ALOE DESCOINGSII a jeho velké dítě
Miniaturní aloe z ostrova Madagaskar se už dávno staly předmětem pěstitelského zájmu. V posledních letech botanicky stále tajuplný ostrov vydává své poklady tohoto rodu jako na běžícím pásu, a tak stále nové a nové popisy trpaslíků z rodu Aloe stačíme jen s obtížemi sledovat. Za tu dobu ale existují i mezi trpasličími aloe druhy, které si v sukulentářských sbírkách vydobyly statut stálic, nemizejících ani pod vlnami žhavých novinek a módních pěstitelských vln, které čas od času spláchnou i docela hezké kytky na dlouhý čas do ústraní.
Aloe descoingsii mezi takové rostliny určitě patří, společně například s Aloe rauhii, A. bellatula, A. albiflora a mnoha dalšími druhy. Mozambický průliv umožnil na Madagaskaru naprosto odlišný vývoj zdejší flóry od kontinentální Afriky, a u liliovitých (Liliaceae) tomu není jinak. Většina drobnějších aloí pochází právě odtud.
Aloe descoingsii tvoří přízemní, hojně odnožující růžice kropenatých listů. Ty mohou dosáhnout délky až pěti centimetrů, ale většinou zůstávají i v kultuře menší, protože narůstající boční odnože obvykle zarazí jejich další růst. Listy jsou poměrně tlusté, po okrajích vzhůru prohnuté a zdobené řadami drobných bílých trnů. Květní stvoly se často objevují už na rostlinách o průměru tří centimetrů, a v poměru k tělu rostliny jsou vysoké. Květy jsou sice drobné, ale zářivé a nápadné. V našich podmínkách se objevují většinou v létě, ale občas také třeba uprostřed krátkých dnů naší zimy.
Rostliny pěstujeme na rozptýleném světle, kde si můžeme vychutnat jejich výrazné zbarvení. Pokud se ocitnou v přímé sluneční palbě v blízkosti skla, růžice ztmavnou, listy se výrazněji prohnou a celkově rostlina nepůsobí příliš zdravým dojmem. Také si na slunečném stanovišti často vybírá oddechový čas, a v tom případě je nutno omezit zálivku. V polostínu ji zaléváme každý týden v mírných dávkách, ale dlouhá období sucha zde přečká naprosto spolehlivě. V zimě zaléváme také, ale v mnohem delších intervalech.
Ačkoliv se jedná o rostlinu madagaskarskou, zimování snáší chladné (5-10°C). Zimujeme ji takto už řadu let společně s ostatními drobnými druhy, a nepamatuji za tu dobu jediný zimní úhyn rostliny. Množení je velice snadné z opatrně odlomených odnoží, které většinou již mívají vlastní kořeny. Odnože zpravidla kvetou hned následující rok po oddělení od mateční rostliny.
Jedná se o velice dekorativní kytku, vhodnou pro okýnkáře, kteří neustále zápolí s nedostatkem prostoru pro své rostliny. Suchý vzduch snáší výborně, jenom zálivku musí dostávat v suchém a vytápěném bytě podstatně častěji. Východní nebo jižní okno je ideálním stanovištěm, na němž se pěstitel zanedlouho dočká nádherného květenství. Méně kvetoucí, ale hezké rostliny však může vypěstovat i na okně západním.
Aloe rauhii je mnohem větší, ale ještě i ono lze zařadit mezi aloe trpasličí (průměr růžice max. 20cm). Je to rostlina nádherně barevná, která si okamžitě získala značnou oblibu u pěstitelů. Vzhledem k trsovitému růstu a pěstitelské nenáročnosti se záhy rozšířila neuvěřitelným způsobem.
Není divu, že časem vznikly snahy o křížení těchto druhů, a výsledek můžete vidět na fotografiích v druhé polovině tohoto článku. Kříženec je robustnější po A. rauhii a hojné odnožování zdědil po obou rodičích, stejně jako pestrou a výraznou kresbu listů. Nádherná jsou jeho vysoká květenství zářivě červené barvy s často větvícími se květními stvoly. Tento jev nebývá u většiny aloí běžný.
Odolnost obou rodičů si kříženec ponechal, a zbarvení listů si může určit pěstitel sám výběrem stanoviště, na němž bude rostliny pěstovat. Ty ze stinnějších míst skleníku jsou zelenější, druhé ze světlejšího stanoviště pak získávají modravý nádech. Na plném slunci jsou listy takřka fialovohnědé, ale jejich kresba se výrazně vytrácí. Záleží tedy na pěstitelově uvážení, zda chce mít rostlinu nádherně vybarvenou a robustnější, nebo spíše jedince připomínajícího svým vzhledem rostliny z přírody. Každá volba má své kouzlo.
Zatím jsem křížence nemnožil, protože nebyl čas, a tak se nám v hustých trsech kupí a kupí. A to doslova, protože po nějakém čase spleť růžic vytváří pořádný kopec, jehož silueta připomíná horu Říp. Zavedl jsem si pro tento typ růstu termín „kopcovitý“, a pozoruji ho často také u rostlin rodu Haworthia, od nichž nějaký čas neodlamuji boční odnože. Tam už ovšem trsy často mění způsob nárůstu na takřka kulovitý. Protože hustá spleť tvrdých a vzájemně neuvěřitelným způsobem propletených listů by mohla skýtat množství úkrytů vlnatkám, zalévám ty kopečky zásadně shora konví přímo na listy. Protože většinou na zálivku zbývá čas až později večer, rostlinám popálení nehrozí a vodu v této podobě zdá se milují. Až bude čas některé kopce zrušit, objeví se tento nádherný kříženec určitě v naší nabídce.
Úvodní trojice snímků patří Aloe descoingsii, a můžete vidět květenství této miniatury i jeho počáteční stádium. Rostlinka na druhé fotografii již kvetla, a je zasazena v květináčku o průměru šesti centimetrů. Na dalších dvou fotografiích můžete porovnat rozdíl v barve listů u trsů kříženců A. descoingsii a A. rauhii , pěstovaných na stinnějším stanovišti a na místě, kde svítí slunce přímo na rostliny celé dopoledne. Předposlední snímek ukazuje jak vysoké je květenství těchto kříženců a také jeho zajímavé a málo běžné větvení, na úplný závěr pak pohled na zářivé kvítky zdařilého křížence zblízka.