sukulenty

Svým vzhledem připomíná spíše některé sukulenty kosmatcovité (dříve Mesembryanthemaceae), než blíže příbuzné tlustice rodu Crassula, a při vyslovení jejího jména by si člověk málem jazyk zlomil. Podobně jako je tomu například u rostlin rodů Titanopsis nebo Aloinopsis, i Crassula mesembryanthemopsis zůstává v přírodě oku pozorovatele velice dobře skryta. Pokud je pěstována jenom trochu spartánsky, dovede s okolím vcelku dokonale splynout i v kultuře. Je to pomalu rostoucí miniatura, takže dospělá květuschopná rostlina se vejde pohodlně do květináčku o průměru šesti centimetrů, i když staré rostliny samozřejmě vytvářejí po letech větší trsy.
Jejím domovem jsou západní pobřežní oblasti Jihoafrické republiky,a částečně i Namibie. Podobně jako mnohé rostliny čeledi Aizoaceae obývá chudé písčité půdy, a její plochá tělíčka bývají v období sucha částečně zatažena pod povrch země a ještě k tomu často zaváta pískem. 
Rostlina je dokonale uzpůsobena pro život v extrémních podmínkách. Její listy jsou na povrchu posety drobnými bradavičnatými body, takže vypadají jakoby byly posypány moukou! Slunci jsou nastaveny pouze tyto bílé části, zatímco zeleň na bocích listů (dlouhých 1-2cm) bývá slunečním paprskům zcela ukryta, pokud jsou samozřejmě listy na sebe hustě nahloučeny a tvoří společně neprostupný celek, což v přírodě bývá pravidlem. Kompaktní celek je pak poskládán z trojúhelníkovitých, či spíše už téměř polokruhových zakončení listů, jimiž se tato drobná tlustice hodně podobá např. Titanopsis calcarea nebo Aloinopsis schooneesii.
V kultuře vyžaduje Crassula mesembryanthemopsis opatrnou zálivku, podobně jako třeba zmiňované rostliny čeledi Aizoaceae. My ji zaléváme sice celoročně, ale pokaždé jenom v malých dávkách. Jakmile rostliny z přemíry vody ztratí svůj charakteristický kompaktní tvar, jsou najednou o mnoho zranitelnější slunečními paprsky, a také náchylnější k hnilobným procesům. Plné slunce je kromě střídmosti s vodou druhým základním pilířem pěstitelského úspěchu. Jakmile rostlina nemá plné slunce, v jejím zbarvení začne převládat zeleň, a kytička naráz ztrácí své charakteristické kouzlo. 
Bílé kvítky bývají droboučké, objevují se většinou v zimě, a zpravidla až na starších rostlinách. My jsme se jich na té naší letos dočkali úplně poprvé, ale květů nebylo mnoho. Kvůli nim ale naštěstí tento sukulentní klenot z jihu Afriky určitě nepěstujeme! Výsev drobných semen je nejčastějším způsobem množení C. mesembryantemopsis, protože bočních odnoží rostlina příliš nevytváří. Když už se tak stane, pěstiteli je většinou líto rozporcovat trs, na nějž čekal třeba spoustu let! Vegetativní množení zakořeňováním odnoží je ale vcelku snadné. Jen toho množárensského materiálu bývá chronický nedostatek, a z listů se nám ji zatím namnožit nepodařilo!
Crassula mesemryanthemopsis snáší v pohodě chladné zimování s teplotami klesajícími až k bodu mrazu. U nás mívá obvykle 5-10°C, a vodu v tomto pro ni (a pro nás také) složitém období dostává přibližně jednou za měsíc. Je to rostlina opravdu nádherná, a má u nás i jedno provilegium. Nikdy ji nezaléváme konví přímo na listy, tak jako to děláme u drtivé většiny jejího rodového příbuzenstva. Samozřejmě už vodu shora v letním chvatu taky několikrát okusila. Obešlo se to naštěstí bez následků, ale snažíme se, aby se tak dělo pouze zcela výjimečně, protože voda ulpělá v úzkých štěrbinách mezi listy může v chladnějším prostředí způsobit hnilobu!
Problémem při pěstování této rostliny, a spousty dalších s podobným uspořádáním listů, je vlnatka. Nachází mezi natěsnanými listy relativně bezpečné, a pro nás špatně dostupné úkryty. Při každé příležitosti provádíme kontrolu inkriminovaných míst, a jemný štěteček leží pořád někde v její bezprostřední blízkosti. Při každoročním přesazování je samozřejmostí odstranění všeho suchého a pěčlivá kontrola kořenů především v místě, kde přecházejí v takřka nepatrný stonek. Ten je v případě C. mesembryanthemopsis spíše symbolický, a pokud je rostlina pěstována alespoň trochu s citem, zůstává přízemní po celý svůj život.
Pokud budete mít zájem také o zkušenosti jiných pěstitelů s kultivací této drobné rostliny z jihu Afriky, můžete se podívat na Pavlíčkovy internetové kaktusářské noviny. V únorovém čísle roku 2002 je článek pana Zdeňka Podešvy, v němž jsou shrnuty jeho pěstitelské zkušenosti. V tištěné podobě pak existuje hezký pěstitelský článek od Adolfa Tomandla v dnes už zaniklém časopise „Svět exotických rostlin“ (č.6/2004). Z obou jsem čerpal, když jsme si před necelými třemi lety naši rostlinu souhrou náhod pořídili. Z té doby je i úvodní snímek, zatímco ty ostatní z podzimu loňského a ledna letošního roku. Stále ještě vystačíme s květináčem o průměru 5,5cm, v němž má rostlina z těžko vyslovitelným jménem pořád ještě dostatek místa k svému pomalu plynoucímu životu.