sukulenty.estranky.cz

Když jsem psal v prvních dnech existence našich stránek článek o dvou z mnoha růstových a barevných forem Crassula capitella (27.12. 2007), už jsem věděl, že vzhledem k rozsáhlosti a rozmanitosti komplexu rostlin C. capitella se k nim ještě budu vracet. V článku představené Crassula capitella ssp. thyrsifolia a červený kultivar „Campfire“ jsou pouze malou částí, kterou tento druh nabízí. Pokračování následovalo docela nedávno, kdy jsme si představili nový typ C. capitella z lokality Signalberg v centrální Namibii. A pak už se blížila chvíle, kdy české sluníčko odvedlo dokonale svou práci, a díky jeho paprskům vám mohu představit v plné kráse další, a zase trochu odlišné typy rostlin Crassula capitella. 
O rostlinách z dnešního článku je často uváděno, že se jedná o dvouletky, což není úplně přesný údaj. Pravda je, že rostliny po odkvětu zvolna zanikají, a jejich místo postupem času zabírají nepříliš početné boční odnože. Jedná se tedy o podobný jev, jaký známe například u bromélií rodu Tillandsia. Jenomže k vykvetení rostliny nemusí nutně dojít druhým rokem, i když to tak při správném pěstování bývá nejčastěji. Navíc se zániku původní (kvetoucí) rostliny dá snadno zabránit tak, že odstraníme květní stvol hned v zárodku. Původní rostlina zůstane, a zároveň začnou v úpatí vyrůstat zmíněné boční odnože, takže z původně soliterní rostliny získá pěstitel hustý trs těl. Z nich pak může libovolné množství kroutivým pohybem odlomit a zakořenit. Často však odpadá i zakořeňování, protože rostlinky už mají vlastní kořeny. To se stává v případě, že odnože vyrůstají z úpatí kvetoucí rostliny nebo ze záhybu nejstaršího listu v těsné blízkosti substrátu.
Květenství těchto rostlin bývají poměrně mohutná, nepříliš dekorativní a květy drobné. Původní tvar listové růžice je po odkvětu naprosto vyčerpán a zničen. Všechny typy Crassula capitella lze navíc snadno množit také z jednotlivých listů, které však ze stonků musíme oddělit opatrně kroucením, aby zůstaly celé i se žlábkem, kterým byly se stonkem srostlé.
Rostliny, o nichž se v tomto článku jedná, bývají na sklonku zimy nevzhledné, sytě zelené a částečně postrádající  kompaktní tvar. To se ale rychle změní, a během velice krátké doby se z nich stávají opravdové krasavice, které svým výrazným zbarvením a částečně i tvarem růžic nemají mezi tlusticemi obdoby.
Zpočátku se listy zbarvují do růžova. Nejprve pouze na koncích, a teprve později po celé ploše. Jakmile nazraje čas k letnění, změny začnou probíhat v podstatně rychlejším tempu. Listy ztuhnou, a z kdysi křehkých rostlin se stávají odolní jedinci, z nichž odlomit list je docela kumšt. Jejich zbarvení se mění takřka každým slunečným dnem. Koncem června doslova září, a jsou vidět z obrovské dálky. Nejkrásnější jsou po dešti, kdy se z listů smyje prach a červeň je ještě mnohem výraznější, někdy až hraničící s kýčovitostí. Jakmile se rostliny začnou chystat ke kvetení, jejich listy se postupně zmenšují, ale i tak si rostliny ještě po dlouhý čas udržují kompaktní tvar. Zato letní zbarvení ztrácejí docela výrazně.
Zatímco první typ plžům nechutná, a nepamatuji, že by kdy utrpěl jediný lístek, druhá „kapitela“ je pro ně lákavým soustem, kterému dají přednost i před měkkými listy Sinnocraccula  yunnanensis nebo svých mexických oblíbenců Sedum hintonii. Proto pokud tuto docela novou formu s lesklými a k zemi částečně přisedlými listy letníme, tak na místě, kde ji spolehlivě uchráníme před nájezdy šneků všeho druhu.
Jakmile začnou rostliny kvést, je po tvaru a částečně i po intenzivním zbarvení listů. Proto už léta nemilosrdně květenství ničíme v ten správný okamžik. Květy už jsme viděli, a raději uvítáme o něco dříve odnože, z kterých budou v příštím roce zase výstavní exempláře. I v zimě jim dopřejeme maximum z toho mála světla, které je k dispozici, a smíříme se s tím, že od jejich letní krásy si na dlouhý čas odpočineme. Kdybych ty kytky neznal a nevěděl jakých tvarových a barevných přemetů jsou schopny, asi bych je v tu dobu nemilosrdně odepsal.
Spousta mexických sukulentů září uprostřed léta barvami, z nichž oči přecházejí, ale opravdovou ohnivou červeň dokáží pouze rostliny z okruhu Crassula capitella. Ještě před docela krátkou dobou jsem se domníval, že kultivar „Campfire“ je tím opravdu nejzářivějším ohněm z jihu Afriky, ale zbarvení těch dalších ho ještě v mnohém předčilo. 
Crassula capitella je rostlinou snadno pěstovatelnou, pokud jí dopřejete dostatek slunce a máte s ní trpělivost i v dobách, kdy nevypadá zrovna povzbudivě. Je to rostlina sezónní a náhle pomíjející krásy, která pak znovu jen vyčkává na ten správný čas. Vzhledem k snadnému množení lze předpokládat, že se velice záhy rozšíří mezi pěstitele.
Z její opravdové krásy se ovšem může radovat pouze ten, kdo jí dá šanci růst alespoň část léta venku a je ochoten podstoupit riziko, že mu z té nádhery čas od času zůstane po noční bouřce jenom torzo.
Na úvodní dvojici snímků můžete vidět Crassula capitella „Campfire“, kultivar vzniklý pečlivým výběrem nejčervenějších jedinců a jejich následným vegetativním množením. I v pestré směsici mexických barev jejich listy opravdu připomínají plameny. Následuje trojice fotografií, na nichž jsou zachceny změny, které se s jedinou rostlinou jiného typu Crassula capitella udály od konce dubna do počátku července. Na první z nich z konce dubna je rostlina zcela zelená, jejíž listy jsou naprosto uniformní. Druhý snímek ukazuje postupné zbarvování do červena a zmenšování nových listů, k němuž dochází vždy když se rostlina rozhodne zahájit proces nárůstu květenství. Snímek byl pořízen v poslední květnový den, pouhý měsíc před třetím fotografováním stejné rostliny, jejíž barva už je vlivem slunečních paprsků mnohem intenzivnější. Na dalších dvou fotografiích je jiný typ Crassula capitella, přičemž časový rozdíl mezi jednotlivými fázemi vybarvování je dva týdny. Tato rostlina se projevila pro letnění na místě nechráněném proti plžům jako naprosto nepoužitelná, jak můžete vidět v článku o nepřátelích letnění. Všechny ostatní rostliny letníme různě dlouhou dobu bez ztráty jediného lístku. Nejdéle letníme Crassula capitella ssp. thyrsifolia, jejíž zbarvení je zase v úplně jiných tónech a  kterou můžete vidět na posledním snímku.