sukulenty.estranky.cz

První rostlinu Caralluma burchardii jsme do naší sbírky získali už před několika lety, druhou teprve předloni. Obě ovšem bez druhového označení, což je u většiny rostlin čeledi Asclepiadaceae dosti nepříjemné, protože zvláště různé „smrdutky“jsou si často podobné jako vejce vejci. Teprve květy obvykle pomohou definitivně vyřešit spolehlivou druhovou identifikaci rostliny. V případě té z dnešního článku nám patrně výrazně pomohlo naše rozhodnutí pěstovat všechny podobné rostliny na plném slunci, a to i v letních měsících, kdy jsme je až dosud ve většině případů stěhovali do polostínu.
Caralluma burchardii roste v přírodě ostrovů Lanzarote a Fuerteventura, tvořících východní část Kanárských ostrovů. Rostlinu je údajně možno spatřit i na ostrově Gran Canaria, kde však její výskyt není původní. Na jihu pevninského Maroka roste ještě poddruh Caralluma burchardii ssp. maura, který se od nominálního kanárského (Caralluma burchardii ssp. burchardii) liší menším vzrůstem i barvou drobných kvítků, objevujících se při vrcholech čtyřbokých těl.Čtyřboké stonky s nevýraznými žebry mohou dorůstat výšky až 20cm, a jejich povrch je i v kultuře takřka šedý, takže rostliny v mnohém připomínají své přírodní příbuzné. Charakteristické zbarvení pokožky rostliny ztrácejí teprve pokud jsou dlouhodobě pěstovány na stinném stanovišti. Podle fotografií z přírody musejí být  na plnou sluneční palbu zvyklé.
Zvláštností tohoto druhu je odnožování v horních partiích stonků. Většina příbuzenstva naopak vytváří odnože především ve spodních částech, nejčastěji přímo u báze stonků. Děje se tak v malé míře i u této rostliny, ale drtivá většina nových výhonů se objevuje ve vrcholových partiích, stejně jako shluky droboučkých poupat, zprvu také připomínajících zárodky nových výhonků.
U naší starší rostliny se letos poupata objevila někdy v polovině září, a bylo to úplně poprvé, co jsme je měli možnost spatřit.  Od té chvíle jsem se rostlině snažil přilepšovat pravidelnými dávkami vody, aby substrát pokud možno příliš dlouho nevysychal. Poupat vyrůstaly desítky, a zaschlo jich opravdu pouze minimum. První kvítky se otevřely na konci října, a další pak postupně během celého listopadu. Vše trvá v případě této rostliny poměrně dlouho, a proto se z dalších květů těšíme i během letošních vánoc, a patrně tomu tak bude ještě i na počátku nového roku!
Samotné kvítky jsou vskutku nádherným dílem přírody. Jejich průměr se sice pohybuje jen mezi 8-13mm, ale i na tak malém prostoru se příroda opravdu vyřádila. Červenohnědé okvětní lístky jsou na horní (vnitřní) straně hustě porostlé bílými chloupky, které na tmavém podkladu doslova svítí. Střed květů je tmavě žlutý až kanárkový, a někdy se objeví i náznak olivově zelené. Kvítky jsou docela trvanlivé, a otevřeny zůstávají třeba i déle než týden.Pěstování Caralluma burchardii se v ničem podstatně neliší od ostatních tzv. „Stapeliads“. Hlavním obdobím růstu je jaro, kdy také naše rostliny dostávají nejvíce vody, a zároveň i nejintenzivněji přirůstají. V menší míře pokračuje růst i po skončení letních veder, během nichž rostliny odpočívají. Přesto je nadále pravidelně zaléváme, i když pouze v menších dávkách než od jara do začátku léta. Naše rostliny jsou přivyklé na chladnější zimování ve skleníku, kde se teploty většinou pohybují v rozmězí 5-12°C. Protože jsou jejich vrcholy ještě pořád obaleny kvítky a poupaty, symbolicky dostávají vodu alespoň jednou za měsíc. Musíme se samozřejmě smířit s tím, že část poupat v tomto období zasychá. Je to ale pořád lepší, než rostliny přestěhovat do tepla a více zalévat. V takovém případě, vzhledem k nedostatku světla, snadno ztrácejí svůj tvar, což se v případě této a jí podobných rostlin dost špatně napravuje.
Zatím jsme tuto rostlinu nemnožili, ale lze předpokládat, že zakořeňování bočních výhonů nebude o nic složitější, než u veškerého příbuzenstva z rodů Orbea, Huernia, Stapelia atp. Oblíbili jsme si v poslední době zakořeňování sukulentů v lignocelu, a tak se do množení Cralluma burchardii každopádně pustíme už během této zimy. Samozřejmě že ne v chladném skleníku, ale za pomoci spodního tepla z akumulaček v naší zimní zahradě, kde se nám tato kombinace v minulých letech osvědčila u mhoha jiných druhů sukulentů, včetně zástupců rodů čeledi Asclepiadaceae (napč. Hoya, Cynanchum atd).
Když jsem rostlinu z dnešního článku hledal v knize J. Pilbeama „Stapeliads“ (viz „Recenze“/6.11. 2010), zjistil jsem, že ani ona se nevyhnula přeškatulkování a přejmenovávání. Jako zástupce rodu Caralluma je známa už od počátku dvacátého století (1913), ale od roku 1995 byla přeřazena jihoafrickým botanikem Darrelem Ch.H. Plowesem do nově vzniklého rodu Apteranthes. V něm se pod jménem Apteranthes burchardii ssp. burchardii objevila třebave společnosti známé Caralluma europaea (Apteranthes europaea) a několika dalších rostlin, původem většinou z jižní Evropy, Blízkého východu nebo Asie.
Protože sledování nejrůznějších prvků botanické akrobacie nepatří k mým prioritám, zůstanu u notoricky známého jména. Namísto neustálého sledování počinů botaniků se budu raději věnovat praktickému pěstování Caralluma burchardii ssp. burchardii, a obdivovat pokud možno co nejčastěji její nádherné kvítky, s nimiž jsou krátké dny české zimy mnohem snesitelnější.
Obr.č.1 - Trs Caralluma burchardii ssp. burchardii ještě bez poupat uprostřed léta, č.2 - stejný trs na počátku září, č.3 - a jeden z jeho vrcholů ve stejnou dobu, již se zárodky poupat a množstvím nových výhonů, č.4-6 - tři pohledy na říjnové a listopadové kvetení.