sukulenty

Rostlina z dnešního článku potěší pěstitele disponující malými prostory pro své sukulenty. Květuschopný trs Aloinopsis setifera se totiž pohodlně vejde do květináčku o průměru 5,5 centimetru. Rostlina pochází z afrického jihu (Little Namaqualand) a kromě nádherných jarních květů zaujme na první pohled bílými výrůstky (setifer = nesoucí štětiny), zdobící konce listů. Bílé body vytvářejí ostrý kontrast s hrbolatým papilózním povrchem listů, jehož barva je závislá na intenzitě slunečních paprsků a během sezóny se mění z tmavě zelené na modrozelenou a někdy i hnědočervenou nebo purpurovou. Výrůstky se objevují ponejvíce na horní ploše rozšířeného zakončení dužnatých listů, a jen výjimečně i zespodu.
Listy dosahují při normálním přísunu vody délky 2,5 až 3cm při šíři necelého centimetru. Uspořádány jsou v řídkých přízemních růžicích, které bohatě odnožují a vytvářejí po nějakém čase husté koberce. Zakořeňování bočních odnoží je také jedním ze způsobů množení. Ránu po jejich oddělení je však nutno ponechat alespoň týden zaschnout, nejlépe na stinném a chladnějším místě, kde je zacelování rány pozvolné a přirozené. Na vlhkém perlitu koření v teplém prostředí obvykle do deseti dnů. Další možností je samozřejmě výsev drobných semen.
Protože Aloinopsis setifera disponuje ztloustlými kořeny, je lákadlem pro nás „povysazovače“. Zatím jsme však žádnou rostlinu neobětovali k tvarovacím pokusům, podobným těm s příbuzenstvem z rodů Trichodaedema, Marlothistella nebo Nananthus. Právě k posledně jmenovanému rodu bývá rostlina z dnešního článku často přiřazována, stejně jako k rodu Titanopsis. Z obou má totiž kousek a je někde na pomezí mezi oběma.
Ztloustlé kořeny jsou pro nás zatím mnohem důležitější jako výchozí bod pro pěstování těchto drobných rostlin. Podobně jako jiné sukulenty s podobným „podzemím“ je i Aloinopsis setifera rostlinou odolnou proti dlouhodobému suchu, ale zároveň snáze zranitelnou  nevhodně načasovanou nebo příliš vydatnou zálivkou. Tlusté kořeny jsou schopny zadržovat vodu po dlouhý čas, ale také jsou zranitelnější a rostliny tudíž náchylnější k jejich hnilobám. Proto zaléváme spíše nárazově a v mírných dávkách, vždy v závislosti na počasí. Od jara do podzimu může být samozřejmě zálivka častější, v zimě spíše výjimečná v delších slunečných obdobích. Starší rostliny by vydržely zimu zcela nasucho, ale pouze za předpokladu chladnějšího zimování (5-10°C). Aloinopsis setifera pdle údajů v literatuře snese bez úhony až mínus 12°Celsia! 
Kromě nejteplejších měsíců našeho léta je vhodné rostlině dopřít maximum slunečních paprsků, ale v době letních veder je lepší přesunout ji na přistíněné stanoviště a zároveň omezit zálivku, protože kořeny v tu dobu nepracují naplno. Umělý vegetační klid v zimě pak povzbudí rostliny v chuti do kvetení. Poupata se objevují zpravidla na konci zimy, kdy se již vyčasí a slunečné dny nejsou takovou vzácností. Letošní zima byly dlouhá a dosti podmračená, takže ani aloinopsům se nevyhnulo zpoždění v době kvetení. Z žlutých květů (2-3cm) jsme se tedy radovali až na úplném konci jara!
Na prvním snímku je dvojice dospělých rostlin A. setifera v květináčcích o průměru 5,5 centimetru. Tmavší rostlina vlevo dostala o maličko více slunečních paprsků. Následuje rostlina s poupětem, které má na povrchu také drobné výrůstky, jaké zdobí konce listů. Na třetí fotografii je pozdně jarní květ, a stejně tak na posledním snímku, kde vidíte Aloinopsis setifera mezi svým příbuzenstvem z čeledi Aizoaceae!