sukulenty.estranky.cz

Nejčastěji se s ní setkáváme pod jménem Crassula ovata f. variegata, ale také Crassula obliqua 'Variegata'. Bylo by však možno najít i několik dalších pojmenování pro tuto naprosto nezaměnitelnou stromkovitou tlustici. Kdo už sukulenty nějaký čas pěstuje, a kromě toho je i rád pozoruje zblízka, dávno už zjistil že ta pestrobarevná kytka se od klasické tlustice Crassula ovata liší nejenom zbarvením listů.
Její listy jsou totiž také tenčí, o poznání více prohnuté, zakončené výraznou špičkou a v zeleném podání (Crassula 'Obliqua') také zcela postrádající červený lem po okraji, tradičně zdobící listy klasické tlustice Crassula ovata. 'Obliqua' je vlastně její zahradnický kultivar, a zároveň také jedno z jejích starších pojmenování. Rostliny poznáme nejenom díky výše uvedeným rozdílnostem, ale také podle mnohem horší stability. Větve nemají ani zdaleka takovou nosnost, na jakou jsme zvyklí u klasické tlustice, nebo třeba i jejího drobnolistého kultivaru Crassula ovata 'Minima' (resp. 'Minor'). Větve kultivaru 'Obliqua' se totiž velice záhy prověšují, ať už se jedná o rostliny zelené nebo pestrobarevné, a proto je u obou nutný mnohem častější řez, pokud se rozhodneme vytvořit z nich sukulentní stromek. Také rostou výrazně pomaleji než klasická tlustice Crassula ovata.
Věnujme se ale především variegátní formě, protože ta je pěstována mnohem častěji nežli zelená 'Obliqua'. Obchodníci i zahradníci jí také někdy říkají 'Tricolor'.To díky růžové barvě, která se po okrajích listů přidává k bílé a zelené sotva na rostliny trochu zasvítí jarní sluníčko. 'Obliqua Variegata' je klasickou ukázkou rostliny s částečnou ztrátou chlorofylu (zeleného barviva) v listech. Ta se jako obvykle projevuje světlými (bílými, nažloutlými) plochami bez chlorofylu, nepravidelně se na listech střídajícími s  plochami zelenými, to vše doplněno zmíněnými růžovými okraji, které však v našich podmínkách bývají pouze sezónní záležitostí.
'Obliqua Variegata' by měla přes zimu dostat maximum slunce z toho mála, co v tomto období česká obloha nabízí. Její umístění od jara do podzimu však vyžaduje trochu pěstitelského citu i odhadu, protože variegátní rostlina je na účinky slunečních paprsků o poznání citlivější než její příbuzenstvo se čistě zelenými nebo jen lehce žíhanými listy. Pěstitel tedy musí řešit dilema, aby dosáhl zdravého kompromisu. Přemíra slunečních paprsků může znamenat ošklivé popáleniny listů, především na špatně větraných stanovištích, mezi něž patří většinou i skleníky. Málo slunce zase znamená nevýrazný kontrast bílé a zelené na listech, a především absenci růžové, dodávající rostlině teprve ten správný šmrnc.Letnění pod širákem není v případě této rostliny zrovna dobrým nápadem, ale každopádně přináší méně rizika, než pěstování na plném slunci v přehřátém skleníku. Pokud tedy venku, pak takovým zdravým kompromisem je umístění tříbarevných rostlin pod koruny stromů. Ve skleníku se zase nabízí stanoviště ve stínu vyšších rostlin, které alespoň částěčně roztříští sluneční paprsky.
Jako u spousty jiných variegátních rostlin, i v případě této platí, že čím více bílé plochy na listech, tím zranitelnějšími se na slunci stávají. Pokud se na rostlině objeví výhony s úplnou ztrátou chlorofylu ( zcela postrádající zelené zbarvení), vyplatí se pěstiteli neprodleně je odstarnit, protože jejich život na slunci je vskutku jepičí. Popálená místa nejenom vypadají nevzhledně, ale mohou se po nějakém čase stát ohniskem hniloby a vstupní branou pro nejrůznější plísňová onemocnění.
Co se týče pěstování, kromě skromnějších požadavků na množství slunečních paprsků se v ničem výrazněji neliší od zelenolistých rostlin. Barevné rostliny se mi zdají jen trochu méně odolné vůči chladu, ale může to být pouze můj dojem. Jak již bylo řečeno, pokud se rozhodneme rostlinu tvarovat, vyplatí se provádět  řez větví častěji. Jinak budeme mít záhy „smuteční“ převislou formu, kterou napravíme zase pouze radikálním řezem.

Pokud se pěstiteli podaří nalézt zmíněný kompromis ohledně množství slunce, a trochu se věnuje občasné úpravě koruny budoucího stromku, výsledky se mohou dostavit poměrně rychle. Již částečně tvarované rostliny jsou od jara do podzimu opravdu mimořádně dekorativní. V zimě se samozřejmě efektní zbarvení listů částečně vytrácí. V tomto složitém období se vyplatí zalévat jen sporadicky, protože zimní přírůstky při přemíře vody bývají přebujelé, a rostlina mnohdy během krátkých dnů zcela ztratí nejenom barvu, ale i někdejší kompaktní tvar. Ale jak již bylo řečeno mnohokrát, ostrý nůž lze nakonec vzít do ruky vždycky!
Na úvodním snímku je částečně tvarovaná Crassula 'Obliqua Variegata', na druhém pak pohled zblízka do její koruny. Na třetí fotografii je výhonek s úplnou ztrátou chlorofylu, odsouzený dříve či později k záhubě. Na závěrečné dvojici obrázků je Crassula 'Obliqua' s větví zelenou i pestrobarevnou na jedné rostlině, a také jedna klasická Crassula ovata zhruba stejné velikosti.