sukulenty

Dnes budu psát o rostlině, kterou zná snad každý pěstitel sukulentů, a to především pod původním a obecně vžitým názvem Crassula lycopoides. Vídával jsem ji už jako dítě za mnoha okny, protože se jedná o rostlinu mimořádně přizpůsobivou, především co se týče množství světla. U nás se totiž spokojí  s pouhým zlomkem množství slunečních paprsků oproti podmínkám v její domovině na jihu Afriky, kde dorůstá výšky 10-60 centimetrů.
Protože areál přírodního výskytu této rostliny je značně rozsáhlý (prakticky celé území JAR až k hranicím se všemi okolními státy), je velice variabilní a čítající několik výrazně odlišných poddruhů (např. var. obtusifolia, parvula a další). K tomu je nutno připočíst ještě kristátní, monstrózní a variegální formy, a máme poměrně široký komplex rostlin s naprosto minimálními požadavky na pěstitele.
Na rozdíl od nich laici jen těžko uvěří, že tato drobná, keříčkovitě rostoucí kytička má něco společného s notoricky známou tlusticí Crassula ovata (C. portulacea). Vždyť rozměry jejích droboučkých lístků se počítají pouze v milimetrech.
Zatímco květy bývají drobné a nepříliš ozdobné, kouzlo rostliny spočívá především v jejím způsobu růstu a zajímavém, jemném habitu. Nůžkami se dá upravit v podstatě do jakéhokoliv tvaru, aniž by výrazněji zastavila růst. Protože i bez krácení stonků sama hojně větví, vždy je dostatek materiálu pro množení, které je stejně snadné jako samotné pěstování.
Rostlina sice snese přímé slunce, ale mnohem lépe  je jí v polostínu nebo při rozptýleném světle, kde jsou její barvy svěží, a přesto se stonky nevytahují za světlem. Zajímavé je, jak odlišně na přímé slunce reagují různé typy této rostliny. V praxi máme ověřeno, že jedinci s vzpřímeně rostoucími a dlouo neodnožujícími stonky snášejí prakticky jakékoliv množství slunečních paprsků bez problémů, a navíc se v tomto případě nádherně vybarvují. Hojně odnožující rostliny, jejichž stonky mají již v mládí sklony k převislosti, a lze je tudíž jenom obtížně udržet bez častého řezu v přijatelném a kompaktním tvaru, na přímém slunci vyloženě trpí. Jejich lístečky často nezdravě žloutnou, a pokud rostlina není v permanentně vlhkém substrátu, viditelně chřadne. V polostínu jsou tyto rostliny naopak spokojené, mají nádherné, svěže zelené zbarvení a je radost na ně pohledět.
Od jara do podzimu zaléváme pravidelně a hojně, takže rostliny bývají v podstatě neustále v mírně vlhkém subtrátu (bez ohledu na růstovou formu). Pokud mají dostatek světla, přírůstky nejsou ani při tomto způsobu pěstování neduživé. Dlouhá období sucha rostliny sice snesou, ale bývají provázeny občasným prosycháním droboučkých lístků nebo postupnou povadlostí celých stonků. V zimě snášejí poklesy teplot až k bodu mrazu při mnohem mírnější zálivce.
Mnohem hezčí než nominální druh je variegální forma Crassula muscosa, jejíž stonky rostou dlouho zcela rovně a vzpřímeně. Jejich barva je stříbřitá, na plném slunci pak s narůžovělým nádechem. Variegální forma je velice efektní, a upoutá pozornost takřka každého milovníka pokojových rostlin. Bohužel je mezi pěstiteli dosud málo rozšířená, přestože je v podstatě mnohem odolnější než rostliny světle nebo tmavě zelené.
Hezké, birzarní tvary jsou k vidění u kristátních či monstrózních forem této miniatury, jejichž nárůst není pravidelný a rostliny tvoří zajímavé spleti větví. U menších rostlin je možné dokonce získat tvarově hezké stromky, které dočasně mohou být považovány za sukulentní bonsaje. Jakmile však přesáhnou určitou výšku, stávají se nezvladatelnými a získávají sklon k převislosti. Jsou také mnohem těžší než normální rostliny, takže bývají nestabilní a často se naklánějí. Jejich stabilizace je možná za pomoci kamínků, kterými rostlinu podepřeme u její báze.
Každopádně je tato africká droboť vhodným objektem pro začínající pěstitele, kterým bez větších následků odpustí i docela fatální chyby, které by jiná rostlina už dávno trestala svým uhynutím.
Na úvodním snímku můžete vidět tradiční Crassula muscosa, tak jak ji zná většina pěstitelů. ásleduje rostlina sice také zelená, ale s rovnými a minimálně odnožujícími stonky. Další fotografie patří formě „variegata“, která se na českém slunci začíná nádherně vybarvovat.