sukulenty

Když o nějaké rostlině řekneme že je zajímavá, máme tím na mysli třeba zajímavá nádhernými květy, tvarem listů či bizarností kmene. Bowiea volubilis je zajímavá už na první pohled takřka vším, co pěstiteli nabízí. Svým zvláštním způsobem života, tvarem stonků pravých i nepravých, cibulí se slupkou i bez, střelbou semen z květů, které jsou ve spleti plazivého stonku často takřka neviditelné, i dlouhým a ničím nerušeným zimním spánkem.
V přírodě má tato rostlina z čeledi Liliaceae (liliovitých), nebo podle nových úsudků (možná i poznatků) botaniků z čeledi Hyacinthaceae (hyacintovitých), obrovký areál výskytu od jihu Afriky až po Keňu a Tanzánii. Ve sbírkách je díky svému vzhledu naprosto nezaměnitelná, a název jí botanici prozatím laskavě ponechali.
Na rozdíl od převážné většiny sukulentů vyžaduje Bowiea volubilis přistíněné stanoviště, takže vyplní ve sbírce místa, kde by jiné druhy rostly jen těžko. Základem rostliny je cibule, jejíž vrchol je nad povrchem substrátu, zatímco většina objemu se skrývá pod zemí (v kultuře je to samozřejmě většinou naopak). Pokud je cibule pěstována více povytažená nad povrch, pak je opatřena často i několika vrstvami tenké slupky (především pokud je na příliš slunečném stanovišti). Podzemní části tuto ochranu proti slunci postrádají, nebo jsou jí opatřeny pouze ve velice úsporném provedení. Od konce podzimu do jara prožívá cibule období naprostého klidu, které tráví zcela nasucho, postrádajíce nadzemní výhony. V zimě snáší poklesy teplot k 5°Celsia a neočekávaný přísun vody v tomto období se rostlině často může stát osudným. A když nečekanou zimní zálivku přežije, beztak na ni nereaguje a nenechá se rušit z přírodními hodinami přesně vyměřeného spánku.
Jaro si rostlina zahájí po svém, a to bez ohledu na počasí i přísun vody. Jednoho dne se na špičce cibulky mezi vrstvami slupek objeví svěže zelený výhonek, který v krátké době připomíná čerstvě narostlou pažitku. Buď roste sólo, nebo bývají dva či tři najednou. V určité fázi svého neuvěřitelně rychlého vývoje se položí na bok, žloutnou a usychají. Ale to už je následují výhony další, které jsou bizarně pokroucené, i když stejně svěží zelené barvy. Trochu připomínají asparágus, a pnou se i ovíjejí okolo všeho, co jim zrovna stojí v cestě. Ve skleníku je praktické jejich pěstování v závěsných nádobách, kde jsou alespoň částečně izolovány od ostatních druhů rostlin. I přesto je lepší jim navíc vytvořit nějakou umělou oporu. Tvar a velikost záleží na fantazii pěstitele, ale vždy se v případě Bowiea volubilis nakonec tato opora stává zařízením dočasným, protože rostlina si bez dozoru beztak roste kudy uzná za vhodné.
V sezóně rostou nadzemní výhony živelně, rychle a zabírají značný prostor. Proto rostlina spotřebuje odpovídající množství vody. Přestože je schopná bez úhony přežít i značně dlouhá období sucha (2-3 roky), může být na druhou stranu takřka celé léto v mírně vlhkém substrátu! S nástupem podzimu je možné pozorovat náhlé žloutnutí plazivých výhonů, což je signálem pro pěstitele, aby zmírnil nebo zcela zastavil zálivku. Chřadnutí nadzemní části rostliny je možné uspíšit jeho odstříhnutím. Poté cibule upadá do dlouhého zimního spánku, a tudíž ji můžeme postavit na libovolné místo, kde teplota trvaleji neklesá pod 10°Celsia. V předjaří se vyplatí sáhnout do úkrytu a rostlinu přenést na světlo, abychom zbytečně nepropásli první zelené výhony a následnou zálivku, která odstartuje další sezónu živelného růstu.
O dostatek potomstva se rostlina postará sama. Z nenápadných zelenkavých květů na bezlistých výhonech vznikají plody, z nichž jsou lesklá semena černé barvy vystřelována do širokého okolí. V nejrůznějších zákoutích skleníku, skryta pěstitelovu zraku, přečkávají zimu a zjara živelně klíčí i na těch nejméně očekávaných místech. Malé rostlinky přepichujeme z dočasného azylu jakmile jejich cibulka s tenkým rovným výhonem na vrcholu dosáhne průměru alespoň tří či čtyř milimetrů. Protože jsou tyto rostlinky ještě poměrně křehké, je třeba zvýšené opatrnosti při manipulaci s nimi.
Zatímco zkušenějším pěstitelům připadá tato rostlina už naprosto běžná a normální, laici nad ní obvykle projevují údiv i nadšení. Když jsme mladé rostliny prodávali na výstavách nebo v jihlavské ZOO, byl to pokaždé velice rychlý proces. Zřejmě tomu tak bylo proto, že rostlina je to opravdu zajímavá hned na první pohled. Ani já si bez ní naši sbírku nedovedu představit, byť mne mnohdy stojí dosti času vypořádat se s vetřelci na místech, kde jsou nejméně žádoucí.
Na dvojici úvodních snímků jsou naše rostliny nedlouho po jarním probuzení, kdy ještě zelených výhonů není tolik a opory zatím nepostrádají smysl. Na třetí fotografii jsou plané rostlinky Bowiea volubilis, vyrůstající ze závěsu s mexickým rozchodníkem Sedum burito, odkud se jejich sytě zelené výhony derou do okolí. Nenápadný kvítek na čtvrtém snímku je předzvěstí střelby semen, jejíž výsledky budeme vidět až v následujícím roce. Na závěrečné fotografii je květní stvol, který je bezlistý a také ovíjivý. Zrovna se obtáčí okolo v sousedství rostoucí madagaskarské rostliny Cynanchum marnierianum.