BRACHYCHITON BIDWILLII
Dnes se s vámi podělím o jednu obrovskou sukulentářskou radost, jaká nás v Pávově bohužel zatím potkává maximálně jednou za dvaadvacet let! Přesně tak dlouho totiž pěstujeme australský „lahvový“ strom Brachychiton bidwillii, který se sice zjara roku 2010 rozhodl po letech znovu vykvést, ale nakonec si to na rozmyslel. Domnívám se, že na vinně byla ještě ne zcela pravidelná zálivka v době, kdy na kmeni této dřeviny z čeledi Sterculiaceae (lejnicovitých) začala poupata vyrůstat! Poprvé a naposledy u nás tedy Brachychiton bidwillii opravdu vykvetl jen v létě roku 2003, a psal jsem o tom tehdy v časopise „Svět exotických rostlin“ (č.6/2003) i s podrobnostmi o předchozích peripetiích s poupaty této nádherné, a zároveň mimořádně odolné rostliny.
Ta se totiž rozhodla kvést už o rok dříve (červen 2002), ale vlastní neopatrnosti jsem tehdy při přípravách na kaktusářskou výstavu nechtěně odlomil poupata v již značně pokročilém stádiu jejich vývoje. Když pak rostlina vykvetla o rok později, bral jsem to už jako samozřejmost s vírou, že konečně dospěla, a s květy se tudíž v budoucnu už budeme setkávat docela pravidelně! Jenomže od té doby se až do loňska poupata neobjevila, přestože jsme o lahvový strom pečovali úplně stejně jako celá léta předtím. Už skoro přestávám věřit, že ty nádherné květy, vyrůstající přímo ze starého dřeva, ještě někdy spatřím.
Naše rostlina Brachychiton bidwillii pochází z výsevu z roku 1989, kdy jsme nejenom my podlehli kouzlu „lahvových“ stromů z daleké Austrálie. Brachychiton bidwillii obývá deštné lesy na jejím severovýchodě (Queensland, až po hranice z N.J.Walesem), kde dorůstá výšky dvou až čtyř metrů. Protože se jedná o druh velice variabilní, rostliny z jednotlivýh lokalit se od sebe výrazně odlišují jak zbarvením listů, tak především jejich tvarem. Tím ale nemám na mysli různolistost (heterofylii), která je vlastností většiny zástupců rodu Brachychiton, jimž narůstá několik tvarově odlišných typů listů na jediné rostlině. Heterofylii sice lze pozorovat také u B. bidwillii, i když ne v tak výrazné formě jako u mnohých dalších druhů
Další zvláštností je v případě Brachychiton bidwillii doba kvetení v přírodě, která se odvíjí od počasí v tom kterém roce. V bezmrazých letech rostliny kvetou od července do počátku února, zatímco v letech kdy v této oblasti mrzlo vykvétají až v jarních měsících. Je zajímavé, že rozdílnou dobu si pro kvetení v kultuře vybrala i naše jediná rostlina. Zatímco v roce 2002 nasadila poupata v červnu, o rok později kvetla až v srpnu. Naposledy (2010) se poupata začala objevovat pro změnu už koncem dubna!
Brachychiton bidwillii je rostlina mimořádně odolná, snášející jak plný sluneční žár, tak i polostín. Souvisí to možná s jejím přírodním výskytem, protože v Austrálii obývá kromě deštných lesů i suchá a slunečná stanoviště s chudou písčitou půdou.
Od odolnosti rostliny se odvíjí i její pěstování. Semenáče brachychitonů jsou již od malička vybaveny ztloustlými kořeny, tvořícími často neuvěřitelné propletence. Tím je dána i jejich značná odolnost vůči suchu, což je nejmarkantnější u druhů s tuhými listy (např. B. populneus, B. rupestris). Brachychiton bidwillii sice patří mezi druhy s listy měkkými a chlupatými (společně např. s B. discolor), takže při déle trvajícím suchu jich pokaždé část uvadá a následně opadává. Pokud ale rostlina dostává od jara do podzimu vodu alespoň jednou za dva týdny, nepustí zbytečně ani lístek, když pominu přirozený opad těch nejstarších. My naše brachychitony zaléváme v období plného růstu (jaro-podzim) každý týden, a to poměrně vydatně. Voda přesto ze substrátu mizí nejdéle do dvou dnů, protože rostliny ji mají kam ukládat.
S příchodem podzimu začínáme zálivku postupně omezovat a uvedeme tím stromky do vegetačního klidu, který trvá libovolně dlouho. Brachychitony jsou typickými rostlinami, které lze vodou spolehlivě probudit v podstatě kdykoliv, a to třeba i uprostřed zimy. Jeden z nich pěstujeme celoročně na parapetu v bytě, a také ho celoročně vcelku pravidelně zaléváme podle množství světla venku za okny. Tato rostlina vůbec neopadává a spokojeně roste dvanáct měsíců v roce! Ostatní přezimujeme při 5-10°C takřka nasucho. Vodu dostávají v mírných dávkách většinou jednou za měsíc. Zimu prožívají v bezlistém stavu, jen na vrcholcích si obvykle ponechají několik nejmladších lístků, a někdy ani ty ne! Jestli jsou živé v takovém případě fyzicky kontrolujeme ohybem nejmladších větví. Pokud jsou pružné, je vše v pořádku. Podobný způsob zimní kontroly používáme také třeba v případě madagaskarské dřeviny Operculicarya decaryi!
Možné je samozřejmě i letnění brachychitonů. Většina druhů přežije bez problémů i mírné mrazy, na které jsou rostliny zvyklé i z australské přírody (do -5°C). Problém je u nás na Vysočině s častými větry, proti nimž je třeba letněné rostliny zabezpečit nějakým ukotvením, protože bývají v menších květináčích značně nestabilní. Brychychitony ale stejně dobře snášejí i extrémní vedra, pobyt v průvanu, suchém vzduchu málo větraných místností i v zakouřeném prostředí.
Předloni na podzim jsem u naší rostliny Brachychiton bidwillii zkrátil většinu větví, aby jí trochu zhoustla koruna. Při dubnovém probouzení se zároveň s rezavě zbarvenými zárodky nových listů (chloupky) znovu objevila i kýžená poupata. Bohužel ještě v době, kdy zaléváme jen omezeně v závislosti na vývoji počasí! Chodil jsem okolo nakvétajícího stromku jako duch, a raději se ho ani nedotýkal, jen abych nezpůsobil zase nějakou škodu. Přesto poupata asi v poloviční velikosti začala zasychat a všechna následně opadala.
A tak mohu jen vzpomínat na léto roku 2003, kdy jsem pozorování vzácných kvítků, hodně podobných ibiškovým, věnoval každičkou volnou chvíli.Poupata se tehdy otevírala postupně, jedno po druhém, a každý květ vydržel většinou tři dny. Poupata vyrůstala na starší části rostliny přímo z jejího dřevnatého kmene! Brachychiton bidwillii se od všech ostatních námi pěstovaných druhů odlišuje především výrazně pomalejším růstem, takže jako jediný se ještě za ta dlouhá léta nedočkal radikálního řezu, zatímco ostatní většinou již několikrát!
Své jméno Brachychiton bidwillii dostal na počest anglického botanika J.C. Bidwilla (1815-1853), objevitele desítek nových rostlinných druhů nejenom v Austrálii, ale také na Novém Zélandu.
Z tehdejších výsevů jsme si ponechali od každého druhu brachychitonu jedinou rostlinu v obavách, že nás beztak i ty zbývající jednou vytlačí z bytu. Nakonec se jejich živelnost ve většině případů opravdu potvrdila, ale mezitím jsme se my stihli přestěhovat na venkov. Ten nejrychleji rostoucí (Brachychiton acerifolius) už léta zdobí halu našich příbuzných, zatímco ostatní stále ještě pobývají v našem skleníku, a velice často podstupují radikální řez! Dnes už vím, že v případě Brachychiton bidwillii jsme tehdy mohli klidně udělat výjimku!
Úvodní dvojice fotografií pochází z roku 2003. Pořídil je tehdy v našem skleníku Michal Černý, a mohli je zanedlouho spatřit i čtenáři časopisu „Svět exotických rostlin“. Je na nich úpatí našeho stromku Brachychiton bidwillii, a také poupata a jeden z květů. Na třetím snímku je zachycena naše rostlina na podzim roku 2010. A nakonec ještě trojice obrázků Brachychiton gregorii, pořízených už před několika lety v jedné jihlavské domácnosti. Kvetoucí rostlina, která už tehdy začala svoji majitelku a vzornou pěstitelku pozvolna vytlačovat z bytu, pochází také z našich výsevů z roku 1989!
