sukulenty.estranky.cz

Crassula sericea získala své druhové pojmenování hned na počátku dvacátého století (1910) podle hedvábných chloupků (sericeus = hedvábný, hedvábně lesklý), jimiž jsou pokryty její zaoblené listy šedé barvy, zdobené na některých místech ještě vínově nebo cihlově červenou. Rostlina pochází z jihozápadní Namibie a severozápadu Kapska, kde roste v měkké půdě skalních štěrbin až do nadmořské výšky 800 metrů. Její stanoviště jsou díky skalním převisům částečně přistíněna, ale rostlina snese bez problémů plné slunce, proti jehož paprskům se brání právě pokryvem zmíněných chloupků.
Hustě větvené keříčky C. sericea dosahují výšky až 20cm a přibližně stejného průměru. Rostliny odnožují jak ve svém úpatí, tak i ve vyšších patrech větví. Listy jsou křehké, a snadno se z tenkých stonků odlamují. Proto je při manipulaci s nimi nutná zvýšená opatrnost!
Crassula sericea je rostlina variabilní, a v literatuře jsou uváděny tři její variety (var. sericea, vetulina a hottentotta). Kromě toho existuje spousta nejrůznějších typů rostlin, lišících se tvarem i velikostí listů, z nichž některé jsou patrně přechodovými formami mezi jednotlivými varietami! Mnoho z nich již koluje i v českých sbírkách.
Pěstování C. sericea má sice svá úskalí, ale dá se říci, že není obtížné. Kromě dostatku světla je třeba dopřát rostlinám pravidelnou zálivku jenom v mírných dávkách. Trvaleji přemokřený substrát může být příčinou hnilob kořenových krčků. U tohoto druhu se snažím rostliny zbytečně nepolévat na listy, zvláště pak vodou z kohoutku. V zimě voda ulpělá v nejrůznějších záhybech hustých keříků způsobuje nehezké rezavé skvrny, které se na rostlinách v pobřežních oblastech vyskytují i v jejich přrozeném přírodním prostředí! Zimujeme při teplotách 5-10°C a nárazové zálivce na doplnění zásob v listech. Drobných kvítků na krátkých (4-10cm) stvolech se dočkáme obvykle v předjaří. Po odkvětu rostliny hojně větví, a to často i v úpatí blízko země!
Množení zakořeňováním vrcholových i stonkových řízků je vcelku snadné, ale protože rostlina narůstá poměrně pomalu, nebývá materiálu k množení nikdy dost! Z listů jsme C. sericea zatím množit nezkoušeli, ale neměl by s tím být u podobného typu rostliny problém, protože její listy lze od stonku oddělit zcela nepoškozené velice snadno! Naše rostliny neletníme, ale jakmile budou hotové přístřešky, a tudíž možná regulace vody z nebe, určitě jim to venku prospěje a především bezpochyby získají jejich listy ještě mnohem výraznější zbarvení.
Crassula sericea je rostlina drobná, nezabere příliš místa a je velice dekorativní. Pro milovníky nádherných detailů toho nabízí opravdu mnoho. Při nedostatku světla a příliš časté zálivce se z ní ale může stát kytka nevzhledná, s listy narůstajícími daleko od sebe, a postrádajícími onen specifický sametový povrch, který je za normálních okolností její největší ozdobou. V případě Crassula sericea se vyplatí zapátrat na internetu po fotografiích rostlin z přírody. Ani při sebevětší péči se jim ty z kultury svou krásou nevyrovnají, což je ovšem částečně způsobeno i jejich nádhernými scenériemi ve sklanatém terénu jihoafrických pobřežních oblastí.
V posledních letech koluje v českých sukulentářských sbírkách hned několik typově zajímavých rostlin, vykazujících znaky řadící je do okruhu Crassula sericea. Za jejich rodovým názvem však nadále zůstává označení sp., doplněné zpravidla ještě lokalitou jejich nálezu v přírodě a spoustou čísel a písmen pro nás laiky naprosto nesrozumitelných. Při pohledu na ty klenoty jihoafrické přírody si člověk posteskne, že už proklatě dlouho nevyšla pořádná monografie rodu Crassula, doplněná spoustou výstižných fotografií! Pěstujeme tak množství rostlin, které nikdo z nás pěstitelů není schopen spolehlivě určit, a tyto mnohdy vskutku nádherné kytičky začínají být zvolna v převaze k těm druhově spolehlivě určeným. Pokud to tak půjde dál, dopadneme jako kaktusáři, kteří jednu a tu samou rostlinu evidují třeba pod osmdesáti i více polními čísly. Protože mi jmenovky s lokalitami jsou jako amatérsdkému pěstiteli naprosto k ničemu, vyhazuji je a časem zapomínám co na nich bylo napsáno. Jmenovky nepoužívám ani u určených rostlin, jejichž názvy si zatím ještě pořád pamatuji. A ten zbytek pěstuji prostě proto, že se mi líbí, a je mi srdečně jedno, zda rostou vzdáleny tři nebo čtyři kilometry od nějaké africké vesnice, jejíž jméno taktak vyslovím, a v životě ji ani její okolí nenavštívím! Svůj mozek tak šetřím na podstatnější informace!
Tak je to i s rostlinou z dvojice obrázků v závěru článku. Tváří se jako C. sericea, ale možná je to taky tlustice úplně jiná. Je trochu robustnějš, a její kvítky mají růžový nádech. Rostlina z prvních tří fotografií  je opravdová C. sericea, dokonce si ještě pamatuji i jméno té vesnice, odkud pochází. Pro mne je mnohem důležitější, že se jí u nás už léta líbí, zjara pravidelně kvete a mám z ní radost kdykoliv na ni při potulkách skleníkem pohlédnu!