sukulenty.estranky.cz

Čtyři roky jsem čas od času psával články do skvělého časopisu „Svět exotických rostlin“, který už bohužel nevychází, což je pro milovníky rostlin z dalekých krajin veliká škoda! Právě v jeho úplně posledním čísle vyšel můj článek o rostlině z titulku. Zmiňuji se o tom proto, že na jeho konci jsem si tak trochu postěžoval, že píši o rostlině, která nějakým záhadným způsobem po dlouhých letech pěstování vymizela z našeho skleníku a já ji nemohu nikde sehnat. Ozvala se mi tehdy paní, která tu rostlinu pěstovala. Za týden mi od ní přišel balíček šlahounů Alsobia dianthiflora, z nichž jsem většinu zakořenil a začal tuto nenáročnou kytku znovu pěstovat. Té paní touto cestou ještě jednou moc děkuji, protože se k nám díky ní vrátila bezvadná kytka, která bývala vždycky zajímavým doplňkem našich sukulentů. 
Alsobia dianthiflora je totiž velice vhodným doplňkem každé sukulentářské sbírky, protože vcelku dobře snáší suchý vzduch a spokojeně si roste i kvete na místech, kde sukulenty teskní za světlem.
Tahle rostlinka s širokým areálem přírodního výskytu od Mexika až po Brazílii mi připadá jako kuriozní kříženec jahodníku s africkými fialkami, s nimiž je také zpřízněna příslušností v čeledi podpětovitých. A její květy se zase opravdu nápadně podobají hvozdíkům, jak ostatně vyplývá  z názvu rostliny. Když jsem ji kdysi začínal pěstovat, jmenovala se ještě Episcia dianthiflora, a jako mnoho dalších zajímavých rostlin jsem ji objevil ve stinném zákoutí skleníku pana Lothara Bönische v Žacléři společně s himálajskou voskovkou Hoya linearis.
Alsobia dianthiflora tvoří husté spleti drátovitých výhonů, na nichž v krátkých vzdálenostech narůstají nové rostlinky přesně ve stylu zmíněného jahodníku. Lístky má drobné, chlupaté a zvláštně zelené s výraznou žilnatinou. Je to rostlina milující přistíněná stanoviště, a jakmile se ocitne na plném slunci, nádherná zeleň se z listů kvapem vytrácí. Listy postupně žloutnou a v horším případě i opadávají. Chce to zdravý kompromis, který si musí každý pěstitel nalézt podle svých možností! V panelákovém bytě nám kdysi tato nenáročná rostlina velice dobře prosperovala na parapetu východního okna a její světelné nároky jsou přibližně stejné jako například u většiny voskovek rodu Hoya, zelených korálků Senecio rowleyanus nebo svícníku Ceropegia woodii ssp. woodii!
Suchý vzduch sukulentářských skleníků i ústředně vytápěných bytů ale snáší Alsobia dianthiflora velice dobře, stejně jako kratší období sucha, jejichž následkem zůstávají listy na krátký čas trochu povadlé. Vše ale napraví první zálivka, po níž rostlina rychle ožije a její listy se znovu napřímí.
Jinak ale Alsobia dianthiflora nepohrdně hojnou zálivkou, a především v teplejších měsících roku může být substrát i delší dobu mírně vlhký. Sázíme ji do směsi s vyšším obsahem rašeliny, než jsme zvyklí u našich sukulentů, a menším písku nebo jiného propustného materiálu. Alsobia dianthiflora se dá pěstovat i epifyticky, což ovšem vyžaduje pravidelnější péči a časté rosení nebo občasné ponoření do vody, což je pro nás v letní sezóně trochu problém. Ve zmíněném časopise jsem popisoval i zajímavý způsob jejího pěstování v mechových koulích, což je záležitost velice efektní, a určitě se o ní zmíním někdy jindy.
Snadné je také množení této nenáročné rostlinky z čeledi Gesneriaceae (podpětovité), a to jak vegetativní zakořeňováním vrcholových nebo stonkových řízků, tak i generativní výsevem semen, jichž samosprašná rostlina produkuje velké množství. Semeníky však často zůstávají pěstitelově zraku důkladně ukryty ve spleti listů, které se tedy za nějaký čas po odkvětu vyplatí občas rozhnout! Snadný způsob množení se nabízí při pěstování rostliny ve větších mísách, kde výhony s mladými rostlinkami kopírují terén, po čase v něm samy zakořeňují a zbývá je čas od času odsadit hotové rostliny do samostatných květináčků!
Episcia dianthiflora se pěstuje především kvůli nádherným bílým květům s roztřepenými okraji a jemně fialovými tečkami v jícnu. Ty společně s na omak příjemnými, svěže zelenými  listy vytváří nádherný kontrast. Květy Alsobia dianthiflora však nejsou ani zdaleka pravidlem. Rostlina je v tomto ohledu dosti náladová, a dočetl jsem se, že k hojnějšímu kvetení ji lze povzbudit krácením příliš dlouhých výhonů za druhou či třetí rostlinkou. V praxi nemám ověřeno, ale určitě zkusím!
Končím tedy krátké odbočení od sukulentů, jimž jsou především věnovány tyto stránky. Výjimku jsem udělal, přestože Alsobia dianthiflora nemá s tučnolistými rostlinami vůbec nic společného,ale zato s našimi sukulenty v minulosti společně rostla mnoho let. A bude tomu tak i v letech budoucích, a slíbil jsem sám sobě, že Alsobia dianthiflora už z naší sbírky nikdy nezmizí!
Začínáme i končíme fotografiemi nádherného květu Alsobia dianthiflora. Rostlina na druhém snímku je pěstována ve stínu u stěny zimní zahrady, ta světlejší na třetí fotografii na spodním parapetu letního makrolonového průchoďáku, kam slunce sice zabloudí, ale jen sporadicky a vždy krátce. Na čtvrtém snímku jsou poupata, která se v případě Alsobia dianthiflora dlouho dobu skrývají ve spleti sametových lístků.