sukulenty.estranky.cz

Madagaskar je nevyčerpatelnou sukulentní pokladnicí, nabízející nám stále nové a nové šperky. Zdejší rostliny, ty sukulentní nevyjímaje, se díky izolaci od okolního světa po staletí vyvíjely zcela odlišně. Výsledkem jsou především jejich roztodivné tvary. Některé sukulenty z tohoto ostrova vypadají doslova jako mimozemšťani, další vytvářejí mohutné zásobárny vody na horší časy. Jiné zase mají listy pokryté hustým kožíškem, tříštícím palčivé sluneční paprsky a zabraňujícím tak zbytečnému odpařování vody z jejich útrob. Tím se dostáváme k rostlinám tzv. obyčejným, známým většinou už dávno, na něž se jen v záplavě sukulentních novinek a botanických podivností často zapomíná. Mezi takové patří i drobnolistá Crassula humbertii.

Svůj domov má na jihu ostrova, kde roste na prosluněných místech v puklinách vápencových skal. Až do loňského roku jsem ji znal jen z fotografií. Mnohdy se navíc jednalo o rostliny nepříliš pohledné díky špatným podmínkám pěstování. Není proto divu, že skutečná krása této madagaskarské miniatury mne v reálu naprosto ohromila. Byla z toho láska na první pohled. Není to samozřejmě žádná žhavá novinka, vždyť její popis byl zveřejněn už v roce 1957. Autorem byl slavný francouzský botanik Bernard Descoings (1931-2018), znalec tropických rostlin, specializující se zvláště na madagaskarské zástupce rodu Kalanchoe. Její druhové pojmenování připomíná dalšího francouzského botanika Jeana Henriho Humberta (1887-1967).

Jak již bylo zmíněno v souvislosti s fotografiemi, Crassula humbertii potřebuje určité podmínky, aby vypadala jak vypadat má. Není to rostlina nikterak náročná, jen ji nesmíme ošidit o maximum slunečních paprsků a nepřehánět to s vodou, zvláště pak v obdobích, kdy sluníčko moc nesvítí. Jedině tak docílíme husté kompaktní trsy, tvořené spletí tenkých stonků a droboučkých lístků. Jejich rozměry se počítají pouze v milimetrech (délka 6-8, šířka 2,5-4) a vrchní strana je zdobena více či méně výraznými červenými body. Zbarvení listů je světle nebo tmavě zelené, ale sluneční paprsky jej dovedou proměnit na červenohnědé nebo červenofialové. Odstíny tohoto zbarvení se během sezóny výrazně mění. 

S příchodem podzimu se začnou objevovat první drobné kvítky. Vyrůstají jednotlivě, bývají pětičetné a jejich bílé zbarvení vytváří s tmavými lístky nádherný a působivý kontrast. 

Crassula humbertii nemá žádné ztloustlé kořeny, jen husté svazky těch vlasových, zato překvapivě pevných. Už proto se vyplatí zalévat ji častěji a v menších dávkách. Na přílišné množství vody ve špatnou chvíli rostlina rychle reaguje dočasnou ztrátou tvaru, která však může být i trvalejšího charakteru. Navzdory drobným lístkům a tenkým stonkům kupodivu neprosychá ani při delším suchu. Když se tedy pěstitel rozhoduje zda již zalít či s vodou ještě nějaký čas vyčkat, pak druhá možnost je vždy tou lepší volbou. Naše rostliny zaléváme od jara do podzimu klidně i dvakrát týdně, ale vždy jen symbolicky.  Vodu dostávají obvykle večer, kdy je také často kropíme na listy. Zdá se, že rostlinám taková péče maximálně vyhovuje.

Květuschopné trsy dorůstají při maximu slunce a střídmosti s vodou jen do 5cm výšky bez krácení větví. Kupodivu nemají sklon k poléhavosti, což by při větších dávkách vody či nedostatku světla asi platit přestalo. 

Právě z kousků větví je ideální tuto nádhernou tlustici množit. Řízky necháme pár dnů zaschnout a můžeme rovnou po více kusech sázet do klasického sukulentářského substrátu. Ten občas pokropíme, ideálně vlažnou vodou, a ponecháme do zakořenění v polostínu pod parapetem. Při teplém počasí jsou čekací kořínky otázkou jednoho či dvou týdnů. Zakořeňování bez substrátu tzv. nasucho se nám neosvědčilo, protože tenké stonky se začaly v krátké době kroutit a špatně se potom sázely. Množit by asi šlo i z jednotlivých lístků, ale vzhledem k hojnému samovolnému větvení nabízí Crassula humbertii vždy dostatek materiálu k výše uvedenému způsobu. 

V zájmu dosažení přirozeného vzhledu je vhodný chudší substrát s větším obsahem písku nebo nějaké drti, která zaručí jeho rychlé prosychání po zálivce. Společně s dostatkem slunce je zárukou, že tato drobnolistá miniatura bude rostlinou velice dekorativní. Protože ji máme jen krátce, zatím jsme nezkoušeli její letnění pod širým nebem. V příští sezóně se to chystáme napravit a doufáme, že její zbarvení díky chladnějším ránům se záplavou rosy bude ještě mnohem intenzivnější. Na rozdíl od spousty svého příbuzenstva z čeleni Crassulaceae (tlusticovitých) ale bývá Crassula humbertii nádherně zbarvená i ve skleníku. Otázkou zůstává, jak dopadnou relativně jemné rostliny při vytrvalejších či silnějších deštích.

Svými drobnými jednotlivými kvítky se řadí do společnosti podobných drobnolistých příbuzných, jakými jsou například Crassula expansa ssp. fragilis, nebo Crassula volkensii, o jejichž pěstování jsme už v minulosti na našem webu také psali. Kdo si pořídí některou z této trojice, rozhodně neprohloupí. Za minimum péče dostane hodně parády. V případě madagaskarské rostliny z dnešního článku to určitě platí beze zbytku.

Na úvodním snímku z července je Crassula humbertii ještě bez květů, ale již částečně vybarvená sluncem, na druhém ze stejného období trojice malých trsů v květináčích o průměru 5,5 centimetru. Stejná trojice je i na třetí fotografii, ale již mohutnější a rozkvetlá v druhé polovině října. Obr.č. 4 patří premiérovému kvítku na jednom z větších trsů Crassula humbertii. A na závěr jedna již hojněji rozkvetlá rostlina během letošního opožděného babího léta.