sukulenty.estranky.cz

Loni jsme se radovali z podzimních květů rostlin rodu Conophytum, o což jsme se s návštěvníky našeho webu podělili také článkem (Conophytum bilobum/12.11. 2017) v této rubrice. Všechny loňské květy, a bylo jich opravdu hodně, ale byly výhradně žluté. Letošní podzim přinesl zase převahu růžové v nejrůznějších odstínech a kombinacích s „příbuznými“ barvami. Jako většina ostatních sukulentů, i konofyta reagovala na průběh dlouhého léta kvetením v předstihu, navzdory skutečnosti, že se jedná o rostliny s obrácenými růstovými cykly. První poupata se tentokrát začala objevovat již na sklonku prázdnin a v polovině září jsme se radovali z premiérového posla růžových radostí, kterými nás ty drobné rostlinky z afrického jihu potom zahrnovaly v mnoha etapách až do konce listopadu. Conophytum taylorianum už ale zůstane navždy tím pionýrem či premiantem růžového podzimu roku 2018.

Okruh rostlin Conophytum taylorianum je doma na jihu Namibie a severu Jihoafrické republiky. Oficiální popis druhu je datován do roku 1926, a teprve mnohem později byly nalezeny výraznější odlišnosti jednotlivých populací, vedoucí k jeho rozdělení to tří poddruhů (subspécií). Kdo se zajímá o podrobnější informace o této skupině rostlin, tomu doporučuji sehnat si Speciál č.1 časopisu Kaktusy z roku 1999. Je celý o rodu Conophytum a jeho autorem je přední znalec těchto rostlin Petr Pavelka, který sám objevil několik nových taxonů a je i autorem či spoluautorem některých popisů nových druhů. Naše kvetoucí rostlina patří k poddruhu Conophytum taylorianum subsp. ernianum, což měla i na jmenovce od jejího dárce prof. Jana Glosera. Petr Pavelka ve zmíněném Speciálu uvádí, že subsp. taylorianum se od této liší především menšími těly bez výraznějšího kýlu, zatímco třetí subsp. rosynense zase světlými květy, zploštělými těly a tím, že jako jediný poddruh C. taylorianum v přírodě roste i na území JAR.

Rostlina z dnešního článku má domov na jihu Namibie, kde roste v rule, pískovci i křemeni. Husté kolonie těl, dosahujících velikosti 2 cm, obsazují s oblibou skalní trhliny. Trsy mohou dosáhnout až několika desítek centimetrů a nalézt je lze v nadmořských výškách 600-1140 metrů. Těla rostlin bývají sytě zelená až šedozelená, v přírodě se jejich kýlová hrana zbarvuje do růžova, což se u nás většinou nestává, protože rostliny v době slunečného léta již odpočívají dole pod parapetem. Těla jsou zdobena množstvím tmavších bodů a po většinu roku působí lehce svraštělým dojmem. Růžové květy bývají přibližně stejné velikosti jako jednotlivá těla, otevírají se ve dne a jsou velmi trvanlivé. Intenzita jejich zbarvení je částečně závislá na množství slunečních paprsků v době kvetení.

Naši malou kolonii rodu Conophytum, darovanou Honzou Gloserem při jeho první návštěvě v Pávově, se snažíme uchránit před letními vedry jejich přesunem dolů pod parapet, kde potom rostliny odpočívají zhruba do konce prázdnin. Během tohoto odpočinku je pravidelně kropíme když chodíme zalévat ostatní sukulenty z naší sbírky, které jsou ve vytápěném skleníku nastálo umístěny. Jakmile se na přelomu srpna a září ocitnou misky s konofyty znovu na plném slunci a začnou dostávat pravidelné dávky vody (zpočátku spíše symbolické), slupky na jejich tělech rychle praskají a na vrcholcích těl se objevují se první náznaky poupat. Pro konofyta ve středoevropských podmínkách začíná první (kratší) období plné vegetace, ale s vodou musíme být vzhledem k již ubývajícímu světlu stále opatrní, což platí i pro celou zimu, kdy je světla ještě méně a navíc ve skleníku bývá poměrně chladno (většinou 5-12°C). Intenzivnější zálivku tak dostávají až od konce března do začátku letních veder. Jakmile pozorujeme počínající svraštělost jejich pokožky, přestáváme zalévat a rostliny se stěhují k letnímu spánku. Právě kvůli výše uvedeným problémům se zálivkou jsem se pěstování konofyt tak dlouho úspěšně bránil, a nebýt nečekaného daru Honzy Glosera, bylo by tomu tak docela určitě dodnes. 

Protože kromě jediného druhu už v naší péči během posledních dvou let vykvetla úplně všechna darovaná konofyta, mohli bychom to považovat za pěstitelský úspěch. Jenomže jak je mezi sukulentáři všeobecně známo, rostliny kvetou buď díky spokojenosti s podmínkami, které jim jejich pěstitel nabízí, nebo se naopak jedná o jejich poslední pokus o záchranu před blížícím se koncem. Nebo že by platila v našem případě třetí cesta, kterou naznačuje ve zmíněné stati Petr Pavelka? Ten ve Speciálu časopisu Kaktusy píše, že „Conophytum taylorianum subsp. ernianum lehce kvete také v kultuře, kde toleruje i většinu pěstitelských chyb souvisejících s nevhodnou zálivkou.“

Ať už je to jak chce, rostlina z dnešního článku nám letos udělala velkou radost. Protože její trs se utěšeně rozrůstá, asi se konečně odhodláme k jejímu vegetativnímu množení. Protože to bude v případě konofyt naše premiéra, určitě se o zkušenosti s návštěvníky tohoto webu nezapomeneme podělit. 

Na úvodní fotografii je listopadový pohled na trs Conophytum taylorianum subsp. ernianum, na dalších dvou pak stejná rostlina během kvetení v polovině září. A na závěr ještě poslední letošní opozdilec z té růžové skupinky, typově podobná rostlina z okruhu Conophytum uviforme (podle jmenovky Jana Glosera) s poupaty těsně před otevřením 11.11. 2018. Květy tohoto typově rozmanitého druhu sice bývají většinou bíložluté, ale v literatuře je uváděna také barva růžová a dokonce i karmínová. Ta naše do toho růžového konofytového podzimu nádherně zapadla.