sukulenty

Když jsem kupoval mladé rostlinky Crassula orbicularis, nejednalo se o kytky příliš atraktivní. Dokonce jsem byl chvíli na pochybách, zda se vůbec o tlustice jedná, protože růžice měkkých, sytě zelených a mírně povadlých listů mi spíše připomínaly nějaké drobnější zemní bromélie. Maje na paměti dobrou zkušenost s Crassula alba, jejíž růst a vzhled je u mladých rostlin nápadně podobný, vzal jsem obě rostlinky na milost a odvezl je domů.
Nákup se odehrál  na výstavě pražského kaktusářského spolku v botanické zahradě Na Slupi, a s krabičkou právě nakoupených rostlin jsem se tam potkal s Petrem Pavelkou (viz sbírky našich přátel). S pochopením hleděl na můj nákup. „No jo, ty tvoje krasulky!“ vydechl, protože všude kolem stály zástupy kaudexů všemožných velikostí a tvarů, po nichž by bez váhání sáhl leckterý sukulentář. Ani jeden z nás si rostlinu netroufl přesně určit, ale Petr souhlasil, že by se mohlo jednat o nějakou rostlinu z okruhu již zmíněné Crassula alba. Kdyby rostlinky tehdy vypadaly jako dnes, nebyl by s jejich druhovým určením zřejmě na pochybách ani jeden z nás.
Přijel jsem domů a postavil rostliny rovnou do největšího pekla v zahradním skleníku, aby co nejdříve ukázaly svoji pravou tvář. Přestože byly umístěny v největším průvanu, léčba šokem způsobila rychlé zvadnutí a zaschnutí všech přebytečných listů, zatímco ty zbylé se nám začaly doslova měnit před očima. Za pár týdnů totiž ještě nápadněji připomínaly zmíněné bromélie. Matné, tmavě zelené listy ztuhly, napnuly se a jejich zbarvení doznávalo výrazných změn. Zatímco shora byly olivově zelené, zespodu pak výrazně fialové. Protože  listy Crassula orbicularis  nejsou příliš sukulentní, spotřebují rostliny od jara do podzimu hodně vody, aby vypadaly alespoň trochu svěže. Nemají blahodárnou tekutinu kam ukládat, zato ji investují do poměrně rychlého nárůstu. V literatuře je uváděna velikost listových růžic u dospělých rostlin 10 centimetrů. Během letošního léta jí obě rostliny dosáhly, ačkoliv při jarním nákupu byly sotva poloviční. Vše nasvědčuje tomu, že máme ve sbírce další tlustice, fungující podobným způsobem jako dvouletky. Protože navíc v úpatích růžic na sklonku léta začaly vytvářet množství bočních odnoží, troufl jsem si předvídat, že se v dohledné době chystají kvést. 
Bylo mi jasné, že i přes chladnější (5-10°C) a světlé zimování na ně před příchodem jara asi nebude kdovíjaký pohled. To se však srovná s návratem slunečných dnů a pravidelné zálivky. Crassula orbicularis má totiž naprosto stejné životní projevy jako třeba C. capitella „Campfire“ nebo již zmíněná Crassula alba. O potomstvo se zavčasu postarala vzorně, takže uprostřed zimy mne čeká zakořeňování bočních odnoží, které mi práci usnadňují již nyní tvorbou tenkých stopek, držících listové růžice pohromadě. Tento typ krasulek koření vůbec nejlépe ze všech zástupců rodu. Vzhledem k jejich způsobu života je příroda  na přežití opět připravila s důkladností sobě vlastní.
Tato zajímavá kytka bývá často prodávána také jako Crassula rosularis. Tento název vznikl patrně z pojmenování jednoho z poddruhů (C. orbicularis ssp. rosularis) a růžového nádechu na povrchu listů v období začínajícího léta. Právě k tomuto poddruhu patří i dvojice našich rostlin.
Přestože Crassula orbicularis není ani zdaleka tak výrazně zbarvená jako její červené příbuzenstvo, budí zaslouženou pozornost pěstitelů i laiků. Spousta lidí se mne letos při návštěvě našeho skleníku dotazovala, zda se jedná opravdu o sukulent. Když jsem jim sdělil rodové zařazení mezi tlustice, často jsem pozoroval neskrývaný údiv. Pozoruhodné je, že mezi spoustou podstatně nápadnějších rostlin si těchto dvou všiml takřka každý. Připomíná mi to zkušenosti s našimi francouzskými buldočky (bývalým i současným). Nikoho nenechají v klidu, ať už v negativním, nebo většinou pozitivním smyslu. Pozornost každého však upoutají spolehlivě. Nejsou nijak mimořádně nápadní, ale zato zvláštní každopádně. Tak jako Crassula orbicularis ssp. rosularis, kterou můžete na fotografiích vidět ve čtyřech etapách jejího letošního vývoje. Na první fotografii je brzy po aklimatizaci, kdy na konci června její listy začínaly získávat přirozenější zbarvení. Na druhém snímku z konce září je stejná rostlina již s mladými odnožemi, a na třetím ze závěru listopadu již s nízkými květními stvoly. Poslední fotografie byla pořízena tři dny před letošními Vánoci, takže lze předpokládat, že z drobných kvítků se budeme těšit určitě minimálně do konce února.