sukulenty

Mezi nejodolnější tlustice r. Crassula patří bezesporu tento drobný druh ze samého jihu Afriky. Jedná se podle literatury o druh značně variabilní, a tato jeho subspecie mne jako pěstitele zaujala pro své miniaturní rozměry. Kromě toho, že jí hojně využíváme k společné výsadbě různobarevných druhů do misek, pěstujeme ji také jako soliteru, protože její tvárnost je neuvěřitelná. Nemám tím na mysli klasické tvarování sukulentních bonsají, protože na to existuje mnoho vhodnějších rostlin. Pokud mám tuto rostlinu lapidárně charakterizovat, pak si „nechá srát na hlavu“.
Tahle kytka vám odpustí takřka všechny chyby, jakých se pěstitel vůbec může dopustit. Nepředěláte ji sice ohledně vysokých nároků na světlo, ale i když ji budete mořit nějaký čas skoro ve tmě, ještě můžete vzápětí všechno napravit. My tuto africkou droboť pěstujeme na maximálně osluněném místě skleníku nebo zimní zahrady, pouze řízky kořenící v perlitu necháváme pod parapetem (zakořenily by ale i nasucho na největší výhni). Od jara do podzimu ji zaléváme hodně, protože saje vodu bleskurychle. To ovšem neznamená, že nevydrží bez vody třeba měsíc. Trochu se sice scvrkne, část listů opadá, ale nic podstatného se jí nestane ani v červencových vedrech. V zimě je to s vodou složitější, protože světla není dostatek, a rostliny se přitom chystají kvést. V té době připadají v úvahu dva scénáře (oba používáme). Část rostlin dusíme takřka nasucho a zaléváme pouze 1x za měsíc, jiné zaléváme jako ostatní zimující sukulenty. První skupinu tvoří rostliny sytě zelené, nízké a kompaktní, které kvetou množstvím drobných kvítků na krátkých stvolech. Druhá část rostlin dorůstá několikanásobku výšky skupiny první, listy jsou také podstatně větší a narůstají mnohem dále od sebe. Květy jsou stejné, ale vyrůstají na dlouhatánských stvolech. Když přijde konečně opravdové jaro, nízké rostlinky s již ostříhanými květními stvoly putují ven na čerstvý vzduch a plné slunce, kde se o něco pomaleji než chameleoni přebarvují ze svěže zelené na zářivě červenou. Pokud je začátek léta slunečný, trvá jim to dva až tři týdny.
Druhá skupina se mezitím pdrobuje ozdravné kůře. Ostříháme jim nejenom květní stvoly, ale i vytažené vrcholy, které putují na kompost. Zbytky rostlin začínají nabírat s přílivem slunečních paprsků náležitý tvar a houstnou množstvím nových větviček. Potom do nich zasáhneme podruhé, když odebíráme polodřevité řízky,které koření často už za týden. Po několika je potom sázíme do květináčků,a zbytek volného místa zasypeme opadanými lístky, kterých bývá vždy dostatek (snadno se odlamují). Za nějaký čas pod rostlinkami zmizí veškerý povrch substrátu.
Z této miniaturní tlustice by samozřejmě šly docela dobře tvarovat maličké stromečky, podobné našemu Prckovi (Monanthes muralis). To by ovšem vyžadovalo neustálou pozornost a péči, abychom  nevyzpytatelně rostoucí větvičky udrželi v náležitém směru. Mnohem jednodušší je vzít nůžky, a jako správní zahradníci tvarovat kulovité, polokulovité či jiné tvary. Postup je podobný jako při stříhání živého plotu. Rostliny sice zprvu nevypadají kdovíjak, ale uvidíte, jak se s tímto svérázným postupem zdárně vypořádají.

Rostlinu jsem před lety získal v Dymokurech u pana Bittmana. Protože jsem se domníval, že se jedná o nějakého křížence, provizorně jsem si rostlinu nazval Crassula sp. Rudá záře nad Kladnem. Název se docela uchytil, zvláště když jsem ho uvedl i ve svém článku v časopise Svět exotických rostlin, jehož úplně poslední číslo (bohužel) se právě tiskne. Když jsem přijel za nějaký čas k panu Vojáčkovi do Polep u Kolína, ukázal tento náramný znalec a praktický pěstitel litopsů a konofyt na parapet svého zahradního foliáku. „Tady máte taky nějaký ty vaše Rudý záře!“ O panu Vojáčkovi se chystám napsat do jiné rubriky, protože je to pěstitel něčím naprosto výjimečný. Ale o tom příště. Zatím zkuste pěstovat tuhle zajímavou rostlinku, které můžete ... však víte co.