sukulenty.estranky.cz

Jihoafrická šperkovnice zvaná Titanopsis calcarea je zřejmě bezedná. Nahlížím do ní s úžasem už celá léta, ale poslední dobou se zvýšenou intenzitou. Jsou to rostliny drobné snad právě proto, aby nás přinutily dívat se na ně zblízka. A je to úchvatná pastva pro oči, jakých obrovská sukulentní říše mnoho nenabízí.
O pěstování Titanopsis calcarea jsme v této rubrice psali hned v počátcích existence našeho webu (3.8. 2008). V našem pěstování tohoto nádherného a neskutečně variabilního druhu samozřejmě za tu dobu došlo k určitému posunu, a tak jsem se rozhodl s ostatními podělit o několik vlastních postřehů, týkajících se praktického pěstování.Předně musím říci, že Titanopsis calcarea se během posledních let stala jednou z mých vůbec nejoblíbenějších rostlin. Její krásu jsem sice vnímal už od samých počátků, ale teprve relativně nedávno jsem se začal pěstování těchto miniaturek věnovat intenzivněji. Dá se říci, že tím tak trochu splácím dluh kytce, kterou jsem nejdříve přehlížel především kvůli její údajné choulostivosti.
Jednoho dne jsem si ale přece jenom dodal odvahy a záhy zjistil, že moje tehdejší pěstování bylo spíše mučením rostlin suchem. Rady z literatury o zálivce „po kapkách“ jsem bral moc vážně, a tak jsem titanopsy sušil jako křížaly. Ta dlouhá období sucha byla rájem pro vlnatku, kořenovku a jiné žravé potvory, které napáchaly škody na skrytých místech rostlin (především u jejich krčků), a vše pak dorazila první vydatnější zálivka, která uvedla do pohybu hnilobu s poškozených místech!
Tehdy také ještě byly titanopsy vcelku vzácností, zatímco dnes jich západoevropské pěstírny sukulentů produkují statisíce a můžete je s trochou štěstí koupit i v supermarketu se zahradnickým zaměřením. Samozřejmě v odpovídající „kvalitě“, zasazené v kokosovo-rašelinové směsi, a buď vyschlé na troud, nebo naopak nacucané jako houby! Většinou už se jedná o kandidáty blížící se smrti, nebo jedince přebujelé následkem necitlivé zálivky, chronického nedostatku slunečních paprsků a solidní péče v českých zahradnických velkoobchodech.
Mnoho našich rostlin také pochází z pěstíren, takže postrádají dnes tak populární jmenovky s údaji o místě jejich přírodního původu. I bez iniciál, spousty čísel a údajů o kilometrových vzdálenostech od nejrůznějších afrických vesnic, farem či vodních toků mi připadají naše rostlinky nádherné. Stejně jako u litopsů (Lithops) mne zajímají především jejich barvy a nádherné vzory na drobných listech, případně ještě odstíny podzimních či zimních (a někdy i pozdně letních) květů. Všeho nabízejí rostlinky Titanopsis calcarea vskutku pestrou škálu!Titanopsy už dost dlouho zaléváme celoročně, ale nikoliv v pravidelných intervalech. Nejvíce vody dostávají od konce jara do počátku léta. V tu dobu se probouzejí po umělém zimním odpočinku, viditelně ožívají a narůstají jim také často nové boční růžice. Maximum slunečních paprsků v tomto období dává možnost zalévání zhruba jednou týdně. Dávky vody jsou však malé, takže substrát pokaždé rychle vysychá. Pokud ne, rostlinu z něj raději vyndám a zkontroluji její kořeny. Stává se to ale pouze výjimečně! Za teplého počasí zaléváme bez obav shora konvičkou přímo na rostliny!
Na počátku léta bývají listy titanopsů nádherně barevné a plné vody. Pokud bychom to ale s vodou přehnali, rostliny „vylezou“ příliš nad povrch substrátu. V takovém případě musí vydržet bez vody do té doby, než se vrátí do původní (zcela přízemní) podoby. Uprostřed léta při vysokých nočních teplotách (20°C a více) rostliny zastavují růst a jejich kořeny bývají v tu chvíli takřka nefunkční. V této době nezaléváme vůbec, ale každý večer po horkém a slunečném dni jemně kropíme (stejně jako litopsy, pleiospilosy a řadu dalších „mesemb“!), čímž udržujeme v činnosti jemné vlasové kořínky, rozprostírající se těsně pod povrchem substrátu. Ideální by bylo kropení nebo rosení hodně brzy zrána, čímž bychom dosáhli dokonalé imitace ranní jihoafrické rosy! Jenomže kdo by kvůli tomu pravidelně vstával tak brzy?S končícím létem titanopsy opět viditelně ožívají a do podzimu znovu dostávají pravidelně vodu, většinou ale již raději do substrátu kolem nich a obvykle po ránu. S její vydatnou zásobou v listech prožívají na přelomu podzimu a zimy období sucha, trvající podle počasí měsíc až dva. Za tu dobu se zároveň s terénem v květináčku srovnají i ti největší „divoši“, kteří na podzim vody trochu přebrali. V posledních letech se kvetení drtivé většiny našich titanopsů ustálilo na měsíce prosinec a leden. Někteří nedočkavci ale samozřejmě vykvétají již koncem září a po celý říjen, a pár opozdilců zase dokvétá klidně až s příchodem jara.
Překvapivé a mimořádně krásné však bývají zimní barvy našich titanopsů. Minimum vody a maximum z toho, co slunce nabízí v oněch krátkých dnech (jsou umístěny v průvanu těsně pod střechou starého skleníku), dohromady vytvářejí nádhernou podívanou, jaké tou dobou ve skleníku kromě květů na jiných sukulentech příliš k vidění nebývá. 
Kochávám se tedy v době zimních plískanic dosti často tou úchvatnou nabídkou bezedné jihoafrické klenotnice, zvané Titanopsis calcarea. Díky tomu mám možnost pozorovat i vývoj poupat. Ta jsou stejně krásná jako listy rostlin, zdobená jako malinkaté šperky a mezi listy takřka neviditelná až do chvíle, kdy se otevřou v květy. V zimním období zaléváme naše rostliny nepravidelně a v opravdu v malých dávkách, většinou jakmile předpověď počasí hlásí pár slunečnáých dnů a je tudíž šance na rychlé proschnutí substrátu po zálivce. Právě v lednu a únoru jsou naše titanopsy nejkrásněji zbarvené, a v plné kráse a pestrosti je patrná až neskutečná variabilita druhu Titanopsis calcarea! Desítky nejrůznějších typů rostlin, množství nádherných barev a odstínů. Rostlinky zatažené často téměř pod povrch zemský připomínají šperky, poskládané vedle sebe ve vitríně klenotnictví. Díky častým pohledům na ně mohu sledovat i jejich velice pomalý růst hezky po etapách, a vnímat včas veškeré jejich tvarové i barevné změny. Málokteré sukulenty mi dovedou zpříjemnit českou zimu jako právě titanopsy!
Pohled na ně je pro mne odměnou na skromnou péči, kterou jim poskytuji v rámci svých schopností. Květy nejrůznějších odstínů jsou už jenom jakýmisi žněmi, které přicházejí v závislosti na vývoji počasí. Někdy se proto radujeme na podzim, jindy uprostřed zimních plískanic, ale vždycky je to příjemné a okouzlující. Jen málokterá rostlina je ale bez květů stejně krásná jako s nimi. Titanopsis calcarea mezi takové docela určitě patří!
Na úvodním snímku je políčko našich Titanopsis calcarea, zachycených na počátku února letošního roku. Následuje bližší pohled do onoho políčka a po něm pětice různých typů rostlin, zasazených v hranatých květináčcích rozměrů 4x4 centimetry! Stejně jako všechny ostatní na fotografiích, i tyto rostlinky pocházejí z holandských velkopěstíren sukulentů. Jen se delším pobytem u nás vzhledově již trochu liší od těch, které bývají nabízeny v supermarketech, nebo zřídka i v našich květinářstvích. A na závěr ještě tři vzpomínkové pohledy z roku 2010, kdy se většina našich titanopsů rozhodla vykvést již v polovině října! Letos jich většina otevírala své žluté kvítky nejrůznějších odstínů až na přelomu ledna a února!