sukulenty.estranky.cz

Drtivá většina nových přírůstků v naší sukulentní sbírce bývá zakoupena u jiných pěstitelů nebo v zahradnictvích. Pak je tu ještě několik dárků a darů od kamarádů, a nakonec rostliny zavlečené. A to doslova! Nejčastěji se tak stává u rostlin od Luboše Hojného, kde u větší zakoupené kytky přirůstá (nebo teprve klíčí) ještě nějaká malá (nebo taky dospělá) od úplně jiného, a často ani trošičku příbuzného druhu. Tentokrát jsme si z jedné sukulentářské výpravy kousek od Prahy přivezli v květináči s mexickým sukulentem vetřelce zcela nepřehlédnutelného, pocházejího navíc až z daleké Brazílie.
Oxalis triangularis je rostlina šťavelovitá (Oxalidaceae) a jedinou její částí, zadržující vodu pro případ nouze, jsou zduřelé podzemní hlízky zvláštního tvaru. Z nich pak vyrůstají tenké stopky (řapíky), zakončené nesukulentními listy výrazně fialové barvy se světlejším vzorem v centrálních partiích. 
Rostlinu popsal již v roce 1825 (a předtím patrně i objevil) francouzský botanik, cestovatel a entomolog s ukrutně dlouhým jménem Augustin Francois Cesar Prouvencal de Saint-Hilaire (1779-1853). Tento muž strávil celých šest let na cestách Latinskou Amerikou, ale nejvíce času věnoval botanickému a zoologickému průzkumu centrálních oblastí Brazílie. Tehdy byl skoro div vrátit se z těchto končin celý a alespoň trochu zdravý. Tomuto obdivuhodnému botanikovi a autoru třísvazkového díla „Flora Brasiliae meridionalis“ (1825-1832) se to nejenom podařilo, ale ze svých cest si přivezl i množství rostlin, zvířat, minerálů a dalších přírodnin. Jen rostlin bylo údajně 24000 od šesti tisíc druhů! Měl tedy potom doma ve Francii co zpracovávat. Předpokládám že jednou z tehdy dovezených rostlin byl i výrazně zbarvený jetelíček, pojmenovaný jím později podle tvaru listů jako Oxalis triangularis.
Právě listy jsou patrně i největší ozdobou této rostliny (i když jen sezónní), která se před lety vydala z pěstíren mezi lid jako očekávaný hit, ale zástupy nadšených pěstitelů si nezískala. Větší zájem o výrazně zbarvenou rostlinu asi byl v oblastech, kde může být pěstována celoročně v zahradách, kde v kombinaci se zelenými i jinak zbarvenými rostlinami vytváří nádherné celky. 
Listová čepel je trojčetná, a každý z jejích dílů je trojúhelníkovitého tvaru se světlejšími skvrnami ve svém středu. Listy reagují na nejrůznější podněty. Pokud má rostlina dostatek vody a není umístěna na plném slunečním žáru, bývají listy přes den napnuté a viditelná zůstává celá jejich plocha. Jakmile je ve skleníku příliš vedro, sklápějí se a nastavují slunci pouze minimum své plochy. Totéž činí i večer po západu slunce a svěšené zůstávají až do rána!
Nádherně zbarvené listy začnou na konci jara skvěle doplňovat ještě jemně narůžovělé kvítky se zeleným nádechem v jícnu. Společně s listy vytvářejí nádhernou a oku lahodící barevnou kombinaci, s níž by matka příroda nepochybně obstála i u módních návrhářů. Trvanlivost květů je různá. Zažili jsme  jejich rychlý konec v době letošních „letních“ dnů uprostřed českého jara, kdy vydržely od časného rána sotva do poledne. Za podmračené oblohy naopak kvetly dokonce ještě když se venku již stmívalo!
Množení je možné výsevem semen. Předpokládám, že podobně jako u jiných oxalisů, ani v případě této rostliny o ně nebude po odkvětu nouze. Množení však bude každopádně rychlejší dělením zmíněných podzemních hlízek, o jehož snadnosti jsme se přesvědčili ihned po příjezdu z naší sukulentářské výpravy, kdy jsme trs vetřelce rozdělili na několik rostlin a okamžitě poté je zasadili do samostatných nádob, v nichž spokojeně rostou i nyní.
Oxalis triangularis nemusí mít plné slunce, ale snese ho. Ideální se nám zatím jeví slunce rozptýlené, a jakmile konečně přestanou meteorologové vyhrožovat přízemními mrazíky, poputují rostliny ven do zahrady na nějaké trochu chráněné místečko pod stromy, jejichž koruny lámou sluneční paprsky naprosto dokonale.
Vody rostlina snese od konce jara do podzimu dost. Přes léto se určitě vyplatí udržovat substrát ( s větším podílem rašeliny než bývá u ostatních sukulentů zvykem) pořád mírně vlhký, i když krátká období sucha samozřejmě rostliny bez úhony přečkají. Na podzim je důležité včasné uklizení rostlin do místnosti, kde nadzemní části postupně vadnou a zasychají. Hlízky lze na chladnějším místě (bezmrazém) udržet po celou zimu úplně nasucho. Zjra se dají rostliny probudit mírnými dávkami vody, nebo s vodou vyčkat jakmile se objeví první puky na vrcholcích hlízek. Pak už stačí jen postupně zkracovat intervaly mezi jednotivými zálivkami a najet tak na „letní provoz“.
Viděl jsem v jedné kanceláři tuto rostlinu v plném růstu ještě okolo vánoc, takže zřejmě je možné i pěstování celoroční bez výraznějšího odpočinku, i když to asi znamená rozloučit se s množstvím nádherných narůžovělých kvítků, zdobících rostliny od jara do konce léta! Šťavely s fialovými listy přitom v té kanceláři rostly na místě, kde bych do té doby přežití živých rostlin považoval za utopii! Jejich majitelé ale asi s květy ani nepočítali, a brali zavděk alespoň nádherně zbarvenými listy.
Oxalis triangularis není sice rostlinou, po které bych se za normálních okolností nějak zvlášť pídil. V říši sukulentů obvykle platí, že za jejich syté a výrazné zbarvení musíme poskytnout maximum slunečních papsků. Brazilský jetelíček Oxalis triangularis je v tomto ohledu výraznou výjimkou, a za maličko sluníčka poskytuje hodně barevnosti! Škoda že jej nelze pěstovat na polích jako ten náš. S nekonečnými řepkovými lány by vytvářel v krajině nádherné obrazy.
Na snímcích vidíte vývoj jarních kvítků Oxalis triangularis a můžete se přesvědčit také o nepřehlédnutelnosti této rostliny mezi svým výrazně sukulentnějším příbuzenstvem v našem skleníku.