sukulenty

Když jsem si tuto rostlinu z čeledi klejichovitých (Asclepiadaceae) před mnoha lety pořizoval, věděl jsem, že mnoho parády do našeho skleníku nepřinese. Není to kytka  na první pohled zrovna oslňující, ale jakmile vykvete, naskytne se jejímu pěstiteli zvláštní podívaná. Drobné kvítky zvláštní konstrukce a zelenkavého  zbarvení  totiž vykvétají přímo z tenkých, hrbolatých stonků, připomínajících nejvíce ze všeho suché větve.
Zprvu jsem nějaký čas žil v pochybnostech, zda vůbec pěstuji rostlinu ještě stále živou, nebo už odkráčela díky mé péči do věčných lovišť. Zvláště pokud má rostlina dostatek světla, je velice těžké poznat, zda doopravdy roste (i když roste, tak pomalu). 
Cynanchum marnierianum pochází z ostrova Madagaskar, podobně jako dalších asi dvacet zástupců rodu, sdružujícího vesměs samé jedince bizarního vzezření. Ačkoliv bývají madagaskarské kytky teplomilnější, tato mezi ně zrovna nepatří. Zimujeme ji v našem skleníku při 5-12°C už mnoho let, aniž by s ní kdy byly problémy (přečkala i slabší mrazík a nechtěný několikatýdenní ponor do ledové vody). Navíc má ve skleníku své stanoviště těsně nad schodištěm, kudy v zimě táhne chladný průvan, vznikající při otevření venkovních dveří pod schodištěm.
Cynanchum marnierianum příliš nemiluje přímé slunce, a tak jsme mu nalezli kompromisní stanoviště, kam se sluneční paprsky příliš často nedostanou, ale světla k vývoji tam má rostlina dostatek. Podle ročního období bývají tenké stonky zbarveny od hnědofialové (uprostřed léta) až po tmavě zelenou s hnědými skvrnami (v zimě).
Drobná květenství na krátkých stopkách vyrůstají přímo ze stonků na nejrůznějších jejich částech (nejvíce na těch mladších), a za ta léta jsme nepozorovali, že by se objevovaly v nějakém pravidelně se opakujícím období. U nás už tato nevšední rostlina kvetla snad  ve všech ročních obdobích.
Stonky Cynanchum marnierianum  bývají tenké (2-4mm) a po krátkém čase získávají polévavý,  později i převislý charakter. Proto rostlinu pěstujeme již léta v závěsné nádobě a její řídce větvící stonky dosahují délky i více než jednoho metru! Občas se stává, že jejich koncové části zaschnou, a z boku obvykle v tu chvíli vyrážejí odnože. Části stonků používáme i k vegetativními množení, a je úplně jedno, zda se jedná o řízky vrcholové či odebírané z jiných částí rostliny. Koření sice pomalu, ale poměrně spolehlivě. Při jejich množení se nám osvědčila kokosová drť, prodávaná ve spresovaných cihlách. Při poranění roní stonky mléko, a je proto vhodné dbát na hygienu a zvýšenou opatrnost. Zároveň si ale díky bělavému latexu můžeme být konečně jisti, že rostlina je zdravá a v růstu, protože na první pohled není příliš patrný rozdíl mezi větvemi živými a již dávno zaschlými.
Od jara do podzimu zaléváme každý týden, v zimě v chladnu jednou za dva až tři týdny, v bytě  klidně častěji. Nechtíc jsme před lety vyzkoušeli odolnost této rostliny proti trvalejšímu přemokření substrátu v kombinaci s chladem. Větracím oknem ve střeše nám natekla do zalévací mísi s touho a jinými rostlinami ledová voda z tajícího sněhu, v které rostlina stála asi dva měsíce. Bez úhony to přežila, zanedlouho kvetla a rozhodně se nejednalo o pudový akt poslední záchrany. Už podobné pokusy samozřejmě nehodlám opakovat, ale opět jsem se přesvědčil, že  madagaskarský původ rostliny ještě nutně neznamená její teplomilnost a choulostivost.
Zato se chystám v budoucnu Cynanchum marnierianum letnit zavěšené v korunách stromů, tak jak jsem to učinil pokusně v letošním roce s  příbuzným Echidnopsis cereiformis. Zatímco dříve jsme si považovali u této rostliny každičkého drobného kvítku na konci stonků, letos nám květy málem  zevšedněly. Rostlina začala nakvétat počátkem léta, a od té doby jsme měli možnost vidět už desítky, snad i stovky květů. Vzhledem ke skutečnosti, že ještě nyní je na rostlině asi sedmdesát poupátek a další neustále přibývají, můžeme s kvítky počítat až do příchodu zimy.
Cynanchum marnierianum asi nikdy nenadchne širokou veřejnost, zato je opravdovou lahůdkou pro pěstitele a milovníky bizarností a zvláštností z říše sukulentů. Pozornost ale náš trs rostlin poutá neustále, protože jej málokdo považuje za živý a při vstupu do skleníku na něj s rozpaky pohlíží. Když ale vykvete, nemine ho bez povšimnutí nikdo. Čtveřice snímků patří Cynanchum marnierianum, a na poslední fotografii můžete vidět zajímavou kresbu na povrchu jiného druhu, jehož název neznáme. Zatím si proto musíme vystačit s polním číslem, uvedeným na jmenovce. Květy jsme u této novinky zatím neviděli, protože se jedná o mladý semenáč.