sukulenty.estranky.cz

Tato rostlina z jihu ostrova Madagaskar patří k tomu vůbec nejbizarnějšímu, co doma pěstujeme. Hnědé i šedivé (při nedostatku světla i zelené) stonky narůstají krátkou dobu vzpřímeně, ale pozděli poléhají, a ještě později tvoří klasický převis přes okraje květináče. Stonky dosahují průměru do 2cm při délce až 15cm, a občas vytvářejí boční výhony. Povrch stonků je poset množstvím droboučkých bradavičnatých bodů, a také tupými výrůstky, narůstajícími v protistojných dvojicích a směřujících nazpět k bázi rostliny. Po většinu roku zůstávají stonky bezlisté, což se zpravidla změní až koncem léta nebo s příchodem podzimu, kdy v jejich nejmladších částech narůstají droboučké lístky (délka 7mm,šířka 2mm). Jakmile se objeví tyto sezónní lístečky, měl by pěstitel zbystřit svoji pozornost, protože se obvykle blíží vzácný čas kvetení!
Ceropegia armandii v naší sbírce nepobývá nijak zvlášť dlouho. Proto s ní veškeré události v jejím životě vlastně prožíváme poprvé. Formou pokusů se snažíme řešit i samotné její pěstování, protože odborná literatura je i v jejím případě jako obvykle na konkrétní rady dosti skoupá! Naše rostliny pěstujeme na dvou různých místech. V zimní zahradě (mírně přistíněné vyššími rostlinami), kde je celoročně teplo, a v létě dokonce vedro, a pak nahoře ve starém skleníku na plné sluneční palbě. Obojí je dobře, jak se zdá!
Každopádně jsem za teplejší zimování, protože jsme zvyklí naše sukulenty zalévat celoročně. 15°C i více v zimní zahradě přežily všechny rostliny bez úhony i při velice úsporné zálivce (1x za 2-3 týdny), a dokonce i vlnatka si našla v tom svízelném období jiné oběti než tuto rostlinu z čeledi klejichovitých (Asclepiadaceae). Léto rostliny prožívaly docela v klidu, přirůstaly jen velice pozvolna a první listy se na nich objevily až na sklonku prázdnin. Vodu přitom dostávaly již od jara pravidelně každý týden, ale jen v mírných dávkách, zato však bez ohledu na počasí venku.
Poupata jsme poprvé spatřili v polovině září. Byla droboučká, nenápadná a zprvu tak trochu splývala s drobnými lístky, porůstajícími už nějaký čas až dosud holé stonky. Také kvítky jsou drobné (12mm), zato neméně bizarní jako samotné rostliny! Vrchol těch zvláštních květů připomíná jakousi miniaturní klícku, podobně jak to známe třeba u příbuzenstva z rodu Cynanchum. Společně s podivnými stonky, narůstajícími často nevídanými směry, tvoří ty kvítky nesmírně zajímavou podívanou, jaká se v naší sukulentní sbírce nevidí zrovna každý den! Květů bylo letos opravdu hodně, a protože jsou vcelku trvanlivé, užili jsme si jich ještě na počátku října, když jsme se vrátili z dovolené, a patrně si budeme užívat ještě někdy do poloviny listopadu!
Jako u všech podobných rostlin (např. Cynanchum marnierianum) používáme při množení řízkováním vlhké kokosové vlákno, prodávané v zooprodejnách slisované v cihlách pod názvem Lignocel! V něm koření snad úplně všechno, a to poměrně ryche, spolehlivě a především bez nepříjemných průvodních jevů, jakými jsou nejrůznější plísně či houbová onemocnění. V případě Ceropegia armandii se však musíme obrnit trochou trpělivosti!
Ceropegia armandii z ostrova Madagaskar, popsaná teprve v roce 1964, se může časem stát velice zajímavým hostem za našimi okny, zvláště když jí její majitel vymezí místečko na tom jižním, nebo alespoň východním, a nebude to trvaleji přehánět s vodou. Suchý vzduch rostlina snáší velice dobře, a vyšší teploty ústředně vytápěných místností taktéž! A podívaná pro milovníky zajímavých detailů je to náramná po celý rok. Příroda zase jednou ukázala, že její fantazie nezná hranic!
Rostlina na úvodním snímku roste ještě vzpřímeně. Na druhém je vyobrazena jiná na konci září, již s mírně poléhavými výhony a poupaty. O dva týdny později byly pořízeny zbylé dva snímky bizarních kvítků stejné rostliny.