žádá, jenže obyčejně ji nedostane.“ Vzápětí tento věhlasný pardubický kaktusáž a zahradník vysvětluje důvod její tehdejší vzácnosti. „Druh ten množí se totiž velmi pomalu, nedá se množiti z listů, ježto jsou měkké, rostlina teprve ve stáří 15-20 let, a to ještě zřídka, vyžene nějakou odnož.“
My pěstujeme jednu Aloe aristata už více než deset let, a opravdu se k odnožování ještě neodhodlala (má průměr 15cm). Máme ale jiné rostliny, které se vejdou do květináčku o průměru 6cm a odnoží mají hned několik. Jsou to typově odlišné rostliny, a mně osobně se o mnoho více líbí ta mohutnější solitera. Zvláště když se odhodlá kvést a vyžene půlmetrový květní stvol, tak jak se stalo letos na počátku léta. Květy jsou výrazně zbarveny, a jsou opravdovou pastvou pro oči.
Takových rostlin si člověk považuje. Bylo tomu tak zřejmě odjakživa, o čemž ještě do třetice dejme slovo klasikovi českého kaktusářství. „Vyříznutím srdce dá se sice přiměti k obražení, ale sotva kdo se odhodlá k podobné operaci, ježto může o rostlinu úplně přijíti“.
Aloe aristata přímé slunce nemiluje, a mnohem lépe se cítí a roste v polostínu, kde si udržuje kompaktní tvar listové růžice i její zdravé zbarvení. Na plném slunci červená, vypadá nezdravě a její růžice se takřka neprostupně uzavírá. Rostlina mnohdy i zastavuje růst, což může v kombinaci s nevhodně načasovanou zálivkou způsobit její úhyn v důsledku hniloby silných kořenů.
Jinak se ale jedná o rostlinu odolnou, a při mírnější zálivce dlouhověkou. V zimě velkou rostlinu zaléváme jen jednou za měsíc, a to ještě mírně, od jara do podzimu jednou týdně a také mírněji. Uprostřed léta, kdy ani noční teploty příliš neklesají, je třeba mít na zřeteli občasné přestávky v růstu, které nejsou specifikem pouze této rostliny. Tato krátká období prodělávají v našem skleníku pravidelně i některé rostliny rodu Haworthia, kterým se tato nádherná aloe podobá mnohem více než svému nejbližšímu  rodovému  příbuzenstvu.
Protože lidé tuto rostlinu znají dlouho, měli se za tu dobu možnost přesvědčit, že s jejím pěstováním nejsou žádné velké problémy. Proto na ni pohlížejí i v dnešní době s důvěrou a rádi si ji kupují. Pochopily to i západoevropské vělkopěstírny, které se v posledních letech vrhly na její masivní množení. Disponují už dnes jinými „donucovacími“ prostředky, takže nemusí rostlinám ani „vyřezávat srdce“. Navíc obvykle pěstují a ve velkém množí především typy rostliny hojně odnožující, takže ty klasické soliterní už bývají dnes spíše vzácnější výjimkou.
Výhodou tohoto druhu aloe je, že je krásná už jako malá rostlinka, a její krása nepomíjí ani v dospělosti, což zdaleka o všech druzích rodu Aloe říci nelze. K kdysi nádherných a jemných semenáčků vyrostou nezvladatelné rostliny na vysokém kmeni, které zabírají spoustu místa a při manipulaci s nimi hrozí tržné rány od tvrdých trnů. Aloe aristata se na okenní parapet vejde i po patnácti letech pěstování, a navíc se klidně spokojí i s tím západním.
Listy Aloe aristata jsou sice na svých koncích opatřeny také něčím vizuálně  podobným trnům, ale dalo by se to zřejmě nazvat (a také je často v literatuře nazýváno) jako osiny. Vyplývá to ostatně i z latinského názvu rostliny (aristatus = osinatý).
Vídal jsem tuto rostlinu v mnoha podobách a krásných exemplářích za  okny starých domů, když jsem býval ještě kluk. Aloe aristata mi nikdy nezevšedněla, stejně jako rostliny, které  tam často bývaly v její společnosti. Třeba  Aloe variegata zvaná „Sokolí péro“ nebo staré exepláře echinopsů (kaktusy rodu Echinopsis), které se v posledních letech začínají zase scházet na poličce v naší zahradě, i když jsem se kdysi zařekl, že svou kaktusářskou éru jsem už definitivně zakončil.
Aloe aristata je rostlinou vhodnou i pro začínající pěstitele, kteří si na ní mohou bez většího rizika osvojit cit pro zálivku i výběr optimálních světelných podmínek. Na chyby tahle nádherná rostlina včas upozorní, a dají se navíc vcelku rychle a spolehlivě napravit. Na odměnu v podobě zářivých květů si pěstitel sice musí nějakou chvíli počkat, ale odměna je to náramná. Doporučuje devět z deseti starých sukulentářů.