CEROPEGIA WOODII ssp woodii
Protřelí botaniční nomenklaturníci se asi otřesou na názvem rostliny v titulu článku, protože jim bude připadat zastaralý a na jejich poměry mezi pěstiteli až příliš zažitý. Když jsem se docela nedávno dočetl, že se rostlina podle jejich nejnovějších poznatků jmenuje úplně jinak (Ceropegia linearis ssp woodii), a že už ani nepatří k čeledi Asclepiadaceae jako desítky let předtím (nyní Apocynaceae), vybavila se mi slova slavných sukulentářských humoristů HR. Pod těmi písmeny se skrývali Doc. MUDr. Antonín Hlava ,CSc. a Ing. Václav Richtr, pardubičtí kaktusáři, sukulentáři a srandisté. Vzpomněl jsem si na jeden z jejich báječných fejetonů, pojednávající o tom, jak napsat článek o sukulentech. Doporučují do jeho začátku sepsat všechny pohyby a změny jmen inkriminované rostliny za posledních 200 let, a k nim si přimyslet i něco vlastního, protože tyto úvody beztak nikdo nečte.
Když budete chtít získat rostlinu o níž je tento článek, pak se ptejte na Ceropegia woodii, a když si zrovna nevzpomenete, tak chtějte svícník. Každý sukulentář a téměř každý pěstitel pokojových rostlin bude vědět o čem mluvíte. Pod výše uvedeným latinským názvem je rostlina dokonce uvedena v encyklopedii sukulentů autorů Libora Kunteho a Zdeňka Ježka (2005), kterou považuji za nejzdařilejší dílo o sukulentech, jaké u nás doposud vyšlo.
Domovem této mimořádně zajímavé a odolné rostliny je východ Kapska a Zimbabwe, ale v našich domácnostech se už dávno zabydlela, o čemž svědčí i zmíněný a hojně užívaný český název. Zajímavá je hned ze tří důvodů. Její základ tvoří plochá hlízka. z níž vyrůstají tenké, plazivé výhony. Mladé hlízky, podobné té podzemní, vyrůstají čas od času i na oněch stoncích a je jich možno použít k snadnému množení! Druhou zajímavostí jsou srdíčkovité tuhé listy se stříbřitou kresbou na tmavě zeleném podkladu, vyrůstající na stonku vždy v protistojných dvojicích. Spodní část listů je fialová a hladká. Třetí a největší ozdobou a zajímavostí Ceropegia woodii ssp. woodii jsou květy, kvůli jejichž tvaru získala rostlina český název „svícník“.
Když se rostlina rozhodne kvést, tak „zasvítí“ opravdu vydatně, protože drobných kvítků bizarního tvaru bývá najednou obrovské množství. Její provázkovité stonky, porostlé mramorovanými listy, dorostou snadno i metrové vzdálenosti. Při každém krácení okamžitě odnožují (bez krácení také, ale mnohem méně). Jako celek působí tato mezi sukulentáři notoricky známá rostlina opravdu bizarním a neuvěřitelně působivým dojmem.
Pro svůj zdárný růst vyžaduje stanoviště v polostínu, v létě může být klidně zavěšena v korunách stromů. Na plném slunci samozřejmě roste také, ale působí trochu povadlým dojmem. Zdravý světelný kompromis přinese nádherné a pestré vzorování na listech, spousty květů i nových výhonů k snadnému množení.
S pěstováním to ale není zase tak úplně jednoduché. Zvláštní přitom je, že tato rostlina spokojeně a bez problémů vegetuje i kvete ve skleněné ampuli naplněné vodou, do níž jednou za čas přimícháme trochu hnojiva. Při pěstování v tradičním propustném substrátu však při déle trvajícím přemokření často hyne na hnilobu zmíněných hlízek, které mohou po letech dorůst poměrně úctyhodných rozměrů. Proto zaléváme opatrně, zato po celý rok bez nějaké výraznější vegetační přestávky (v zimě samozřšjmě méně). Spíše je vhodnější dělat delší pauzy mezi jednotlivými zálivkami, čímž rostlině neuškodíme, a možnost případné hniloby značně eliminujeme.
Množení je velice snadné řízkováním a následným zakořeňováním stonkových řízků s několika páry listů. Na stoncích už obvykle v místech nárůstu listů čekají mladé kořínky, a to především při delších obdobích sucha. Také malé hlízky čas od času vyrůstají přímo na stoncích, a v takovém případě je množení ještě snadnější.
Díky celoroční vegetaci nemívá období kvetení nějaký pevný řád. Malé svícny se sice nejčastěji objevují v létě, ale občas i na podzim či uprostřed zimy. Také vzorování listů doznává během roku značných změn, a to především v souvislosti s množstvím světla v tom kterém období.
Mezi pěstiteli bývá k vidění také variegální forma této rostliny s částečnou ztrátou chlorofylu v listech (většinou označována za latinským názvem rostliny přídavkem „Variegata“). Ta se projevuje větším podílem světlých ploch na listech a jejich růžovým zbarvením v období intenzivnějšího světla. V pěstování a životních nárocích se nikterak neliší od nominální formy. Občas je v našich sbírkách k vidění také C. woodii ssp. debilis, která však není tak vzhledná jako rostlina, o které pojednává tento článek.
Ceropegia woodii ssp woodii je rostlinou mezi pěstiteli velice oblíbenou, a díky své odolnosti i hojně používanou k roubování choulostivějších zástupců čeledi Asclepiadaceae na její podzemní hlízky. Především je ale celoroční ozdobou interiérů, kde je při dlouhodobějším pěstování schopna pokrýt i značně velký prostor. V posledních letech se masivnějšímu pěstování této zajímavé rostliny začínají opět věnovat západoevropské pěstírny, což předznamenává její zasloužený návrat na pěstitelské výsluní. Za určitých podmínek se jedná o rostlinu takřka nesmrtelnou. A považte! Která sukulentní rostlina spokojeně roste třeba tři metry od okna ve skleničce s vodou?
Na úvodním snímku můžete vidět nádhernou kresbu na listech Ceropegia woodii ssp woodii. Totéž je na druhé fotografii již doplněno o bizarní květy, z nichž jeden je i na následujícm snímku. Na čtvrté fotografii je plochá hlízka, z níž vyrůstají čerstvé výhony variegální formy C. woodii ssp. woodii. Na poslední fotografii je opět „Variegata“, jejíž listy na některých místech postrádají chlorofyl, a každý z nich je díky tomu svým způsobem originální
