CRASSULA HIRTA
Musel jsem hodně přemýšlet, než jsem se rozhodl jak vlastně nazvat tento článek. Je totiž o rostlinách, v jejichž označení panuje mezi pěstiteli, a zdá se že i mezi odborníky, pořádný zmatek. Zvolil jsem nakonec latinský název nejvíce používaný mezi pěstiteli, který je zároveň často v nejrůznějších souvislostech uváděn i botaniky a systematiky, zabývajícími se sukulenty. Jedná se o určitý okruh rostlin, které se mohou laikovi zdát na první pohled často hodně odlišné. Abych pravdu řekl, nevím ani jak je tento okruh široký, protože rostliny z něj začínají v naší sbírce postupně přibývat.
V současné době pěstujeme tři typy rostlin (čtvrtá je s.r.o), které jsme získali z nejrůznějších zdrojů pod stejným názvem Crassula hirta. Tu první pěstujeme už déle, a jediná z naší trojice má takřka hladké listy. Na její jmenovce je lokalitní označení „Swellendam“, což je místo vzdálené asi 220km východně od Kapského Města. Ještě o pár kilometrů na východ leží u břehů oceánu Mosselbaai (Mossel Bay), což je název lokality na jmenovce další z našich rostlin. 
Ta třetí má jako označení přírodního výskytu oblast ležící severovýchodně od Zuurbron, což by mělo být poměrně daleko od předešlých dvou lokalit. Všechny tři rostliny bývají často uváděny coby součást velice širokého a tvarově pestrého komplexu Crassula nudicaulis ( nejčastěji jako Crassula nudicaulis ssp. hirta nebo jen C. nudicaulis „Hirta“), zahrnujícího množství rostlin, které často spojuje pouze čas kvetení a vzhled jejich květenství. Nejčastěji bývá u nás ve sbírkách zastoupena C. nudicaulis ssp. herrei.
Tyto tři rostliny jsou sice výrazně odlišné od ostatních, a to především způsobem nárůstu dlouhých listů. Ty vyrůstají z jednoho středu, a jakmile dosáhnou určité délky, ohýbají se k zemi. Netvoří pravidelnou růžici, ale jsou jakoby rozevláté, takže v mnohém připomínají spíše nějaké bromélie. Zvláště pak dvě z rostlin, jejichž měkké listy jsou hustě porostlé jemnými chloupky, takže svým vzhledem nemají daleko k tilandsiím. 
Chloupky plní v přírodě důležitou funkci pomocníka pro chytání vody, což jsme si měli již možnost ověřit i v kultuře. Chlupaté listy k občasnému porosení rostlin přímo sváděly, a jak se zdá, našim kytkám tento způsob vodního přilepšení velice svědčí. Na rozdíl od mnoha jiných tlustic jejich listy po přímém kontaktu s vodou netrpí rezavými skvrnami. Obě rostliny se v podstatě liší pouze intenzitou zeleného zbarvení listů. Ty z Mossel Bay mají listy tmavší a na plném slunci narůžovělé až fialovějící. Listy rostlin z lokality Zuurbron jsou podstatně světlejší, a jejich zbarvení zůstává konstantní bez ohledu na roční období. „Hirta“ z lokality Swellendam má listy sytě zelené a téměř hladké.
Pěstitelským problémem je u těchto rostlin částečně odlišná doba hlavní vegetace, než má převážná většina dalších tlustic i jiných sukulentů, které pěstujeme. 
Tyto rostliny totiž prožívají nejteplejší měsíce našeho léta v jakémci růstovém útlumu. Berou sice vodu v malých a nárazových dávkách, ale výrazněji nepřirůstají a chvílemi působí i částečně povadlým dojmem (dlouhé listy ještě více poléhají přes okraje květináčů). Ožívají až na sklonku léta, kdy se jejich středy otvírají, a teprve na podzim začínají výrazněji přirůstat mladé listy. Mezi nimi se koncem roku objevují první zárodky budoucích květenství. Ta rostliny zdobí uprostřed naší zimy, kdy je mírně a pravidelně zaléváme, protože v té době vytvářejí i další boční odnože. Zatímco původní růžice listů zůstává nevzhledná, ty boční se mají naopak čile k světu (takže nejenom vzhledem připomínají tilandsie) a zarůstají veškerý prostor v okolí. Po nějakém čase rostliny vytvářejí krátký stonek, ale do té doby není příliš patrné, kde končí jedna odnož a začíná druhá. Jakmile je stonek patrný, je možné mladou rostlinu z trsu opatrně oddělit. Při této činnosti se vyplatí trocha opatrnosti, aby rostlinka zůstala u báze nepoškozená, což později usnadní její zakořeňování. To bývá rychlé a bezproblémové, zvláště když rostlinku v místě oddělení ponecháme alespoň 2-3 dny zaschnout. Zjara růst ještě po nějaký čas pokračuje, a tak se mají zakořeněné rostlinky čas vzpamatovat a ještě trochu zesílit. Poté totiž prožívají stejné období částečného klidu jako dospělé rostliny.
Pěstitel by měl být v případě těcho rostlin celoročně opatrný s vodou, kterou je třeba dodávat rostlinám v mírných dávkách. Také se nám osvědčil substrát s velkým podílem říčního písku, protože trvalejší přemokření nemají rády žádné sukulentní rostliny. Pokud se u nás ve skleníku jedná o naprosté nováčky, raději jim v počátečním období jejich pobytu u nás dopřáváme co možná nejvíce dnů v suchém substrátu. Občasná povadlost měkkých (u chlupatých typů rostlin) listů svádí k okamžitému zalití, ale pro rostlinu to může mít v době růstové stagnace fatální následky. I když tak strašné to asi nebude, protože než jsem si na jejich odlišné životní pochody zvykl, samozřejmě jsem je několikrát v tomto problematickém období také více zalil, a obešlo se to bez následků.
Každopádně jsem ale zjistil, že zatímco v zimě jim musíme ke zdravému vývoji nových listů dopřát maximum světla, uprostřed léta je vhodnější rostliny přestěhovat někam do polostínu, a zbytečně je nevystavovat v době odpočinku plnému slunci. Ony to samozřejmě vydrží, ale často za cenu bídného vzhledu a zasychání velkého množství starších listů, které bychom jinak mohli využít k množení.
Drobné bílé květy těchto rostlin nejsou nijak výrazné a krásné, a tak pokud nechceme získat semena, je vhodné květní stvoly zavčasu odstranit (nebo alespoň jejich část). Rostliny ušetří spoustu sil, které mohou posléze investovat do nárůstu nových bočních odnoží.
Všechny tři rostliny jsou v rámci rodu Crassula naprosto nevšedním úkazem, a je pouze otázkou času, kdy se rozšíří za naše okna podobně jako spousta jiných tlustic před nimi. Protože mají navíc zvláštně tvarované a velice pevné kořeny (přecházející velice zvolna v kmínky), je docela možné, že jejich povysazováním mohou v budoucnu vznikat rostliny velice bizarních tvarů. Pro mne osobně se staly především rostliny s chlupatými listy milým zpestřením, a přiznám se, že zpočátku jsem ani příliš nevěřil, že se jedná o tlustice. Vymykají se všemu, co jsem z rodu Crassula až dosud pěstoval, a obě patří k největším sukulentářským překvapením, která mne v uplynulém roce potkala.
Na úvodním snímku je Crassula nudicaulis „Hirta“ z lokality Zuurbron, na druhém pak z místa zvaného Mosselbaai (Mossel Bay). Výrazně odlišná od této dvojice je „Hirta“ na třetí fotografii, která má na jmenovce jako lokalitu přírodního výskytu uveden Swellendam. Čtvrtý snímek byl pořízen během vánoc, kdy se mezi hustou spletí listů prodírala mladá květenství. Pátý snímek z počátku března ukazuje již patrný nárůst květenství, jejichž množství jsme na všech rostlinách výrazně zredukovali. Na závěrečné fotografii je jedna z prvních mladých rostlinek, namnožených jejich opatrným oddělením od mateční rostliny.
