sukulenty.estranky.cz

Ve své australské domovině (Nový Jižní Wales a Queensland) dosahuje tento strom výšky 20-30 metrů a má tak nádherně baňatý kmen, že se neuvěřitelně podobá mnohem známějším africkým baobabům. Zástupci rodu Brachychiton bývají často označováni jako „lavhové stromy“, a v případě Brachychiton discolor tento příměr doopravdy sedí. Rostlina patří do čeledi lejnicovitých (Sterculiaceae), a můžeme se s ní setkat nejenom v australské přírodě, ale občas také v parcích Středomoří. Tam jsou ovšem mnohem více zastoupeni další zástupci nepočetného rodu, a to především Brachychiton populneum a B. acerifolium.
Do našich sbírek se „lahvové stromy“ dostaly někdy na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století, kdy jsme i my opakovaně vysévali jejich semena. Ta bývají poměrně veliká (10-12mm) a pokrytá vrstvou olejnaté dužniny, kterou je nutno před vlastním výsevem dokonale odstranit. Dělali jsme to tak, že jsme semena navlhčili a následně promnuli v papírovém ubrousku, na němž obvykle zůstalo vše co bylo třeba odstranit. Pak ještě samozřejmě následovalo nezbytné chemické ošetření a jemné zatlačení semen částí jejich objemu do vlhkého substrátu.
Brachychitony mívaly obvykle dobrou klíčivost, a když jsme semenáčkům poskytli včas přísun čerstvého vzduchu, bývaly výsevy takřka beze ztrát. Jenomže semenáčky „lahvových stromů“ rostly jako z vody, a záhy nám bylo jasné, že příliš mnoho si jich ve skleníku nebudeme moci ponechat. Postupně jsme je prodávali a rozdávali, až zbyl od každého druhu jediný, zato už se ztloustlým kmínkem. V této fázi se stávají brachychitony rostlinami takřka nesmrtelnými. Důkazem je skutečnost, že všechny ty rostliny jsou u nás dodnes, ovšem s jedinou výjimkou. Tou je Brachychiton acerifolium, jehož jsme se zbavili úplně kvůli jeho nezvladatelnosti ve ztísněných podmínkách našeho skleníku.
Brachychiton discolor je mezi ostatními druhy naprosto nezaměnitelný díky svým tmavým a hluboce vykrajovaným listům, jejichž povrch je porostlý jemnými chloupky. Zatímco tmavou horní stranu zdobí ještě výrazně zbarvená žilnatina, spodní strana je ještě více chlupatá a světlá. Květy zvonkovitého tvaru jsou růžové, a v kultuře jsme se s nimi dosud nesetkali. Kvetl nám před lety pouze velice podobný druh Brachychiton bidwillii, který má také vykrajované, chlupaté listy, ale podstatně menší a světle zelené.
Brachychiton discolor pěstujeme úplně stejně jako ostatní jeho příbuzenstvo. Stromky snášejí stejně dobře přímé slunce i polostinná stanoviště, vhodné a pro rostliny velice prospěšné je i letnění (vydrží i slabší mrazíky). Od jara do podzimu zaléváme každý týden, a to docela vydatně, protože brachychitony  jsou schopny vysát jakékoliv množství vody doslova na počkání. Mají vodu kam ukládat. Sice v kultuře netvoří tak krásně baňaté kmeny, ale i tak jsou jejich kmínky silné, stejně jako kořeny, tvořící často neuvěřitelné propletence. V tomto ohledu nemá mezi ostatními Brachychiton discolor konkurenci. Kmen s kořeny našeho jedince můžete na našich stránkách vidět ve fotogalerii kmenových náčelníků. Je to ostatně jediné, co z něj v současné době zůstalo, protože si rostlina prošla na podzim pravidelným radikálním řezem.
Na podzim omezujeme zálivku, a protože brachychitony zimujeme v chladnějším prostředí (5-12°C), na počátku zimy částečně opadávají. Listy obvykle zůstávají jen ty nejmladší poblíž růstového vrcholu, pokud ovšem tento s příchodem zimy nezkrátíme. Radikální řez provádíme podle druhu každé dva roky, u zvláště vitálních jedinců každoročně (např. Brachychiton rupestris). Během zimy zaléváme v menších dávkách jednou za 2-3 týdny, případně i některou zálivku vynecháme.
Na řez kmene reagují brachychitony obvykle pouze menším množstvím nových výhonů. Záleží na tom v jaké tloušťce kmen řežeme, protože i zde platí pravidlo, že čím níže, tím větší šance na hojnější větvení. Pokud chcete mít co nejbizarněji pokroucený kmínek, plynule spojený s kořeny, pak vyčkejte co možná nejdéle s povysazováním mladé rostlinky nad povrch substrátu, protože nad zemí už příliš netloustne. Velice efektní je ponechat v jednom květináči dva i více semenáčků, které se svými kořeny navzájem propletou. Sázet je potom můžeme  jako celek do společné mísy.
Pokud chcete mít rostlinu rychleji narostlou, pak ji nesázejte do mělkých nádob, ale dejte šanci mohutnému kořenovému systému brachychitonů k přirozené rozpínavosti v hlubším květináči. V mělkém naopak lze po nějaký čas  rostlinu udržet v přijatelných mezích. Každý tedy podle svého vkusu a  prostorových možností.
Na svých toulkách po ostrově Tenerife jsme narazili na Brachychiton discolor hned několikrát, ale nejkrásnější strom jsme objevili v městečku Buenavista del Norte na severozápadním pobřeží ostrova. Byl asi pět metrů vysoký, plně olistěný a v jeho husté koruně byla nejenom spousta růžových květů, ale ještě více nádherných plodů v různých fázích vývoje i zrání. Listy této rostliny nebyly zdaleka tak vykrajované jaké u té naší doma, a také byly světlejší, takže jsme zprvu mysleli, že se jedná o příbuzný Brachychiton acerifolium. Jeden ze stovek plodů jsme si utrhli a přivezli domů. Zdá se, že pozvolna dozrává. Jeho původní váha se zmenšila na třetinu, plod zesvětlal a po většině délky praskl. Už je možné vzniklou škvírou zahlédnout semena, takže zjara uvidíme.
Zájemci o pěstování „lahvových stromů“ rodu Brachychiton získají kvalitní a podrobné  informace o jejich výsevech v časopise Kaktusy č. 6/1991(Jana a Adolf  Tomandlovi), o pěstování a tvarování pak v knize Jana Gratiase „Sukulenty jako bonsaje“, vydané nakladatelstvím Brázda v roce 1999.
Čtveřice snímků na úvod je z Buenavisty del Norte, a kromě pohledů do koruny stromu na nich můžete vidět také květ a plod Brachychiton discolor. Na poslední fotografii jsou stromy, rostoucí na jednom schodišti, vedoucím z centra Puerto de la Cruz směrem vzhůru ke zdejší nádherné botanické zahradě, o jejíchž zákoutích se zanedlouho dočtete v našem cestovatelském seriálu.