sukulenty.estranky.cz

S pořízením této nádherné a pomalu rostoucí kytky z čeledi Aizoaceae jsem dlouho váhal. Psalo se o ní dříve, že je dost choulostivá a pěstitelsky nevyzpytatelná. A navíc nebývala vždy zrovna moc dostupná. Náklonnost k té kosmatcovité droboti jsem sám dlouho hledal, a kromě několika notoricky známých druhů jsem se jí takřka systematicky celé léta úspěšně vyhýbal a dobrovolně jejího pěstování zříkal. Jenže časy se mění. Trochu jsem se ty drobné kytičky z čeledi Aizoaceae přece jenom naučil pěstovat (předtím jsem je spíše sušil jako křížaly!), a povzbuzen prvními úspěchy a odměnami ve formě nádherných květů jsem se začal shánět po dalších.
V mém hledáčku samozřejmě nemohly chybět rostliny rodu Aloinopsis. Některé z nich jsou krásné díky zajímavému zdobení listů, jiné zase skrývají hotové poklady v podzemí. K těm druhým patří i Aloinopsis schooneesii. Před lety jsem na nějakém webu spatřil několik rostlin s povysazenými kořeny, pro což já mám dlouholetou slabost (např. s rostlinami rodů  Trichodiadema, Nananthus, Marlothistella), a bylo rozhodnuto! Když jsem si rostliny A. schooneesii pořizoval, dal jsem si závazek obrnit se trpělivostí a nevytahovat jejich silně ztloustlé kořeny nad povrch substrátu co možná nejdéle. Zatím se tak opravdu děje, ale nevím jak dlouho mi to ještě vydrží, protože při každém přesazování jsou tlustší a tlustší! Stejně jako u jiných podobných rostlin, i v případě A. schooneesii kořeny ale nejrychleji tloustnou právě pod zemí!
Kořeny A. schooneesii jsou opravdu exkluzivní záležitostí! U mladších a ještě ne tolik rozvětvených rostlin bývají mnohdy takřka silnější než jejich nadzemní část, tvořená hustým shlukem hladkých listů se zaobleným zakončením a množstvím tmavých bodů na šedozeleném povrchu. Rostliny s takto tlustými kořeny mají tu výhodu, že vydrží nasucho dlouhou dobu, aniž by to bylo znát na jejich vzhledu. Na druhou stranu ale bývají choulostivější na trvalejší přemokření substrátu, zvláště pokud jsou řepovité kořeny nějakým způsobem poškozeny. Nejčastěji se tak stává vinou červců, kteří v suchém prostředí sídlí u krčků rostlin, které pak s chutí nahlodávají a navrtávají. Proto je třeba v zalévání nalézt určitý kompromis, jakousi zlatou střední cestu. Zdá se, že se nám to zatím daří.
Rostliny jsem koupil z více zdrojů, a navíc dostal trojici mladých semenáčků jako bonus k jiným objednaným rostlinám od pěstitele F. Veselého. Úplně všechny bez úhony přežily mou péči až do dnešních dnů, mnohé z nich již kvetly, a další s k tomu právě nyní chystají.
Tím se dostávám k údajům z odborné literatury, v nichž se praví, že Aloinopsis schooneesii, původem z jihu Afriky, v kultuře kvete obvykle na podzim. U nás jich kvetlo už několik, ale na podzim ještě ani jediný z nich! Tím není řečeno, že na podzim kvést nemají, nebo nekvetou. Záleží asi jen a jen na podmínkách, které rostliny mají u toho kterého pěstitele. Protože nikdo pořádně neví co vlastně ty rostliny potřebují, nebo to tak alespoň vypadá podle obsahu všech článků, které jsem o A. schooneesii až dosud četl, každý je pěstuje jen podle svého nejlepšího přesvědčení a citu. Stejně tak to dělám déle než dva roky  i já!
Poprvé nám rostliny vykvetly na konci loňského května, podruhé pro změnu na konci letošního ledna! Tedy ani v jednom případě termínově nijak zvlášť blízko podzimu, avizovanému oficiálně jako doba jejich obvyklého kvetení. Květy se jako u většiny příbuzenstva z čeledi Aizoaceae otevírají až po poledni, a především v počátku kvetení pouze za slunečných dnů. Zbarvení květů tvoří pestrou škálu žlutých a oranžových odstínů. Zajímavá jsou také poupata na tlustých stopkách, připomínající malé houby! Májové květy ale tyto stopky postrádaly, a také se více otevíraly, takže jejich korunní lístky s podélným pruhem byly ohnuty nazad. Vše bylo zřejmě způsobeno větším množstvím světla v době jejich kvetení.
Rostliny A. schooneesii se snažím pěstovat podobně jako Titanopsis calcarea, tedy rostlinu v mnohém podobnou, a také blízce příbuznou. Jaro beru jako počátek prvního růstového období, končícího příchodem nejteplejších měsíců českého léta. Nedá se to určit podle kalendáře, ale jen podle aktuálního vývoje počasí. Dokud je dost světla, rostliny spokojeně berou vodu a přirůstají, zalévám je každý týden v malých dávkách. Jakmile pozoruji jejich počínající stagnaci, což se projevuje nehybností v růstu a pozvolným zavrtáváním se pod povrch zemský, omezím zálivku na čistě udržovací, případně nahrazenou v době největších veder pouze ranním nebo večerním rosením či kropením.
Další možností je jejich přestěhování na přistíněné stanoviště, v takovém případě klidně i bez jediné kapky vody (tento způsob nepoužívám). Jakmile vedra pominou, rostliny začnou viditelně ožívat a dostávat opět pravidelně vodu. Do poloviny září ještě většinou v osvědčených týdenních intervalech. Poté už vodou šetřím, a dostávají ji pouze nárazově v závislosti na počasí. Od stěhování z letního makroloňáku na zimoviště (5-12°C) až do vánoc nedostanou vody už obvykle ani kapku. Rostliny by bez vody díky tlustým listům a podzemní zásobárně vydržely klidně celou zimu, ale jakmile se ve štěrbinách mezi listy objeví náznaky poupat, trochu vody jim dám, aby vůbec květy dokončily svůj zdárný vývoj. Dokud není většina dnů slunečných, dostávají zálivku jednou za měsíc.
Rostliny Aloinopsis schooneesii sázím do propustného substrátu s vysokým obsahem říčního písku (50% a více) a každoročně přesazuji. Žádná drenáž na dně květináče, žádné hnojivo, žádné stínění ani na jediný den v roce. Zdá se, že jim moje péče zatím vyhovuje. Na nějaké hodnocení je ale ještě stále příliš brzy.
Rostliny jako je Aloinopsis schooneesii pěstitele nejlépe naučí citu pro zalévání, protože ve strachu o jejich zdraví jim věnuje více pozornosti, sleduje jejich reakci na nejrůznější vlivy a snáze pak pochopí jejich potřeby. Nevím jestli je možné získat při jejich pěstování po letech nějakou rutinu, jako je tomu třeba u sukulentů tlusticovitých (Crassulaceae), ale dost o tom pochybuji. Při troše pěstitelovy pozornosti je ale A. schooneesii rostlina vcelku odolná a pěstitelsky nijak mimořádně choulostivá. Podle údajů v literatuře prý snáší poklesy teplot k -12°C, ale na experimenty se mi zdá být ještě příliš brzy!
Ačkoliv už léta vysévám spíše výjimečně, v případě této rostliny se k tomu chystám, protože generativní množení je jediným normálním způsobem množení A. schooneesii. Odřezávání částí trsů a vegetativní množení z nich považuji v případě Aloinopsis schooneesii za obyčejné zvěrstvo, a silně pochybuji, že by se k němu nějaký pěstitel u svých sbírkových rostlin dobrovolně odhodlal. Krása je totiž v případě této pomalu rostoucí kytky z velké části právě dílem času!
Na úvodní dvojici snímků jsou poupata A. schooneesii, zprvu ještě nenápadná v polovině prosince, a poté miniaturní houby připomínající v půli ledna. Následuje trojice fotografií lednových květů, na nichž je patrná pestrost nejrůznějších odstínů žluté až oranžové barvy. Květ na předposledním snímku je pro změnu májový, a díky množství slunečních paprsků otevřený na maximum. Stejná rostlina je i na poslední fotografii, tentokrát ve společnosti příbuzných Aloinopsis setifera.